12. 9. 2014 Haló novinyRozhovor s politologem profesorem Oskarem Krejčím
Co se to děje v současné světové politice? Lidé se bojí války a mnozí mají dojem, že se všichni spikli proti ruskému prezidentovi.
Všichni se rozhodně nespikli. Celý globální systém, tedy i jeho politické a ekonomické vrstvy, vstupuje do nové vývojové fáze. Západ ztrácí pozici středu světa, USA přestávají být hegemonem. To je nesmírně citlivé, riskantní období – většině politiků nejen na Západě není povaha těchto změn jasná, někteří se snaží jim bránit. Výsledkem je narůstající chaos.
Je to situace právě tak stará, jako nová. Už mnohokrát v dějinách končila něčí regionální hegemonie. Na druhé straně nikdy nedocházelo k tak hlubokým změnám v globálním měřítku. Proto lze cítit zákonitosti změn, ale není možné vystačit s nějakými analogiemi. Současná situace je velice originální a vyžaduje svoji vlastní pečlivou analýzu.
Vladimir Putin má velmi špatnou vlastnost: pojmenovává věci a k téměř obecné hrůze Západu to říká nahlas. Podařilo se mu postavit Rusko na nohy, a tak si to může dovolit. Barevnou revoluci, což je jen eufemistický název pro státní převraty, nelze v Moskvě provést. A tak se z Putina stává mluvčí mnoha z těch, kdož vidí nutnost změny světa, obnovy role mezinárodního práva, na němž se dohodnou mocnosti – nejen ti na Západě, kteří spolu mluví. Proto Putin vyvolává tolik nenávisti u některých a tolik nadějí u jiných.
Proč situace eskaluje? Co sledují účastníci této nebezpečné hry?
Dramatičnost narůstá v různých regionech a v různých vrstvách mezinárodních vztahů. Ekonomice Západu se nedaří. Bývalí spojenci, jako například rebelové v Sýrii či Libyi, se obracejí proti svým západním chlebodárcům, lépe řečeno zbranědárcům. Všechny mocnosti usilovně zbrojí.
Ukrajina je jen aspekt těchto křížících se rozporů. Poslední fáze rétorické, sankční a alianční eskalace má tři důvody. Předně hrozí, že by se mohlo prosadit to, co by bylo možné nazvat »duch Minska«. První kolo jednání mezi prezidenty Ukrajiny a Ruska, mezi Euroasijským ekonomickým svazem, novou kyjevskou mocí a zástupci Evropské unie bylo v zásadě úspěšné – proběhlo a byla slíbena další jednání. To extremisté v Kyjevě a na Západě nechtějí připustit.
Zadruhé, k překvapení mnohých se nekonala brzká porážka povstalců na jihovýchodě Ukrajiny. Naopak, povstalci přešli do protiofenzivy.
A zatřetí, na Ukrajině se blíží volby, což mnozí v tamním hlavním městě pojali jako soutěž v tom, kdo zaujme krvelačnější stanovisko.
Řada odborníků – například respektovaný politolog Petr Robejšek – říká, že sankce proti Ruské federaci nebudou fungovat, naopak se vrátí a projeví v nezaměstnanosti našich lidí. Proč tedy je mocnosti udělují? To v jejich politické reprezentaci nemá nikdo rozum?
V evropských státech až příliš často dělají zahraničněpolitické ministry nadšení amatéři. To platí i o premiérech, jejichž kariéra i vzdělání se zpravidla nezkříží s mezinárodní politikou nejen jako teorií, ale i praxí. Jsou to lidé, kteří neznají prostředí ani zákonitosti mezinárodních vztahů. Jsou odkázáni na své poradce a zahraniční »přátele«.
A pak se děje něco, co lze pokládat za zrůdnost moderní doby: politici věří vlastní propagandě a bojí se médií. Je sestřeleno malajsijské letadlo; někdo pustí do éteru, že to udělali Rusové, senzacechtivá média to převezmou a politici rychle, aby neztratili tvář, přijmou sankce. Že by situaci měla napřed prověřit nezávislá komise, to v hysterické atmosféře žádný evropský či americký státník nepožaduje. A bojí se požadovat.
A začne se mluvit o solidaritě, jako by solidarita měla být víc než rozum. Solidarita je chápána jako romantické mušketýrství v chlapecké partě: když on skočí z okna, já také musím. Jenže když USA skáčou z prvního patra, Evropská unie solidárně skáče z jedenáctého patra – protože obchodní obrat Unie s Ruskem je 11,5krát větší než obchodní obrat Spojených států s Ruskem. Solidarita by měla být mravný čin, ne projev tuposti!
Specifický problém představují sdělovací prostředky. Teď nejde o Českou televizi – ta už se dávno přeměnila na médium podobné provinční televizi na americkém středozápadě. Problém je s médii, která byla ještě nedávno vzorem solidnosti –BBC, Euronews, CNN. Dnes se přizpůsobují politickému bulváru, opakují neověřené informace a napomáhají šíření psychózy.
Alternativním světem těchto mainstreamových médií se stává internet. Jenže ten má podobu informační pasti jiného typu. Internet snese všechno. Vedle pravdivých informací, komentářů či analýz, které veřejnoprávní média embargují, tam naleznete nesmysly i »zprávy« z dílen manipulátorů nejrůznějšího druhu. Roztřídit tyto informace, přiřadit jim stupeň věrohodnosti, dokáže jen zkušený čtenář. Ovšem manipulace míří na ony nezkušené, protože propaganda působí více na emoce lidí než na jejich rozum.
Proč se západní politici nenaštvou, když Kyjev vydírá Evropskou unii tím, že bude komplikovat tranzit ropy a plynu na Západ?
Kteří politici? Ti z Prahy? Povětšině vůbec nechápou, co se na Ukrajině děje. Pracují se selektovanými informacemi a dívají se na televizi. Jsou i tací, kteří si závažnost situace uvědomují, především ti, jejichž země plyn odbírají právě přes Ukrajinu, nebo pociťují nějakou odpovědnost za ekonomiku Evropské unie jako celek. Jenže nad vším zatím vládne výše zmíněná tupá a zabělá pseudosolidarita.
Co říkáte prohlášením prezidenta Miloše Zemana v posledním období? Jsou spíše rozporuplná.
Signály z Hradu jsou chaotické. Návrh poslat na Ukrajinu alianční vojáky je jako špatný sen. Levicovost – to je vždy a za všech okolností požadavek míru a boj proti militarismu. Mimochodem, mnohé z těchto signálů vůbec neodpovídají programu Strany práv občanů… Na druhé straně Zemanovy výroky o tom, že na Ukrajině je občanská válka, nikoli ruská invaze, se konečně blíží analytickému přístupu.
Je možné, že malajsijské letadlo bylo sestřeleno v zájmu Ukrajiny a jejích současných přátel proto, aby se našel důvod, jak Rusko ve světě znemožnit. Myslíte, že je šance nějakého objektivního vyšetření?
V situacích, jako je tato, je nutné vždy vydržet první hysterický nápor médií a politiků-pistolníků, kteří všude vidí temné intriky Kremlu. Pravdu může dodat jen nezávislá vyšetřovací komise, nikoliv zpravodajské služby, nikoliv blogeři na internetu, nikoliv mediální agentury. Pak je nutné trvat na co nejotevřenější práci komise a na bezpodmínečném zveřejnění výsledků. Když se tak nestane, pravdu od lži či hlouposti nedokážeme rozeznat – budeme jen hádat a cítit fakta na základě nepřímých důkazů.
Ostatně, zapomnělo se již na střílečku na Majdanu, na násilí, které následovalo, na vraždy v Oděse. Můžeme se i zde někdy dovědět, kdo za tím stál?
Vše se může změnit ve svůj protiklad. Je třeba k vyšetřování tragédií na Majdanu, v Oděse či u sestřeleného letadla přistupovat s co nejchladnější hlavou. To chce trochu času, kterou viníci a manipulátoři s veřejným míněním vždy využijí k zametání skutečných stop. Nejen fyzických. Stop na internetu, stop ve vysílacím čase, stop v každodenním zpravodajství. Proto je nutné vždy důsledně trvat na vyšetření zločinné střelby snajprů, vraždění v Oděse a sestřelení letadla. Zveřejnění výsledků je ale vždy v takovémto případě politický boj.
V jednom rozhovoru jste uvedl k ruskému humanitárnímu konvoji, že »konvoj, který posílají USA do Iráku, je dlážděn americkými letadly«. Tím jste oba druhy pomoci srovnal. Proč kolem toho ruského byl takový humbuk?
Především se obraz humanitárního konvoje z Ruska nehodil do propagandistického scénáře, podle některého je Moskva temnou silou světa. Pak je tu i špatné svědomí: humanitární konvoj měla přece vyslat Evropská unie, která tak často káže o lidských právech. Mimochodem, někteří z českých politiků, kteří tak často o lidských právech breptají a vyzývají své spoluobčany k uskrovnění se ve jménu protiruské svobody, mají mnohamiliardové majetky a mohli vyslat vlastní humanitární konvoj. Jenže, to by je pak třeba nepustili na ples v Opeře.
A možná je tu i zájem některých fašizoidních typů, kteří si přejí řešení situace na Ukrajině v podobě etnické čistky na Ukrajině. Když tam nebudou žádní etničtí Rusové, nebude tu také otázka druhého úředního jazyka a samosprávy. Uprchlíků z jihovýchodní Ukrajiny – vnitrostátních a těch do Ruska – je v součtu již více než milion! Koho to na Západě zajímá? A kdy čeští novináři projevili solidaritu se svými ruskými kolegy, kteří se ztratili či zahynuli na Ukrajině?
Všichni se odvolávají na to, že ruští vojáci prý operují na východě Ukrajiny, Rusko to popírá. Kdo má pravdu, a dá se to vůbec objektivně zjistit?
Tato otázka byla velkým tématem summitu NATO. Je přece nutné pomoci vojenskoprůmyslovému komplexu, aby páni akcionáři, hlavně amerických zbrojovek, náhodou nezchudli. A vyhovět některým vojenským byrokratům se zastydlým geopolitickým uvažováním, aby si mohli hrát s vojáčky na cizím území. To vše se dá zajistit jen při pěstování paranoického strachu z nějakého vnějšího nepřítele.
Přiblížit k hranicím Ruska nové jednotky rychlého nasazení nic zásadního na poměru sil nezmění. Pouze přibude pár nových míst soustředění, na které se zaměří ruské rakety. Jenže celková politická atmosféra se bude zhoršovat. Rusko změní svoji vojenskopolitickou strategii. Pravděpodobně vypoví smlouvu o zákazu raket středního a kratšího doletu. Co udělá USA? Znovu rozmístí své rakety středního doletu s jadernými hlavicemi v Evropě?
Ale zpět k otázce o ruských vojácích. Ruští vojáci určitě na Ukrajině jsou: jsou to etničtí Rusové s ukrajinským státním občanstvím, kteří bojují v řadách povstalců. Etničtí Rusové s ukrajinským občanstvím jistě budou i v řadách regulérní ukrajinské armády. Velmi pravděpodobně budou i v soukromých armádách oligarchů bojujících na straně Kyjeva, měně pravděpodobně mezi gardisty. Je to prostě občanská válka.
Pak budou na Ukrajině dobrovolníci, kteří přišli z Ruska. Pro některé Rusy totiž nesmyslná politika Západu přetváří onu občanskou válku na vlasteneckou válku.
A ještě existují ruští vojáci ve smyslu regulérní Armády Ruské federace. Domnívám se, že pravidelné jednotky ruské armády na Ukrajině nejsou. Kdyby byly, nebyl by to oddíl parašutistů či deset obrněných transportérů. S válkou si nelze zahrávat. Byly by to velké jednotky, které by Ukrajinou prošly mnohem rychleji, než se zdá na první pohled.
Uvedl jste také, že »něco je ve vzduchu«. Co? Máme se dívat na to, jak se svět řítí do další války?
Mediální štvanice mají zakrýt fakt, že nazrává čas změn. Někteří politici již chápou, kde je třeba hledat diplomatické řešení – pěstovat onen »duch Minska«. Ukrajinská ekonomika se dostává na hranici zlomu. Síly anti-Majdanu neslábnou. Pomalu nastal čas, aby se objevila i hnutí typu Evropané proti válce. Je nutné formovat internacionálu rozumu, která na Ukrajině nehledá nepřátele, ale mír.
Rozhovor vedla Monika Hoření
