Kdy mlčení není zlato

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka

24. 9. 2014  Literárky
Blíží se volby do obecních zastupitelstev a do třetiny Senátu ČR. K tématům, na nichž si politici snaží nahnat nějaké ty body u jinak hodně znechucených voličů, patří i konflikt na Ukrajině. 

Můžeme tak sledovat, jak si k pravici hlásící rivalové – ODS a TOP09 — padli do náruče jako nerozluční bratři. K tomu, aby ani jedno oko nezůstalo suché, chybí již jen pouze věta: „Co jsme si, to jsme si – ale na Rusa potáhneme společně.“

Není nad to, když se strana tváří státotvorně – a když její představitelé neohroženě předvádějí své bicepsy s tím, že oni tedy „zrádci národa“ nejsou. Oni ne. Jeden by nejraději vyloučil Rusko z Rady Evropy, druhý by vybíral dva a půl tisíce (v českých) na pomoc Ukrajině (ale už jaksi nebylo jasné, zda na vodu pro žíznivějící nebo na kulky pro ukrajinské jednotky s hákenkrojcem na helmě), třetí viní ČSSD nejspíše z velezrady, že se odmítá připojit k chóru ve stylu: „Svoboda je z USA, napadněte Rusa.“

Tito politici mají za sebou hned dav „angažovaných umělců“, kteří si dodnes stýskají, že jejich prezidentem není muž rázný, který by Rusku ukázal, zač je v Pardubicích perník (ne že by se snad chlubil svou podporou H. Thaçimu a drogovým gangům, to je pouze takové naše pořekadlo).

Abychom ani na chvíli nezapochybovali, jak má znít „hlas svědomí naší burcující inteligence“, objevila se petice, která jako jediného agresora a viníka konfliktu na Ukrajině jmenuje V. Putina a současné Rusko. Ani zmínka o fašistické nikým nevolené kyjevské vládě. Ani zmínka o zločinech, kterých se její jednotky dopouštějí na civilním obyvatelstvu. Ne, to se petentům momentálně vůbec nehodí. „Nynější ruská politika se ovšem netýká zdaleka jen Ukrajiny. Ohrožuje politické uspořádání celé oblasti střední a středovýchodní Evropy, jež byla v minulosti pod ruským vlivem. Po skončení studené války tu svobodu, demokracii a státní suverenitu opět získali také Slováci a Češi.“
Člověk by nabyl dojmu, že Rusové už pochodují nejméně někde u Brna a že si zpívají: „Dneska Berlín, zítra Paříž…“

Je tristní, že jsme od výše zmíněného „hlasu svědomí“ neslyšeli ani zmínku o hrozbě fašismu na Ukrajině, že jsme neslyšeli apel na pomoc lidem postiženým přímými útrapami války či že jsme neslyšeli důrazný požadavek na vyšetření sestřeleného civilního letadla nad Ukrajinou či střelby do demonstrantů na Majdanu.

Něco podobného asi nemá „hlas svědomí“ v popisu práce. A vůbec mu nedochází, že se stává hlasem burcujícím k válce. Hlasem, který má jednu velmoc za hodnou až spasitelskou, a tu druhou za převtěleného ďábla. Potíž je ale v tom, že velmoci jsou si podobnější, než si jsme ochotni připustit. Sledují své zájmy a snaží se naplnit své ambice. Pojmy jako „dobro“ či „spravedlnost“ u nich neznamenají více než v ústech „hlasu svědomí“, který ani nezakrývá, jak dlouhým dvojím metrem měří. Nikdy by si například nedovolil mluvit o nějaké agresi Netanjahuově či nedejbože o agresi Bushově (a je zcela jedno, zda máme na mysli staršího či mladšího nositele tohoto příjmení).

Co se týče postojů ke konfliktu na Ukrajině, se příliš nevyznamenala ani ČSSD. Její ministr zahraničních věcí spěchal popřát nové kyjevské vládě (nevolené) prosperitu a stabilitu skoro stejně tak rychle, jako jeho předchůdce chvátal uznat samostatnost Kosova.

ČSSD byla zklamána, že místo 7 europoslanců má po volbách pouze čtyři. Možná by se měla zamyslet, jestli její chybou není to, že Jan Keller připomíná volajícího na poušti, a to ať již jde o (ne)přijetí smluv, jakými jsou CETA či TTIP nebo o názor na fiskální pakt jako záchranu/ zhoubu Unie.

Jediný Jan Keller asi nedostal novou povinnou četbu: „Jak Ukrajina ratifikací smlouvy o přidružení k EU ke štěstí přišla“ – a uvědomuje si stav Unie i válkou zmítané Ukrajiny.

ČSSD v mnoha ohledech ve své zahraniční politice voličům splývá s TOP09.

ČSSD tuší, že u mnohých z nich by s tímto přístupem příliš nepochodila – a těch senátorských křesel obhajuje vážně trochu moc. Tak jsou náhle její představitelé ochotni naslouchat i nějakému tomu hlasu občanů, kteří vůbec nevidí situaci tak jasnou, jak jim ji mainstreamová média předkládají.
Kromě hypotézy, že válku vyprovokoval Putin, který chce zabrat Evropu a půlku princezny k tomu (nebo je to naopak?), zde máme hypotézu zcela jinou. Totiž tu, že po uši zadlužený a krizemi zmítaný Západ, který svou politikou zprofanoval všechny hodnoty, na něž se odvolává, chce pomocí ohně na Ukrajině vyvolat požár Ruska.

Hypotézy se nevyvracejí či nepotvrzují tak, že se buď rozcupují či prohlásí za jedině možné, ale tak, že jsou konfrontovány s maximem známých faktů. Klaďme si otázky. Požadujme pro různá kategorická tvrzení důkazy. Pochybujme.

Hnutí Evropané proti válce v žádném případě ruského prezidenta neadoruje – a ani nepovažuje ruskou formu kapitalismu za nějakou spásu. Upozorňuje ovšem na fakta, která tzv. pravicové strany a „hlas svědomí“ zcela přehlížejí a bojkotují. Obává se snahy Západu vyvolat konfrontaci s Ruskem s tím, že destabilizovaná Ukrajina je první etapou této války, jež by byla ve svých důsledcích celosvětovou.
„Žalujeme proto Evropskou radu, která je vrcholným politickým orgánem EU, z toho, že se pokouší nás, Evropany, degradovat na manipulovatelnou, lhostejnou a sobeckou masu. My však nechceme válku! Nedáme se otrávit jedem válečné propagandy! Rusové nejsou naši nepřátelé, ale Evropané toužící stejně jako my po životě v míru. Budoucnost naší Evropy musí být postavena na vzájemném respektu, míru a spolupráci.“

Evropou se přitom šíří další výzvy (jež nelze vinit z toho, že jsou důsledkem selhání českých mainstreamových médií), které se stavějí velmi kriticky k pokrytecké roli Západu – a dokonce oceňují pragmatismus ruského prezidenta, který podle jejich mínění zabránil v této chvíli rozpoutání celosvětového konfliktu.

Vždy je důležité si klást onu pro každého kriminalistu zásadní otázku Qui bono. Neměli bychom se nechat unášet schématickými podobenstvími a hysterií. Méně křičme – a více přemýšlejme.
Hledáme-li nějaký skutečný hlas svědomí, měli bychom si uvědomit, jaké parametry mít nemůže. Hlavně nemůže být oporou establishmentu a nemůže být takzvaně ve flóru. Komu mocní poklepávají po ramenou, ten se těžko stane jejich kritikem.

Často se pozastavujeme nad pasivitou občanů, že se nikde neangažují, že – pokud nemají existenční obavy či nepodléhají jiným strachům – jsou natolik skeptičtí a otrávení, že jim vše připadá marné a zbytečné.

Několik hnutí, která nikdo z mocných po zádech nepoplácává, se vytrvale, navzdory bojkotu médií, snaží lidi burcovat proti podpoře války. Proti iracionálnímu rozdmýchávání nenávisti. Proti falešnému „hlasu svědomí“, kterému vadí krymské referendum mnohem více, než kdyby tam dnes byly stovky a tisíce padlých a další desetitisíce uprchlíků. „Hlas svědomí“ neřeší budoucnost Ukrajiny. Je mu totiž jasné, že Ukrajinu zachrání Evropská unie a NATO. Žádné problémy zde nevidí. Jediné, co vnímá, je zášť vůči Putinovi a Rusku.

Lenku Procházkovou či Evu a Vaška Novotné neslyšíme pronášet záštiplné projevy plné satanů ani nutnosti satana zničit. Ne, slyšíme je vytrvale vystupovat proti všem formám fašismu a proti dvojím metrům v různých podobách. A slyšíme je trpělivě vysvětlovat, proč považují sankce proti Rusku za scestné.

Mohli jsme je vidět před budovou Poslanecké sněmovny, jak debatují s politiky, z nichž řada jim podepisuje petice a je ochotna si jejich argumenty poslechnout.

Ministr Zaorálek jim slíbil, že s nimi někdy po třicátém září zasedne ke „kulatému stolu“. Oni sami chystají další akci na podporu míru na pátého října.

Tito aktivisté si mohou říci, že udělali pro své svědomí maximum. Podíváme-li se na následné hlasování Sněmovny, mohou si i říci, že jejich snažení mělo smysl. A že někdy mlčení není zlatem.