Oskar Krejčí, profesor a politologNárůst chaosu i vzrůstající nebezpečí velké války vidí snad každý. Vizi nového světového řádu, kterou přestavil americký prezident George Bush st. hned po skončení studené války, pohřbili všichni jeho následníci v Bílém domě: od Billa Clintona, přes George Bushe ml., až – bohužel – po Baracka Obamu. Onen poslední nastupoval do prezidentského úřadu s představou nalezení nového místa USA v rodícím se multipolárním světě, ale nakonec také usiluje o udržení či obnovu hegemonie USA.
Včerejší naděje a sliby se rozplynuly v takových činech, jako bylo bombardování Libye, podpora militantních povstalců v Sýrii, napomáhání převratu na Ukrajině a v neposlední řadě i v připravovaných akcích vůči Islámskému státu. I když si netroufám popírat dobré úmysly mnohých s architektů zahraniční politiky USA, problém je, že výsledkem chybné strategie je úplný rozvrat libyjského státu a pronikni zbraní a terorismu z této země na jih, formování fundamentalistického Islámského státu a občanská válka na Ukrajině.
Problém se strategií je velice názorně vidět na současné práci ministra zahraničí USA. Když John Kerry v druhém Obamově volebním období přebíral úřad státního tajemníka, odstartoval mírovou iniciativu na Blízkém východě. Nesmírně sympatický úmysl a úctyhodné odhodlání. Jak ale vypadá palestinská Gaza několik měsíců po začátku této iniciativy? Je v sutinách…
PZ: Nemůžete ale popírat, že vámi zmíněný Islámský stát představuje reálné nebezpečí pro západní civilizaci a že vyžaduje rázné akce ze strany mezinárodního společenství!
Co je to mezinárodní společenství? Této výraz se objevuje v mediích až příliš často jen před tím, že Západ značne někoho bombardovat…
PZ: Minulý víkend se přece na konferenci v Paříži sešli zástupci přibližně 30 států, aby projednali společné akce proti Islámskému státu. To podle vás není dostatečné množství?
Není. Mezinárodní společenství je pojem, který označuje propojení všech států určitými pevně stanovenými pravidly kooperace. Společenství je více než prostý soubor, je to celek nové kvality. V současné době existuje jediná instituce, kterou lze do určité míry označit za reprezentanta bezpečnostních otázek v rámci mezinárodního společenství. A tou je Organizace spojených národů. Podle mezinárodního práva pouze Rada bezpečnosti OSN může dát oprávnění vést válku.
Prof. Krejčí: Vskutku nádherná nová válečná Evropa!
V Paříži se opět vytvářela jen a pouze „koalice ochotných“. Írán účast odmítl, syrské oficiální představitele vůbec nepozvali, protože mluvit s nimi je na Západě neslušné. Chyběli tedy dva z nejvíce zaangažovaných států. Přičemž bombardovat bojovníky Islámského státu na území Sýrie bez dohody s vládou v Damašku je porušením suverenity a tedy i Charty OSN. Na tom nic nezmění fakt, že dnes nemají být bombardovány pozice syrské armády, což hrozilo před rokem, ale pozice části povstalců, které před oním rokem Západ podporoval.
Smutné na tom všem je, že toto vše už tu jednou bylo. To když Západ podporoval Talibán v boji proti vládě v Kábulu a Sovětské armádě v Afghánistánu. Po vítězství se Talibán obratil proti svým původním západním sponzorům. Riskovat takto v rámci boji proti obrovskému Sovětskému svazu, to se dá pochopit. Ale kvůli Sýrii? Zopakovat tutéž chybu dvakrát… Kdo zakopne dvakrát o tentýž kámen?
Mimochodem: před několika dny prohlásil turecký premiér Ahmet Davutoğlu, že v řadách bojovníků Islámského státu je více lidí z Evropy než z Turecka.
PZ: To chcete říci, že se nemá nic dělat?
Samozřejmě, že je nutné zasáhnout, ale už konečně s rozumem a ne ve jménu sobeckých zájmů nějakých skupin či ve jménu absurdních geopolitických her. Nebát se přiznat chybu a vyvodit z ní důsledky. Je třeba vyhodnotit změnu situace. Churchill byl po roce 1917 jedním z nejvášnivějších odpůrců Sovětského svazu, ale když se objevil Hitler, neváhal se spojit se Stalinem. Je-li Islámský stát takové nebezpečí, je třeba přehodnotit politiků vůči Bašáru Assadovi.
Kdysi jsem si myslel, že většina politiků jsou něco jako špatní doktoři – snaží se léčit projevy chodby, nikoliv její příčiny. S šedinami ale můj skepticismus narostl. Většina politiků se chová jako farmaceuti: prodávají léky a chodba či člověk sám je vůbec nezajímá. Zajímá je pouze krátkodobý zisk, a to často na úplně jiné šachovnici, než je ta, na které hrají třeba v Iráku – jde jim o výsledek domácích voleb či o akcie ve spřátelené firmě a podobně.
PZ: To ale utíkáte od otázky. Mohu ji zformulovat konkrétněji. Souhlasíte s pomocí Česka Iráku a Kurdům?
Iráku je třeba pomoci. Je však nutné počítat s tím, že vláda v Bagdádu bude v podmínkách okupace stále nestabilní. Až pod nátlakem ze zahraničí změnili premiéra, přičemž nové ministry vnitra a obrany parlament nesvalil. Irák není rozervaný zevnitř jen bojovníky Islámského státu. Kde pomoc z Česka nakonec skončí, třeba po porážce Islámského státu, rozhodně není jasné. Bude třeba nalézt nový model vlády v Bagdádu, a to bez vnucování pravidel a kádrů zvenku.
Něco jiného je pomoc Kurdům. Kurdové jsou veliký národ – odhady hovoří o 30 až 38 milionech lidí –, na kterém se vítězné mocnosti z 1. světové války velmi provinily. To bylo tehdy, když rozebíraly Osmanskou říši. V původní dohodě vtěsnané v Sèvreské smlouvě (1920) byly úvahy o vytvoření Kurdistánu. Turecko ale tuto úmluvu odmítlo, proběhla revoluce a Sèvreská smlouva byla nahrazena Lausannskou smlouvou (1923). V té se jaksi na Kurdy „zapomnělo“. Skončili částečně v novém Turecku, ale i v tehdy francouzské Sýrii, v tehdy britském Iráku a v Íránu. Kurdové však o svoji státnost nadále usilovali, a to často i se zbraní v ruce. V Iráku získali autonomii po svržení Saddáma Hussaina a z území této autonomie byla stažena vládní vojska. Představa, že dodávky zbraní tamním Kurdům se omezí jen na Irák, je naivní. A hranice států se mění a nově vytvářejí povětšině válkou.
PZ: Co když ale opravdu neexistuje jiná cesta, jak zajistit Kurdům právo na sebeurčení?
Ale existuje. Rozdělení Česko-Slovenska je jeden model, referenda s podporou ze zahraničí druhý, ústavní dohody jako rozdělení Sovětského svazu či možné oddělení Skotska o Velké Británie další. Jen je třeba nalézt shodu velmocí a jednat za diplomatickými stoly, u soudů, mezi politickými představiteli, ptát se lidí. Což je pro mnohé politiky obtížnější či riskantnější než válčit. Nebo prostě méně ziskové, jak právě vidíme na Ukrajině.
Zatím vše směřuje k tomu, že se válečný pás s přímou zahraniční účastí rozšíří od západního Pákistánu, přes Afghánistán po Irák i na Sýrii. Jestli Kurdové povstanou, pak i do Turecka a Íránu. Připomenu prostá fakta. V této zóně tří zemí Pákistán-Afghánistán-Iráku, bylo od počátku americké intervence v roce 2001 zabito přibližně 350 tisíc lidí. A dosavadní náklady činí 4,4 biliony dolarů. Tak to alespoň uvádí americký server Costs of War, na jehož práci se podílí více než 30 ekonomů, antropologů, právníků, politologů a humanitárních pracovníků. A konce bojů nevidět. Naopak, konflikt se prostorově rozrůstá. Náklady lidské, morální i materiální dále porostou – odhady lidských ztrát z bojů o Sýrii hovoří o 200 ticích mrtvých.
To vše se děje ve chvíli, kdy se dluh Spojených států blíží 18 biliónům dolarů, tedy okolo 103 % hrubého domácího produktu. Je třeba pochopit, že žádný stát nemá dostatek prostředků na to, aby plnil roli hegemona ve světě 21. století. Snaha udržet si privilegované postavení hegemona proto nutně zvyšuje chaos.
Chyby minulosti je třeba napravovat, ale ne pomocí nových chyb. To je strategie Škrholy z pimprlové komedie, kde přistála vosa králi na nose… Z problému se stává tragédie.
