Martin Hekrdla
17. 9. 2014 Literárky
Od pátku je to jasné: jestřábům se zatím nepodařilo eskalovat ukrajinský konflikt do nepřijatelných krajností a zaplést Evropu a svět do konfrontace s Ruskem, ne-li do horké války s nepředvídatelnými dopady. Dobrá, tak tedy příště?
V Americe rozhodně není jestřábem Barack Obama, ale například ti republikánští kongresmani, kteří se minulé úterý radili s Dickem Cheneym, architektem invaze do Iráku v roce 2003. Jistě jim řekl, že je lepší Ukrajinu „zaparkovat“, protože prioritou je nyní – „jeho“ a Bushův – Střední východ. A všichni se dozajista vespolek nasmáli, jak se teď prezident Obama poníží použitím prazvláštní právní normy (Authorization for Use of Military Force). Před svým zvolením ji totiž plamenně kritizoval jako „vágní“, neboť šéfovi Bílého domu umožňuje, aby sám – bez souhlasu Kongresu – spustil válku USA proti „státům, organizacím nebo osobám“ provozujícím či podporujícím terorismus. „Ostatně soudím, že Rusko musí být zničeno,“ mohl uklidňovat Cheney. „Ale proč to nevzít obchvatem přes Sýrii pod záminkou boje s Islámským státem?“
Jablka sváru
Jestřábí cvrkot kolem ukrajinské kóty samozřejmě neustal. A nejde jen o setrvačnost, ale o velké úkoly do budoucna. V západní Ukrajině, tedy na území nečlena NATO, začaly v pondělí alianční vojenské manévry (zkusme si na chvíli představit, že by – dejme tomu – v roce 1985 uspořádala Varšavská smlouva manévry – kupříkladu – ve Finsku pod záminkou, že americké ponorky drze rejdí v helsinském přístavu). „Preventivní“ obkličování Ruska bude pokračovat harašením natoidních struktur v Polsku, Gruzii, Pobaltí… A premiér Arsenij Jaceňuk nepřestane opakovat, že Putin „chce zničit Ukrajinu jako nezávislý stát“ a „obnovit Sovětský svaz“. A jelikož je „ve válce s Evropou“, ochrana NATO je zapotřebí. Tohle bude zdrojem vnitřních rozbrojů mezi novými mocipány v Kyjevě, mezi – řekli by němečtí Zelení – „fundos“ a „realos“.
Prozatím se zdá, že rozhodující politické hlavy pochopily, že každý normální stát – kromě toho, že je sám sebou – je vždycky také něčím nástrojem. A že FAKTICKOU nezávislost si musí chytře vybalancovat mezi mocnostmi. Vést válku raketomety proti vlastnímu obyvatelstvu, které se ocitlo mezi mlýnskými kameny své i cizí vůle a různou měrou (ne)přijatelných režimů, nebývá zrovna ten nejlepší nápad. Takhle se nevládne.
Kdo vyhrál? Kde se nacházíme? Především existuje podepsané příměří v občanské válce, do níž nepochybně zasahovala nejrůznější – řekli by právníci – „cizí moc“ (tomu, že šlo jen o Rusko, doopravdy věří snad jenom kluci přilepení k joystickům válečných her). Je to určitě příměří křehké, jak se snaží zdůrazňovat jestřábí média (a nemusejí si ani vymýšlet, neboť leckteré bojůvky nejspíš nejsou pod kontrolou hlavních štábů). Ale je to příměří racionální, a proto nadějné. V tomto smyslu vyhráli všichni – s výjimkou jestřábů. U konce je ale jen bitva. Pacifikační proces musí být dotažen, leč nikoli jednostranně, jako „protiteroristická operace“, natož – otočíme-li válečnickou slovní ražbu protiruských nacionalistů – „válka Evropy s Ruskem“. Tohle bude velmi obtížné.
Ano, vypadá to chvílemi jako zrychlený film řítící se k happyendu: Evropská unie učinila koncem minulého týdne – během pouhých dvou dnů – dva vstřícné kroky vůči Rusku. Za prvé, slíbila zrušit ekonomické sankce, pokud příměří vydrží. A za druhé (a za hlavní): že dohoda o přidružení Ukrajiny k EU začne platit vlastně až od roku 2016. Do té doby uchová „plynaté“ Rusko Kyjevu preferenční sazby, které svému „blízkému příhraničí“ poskytuje. U jednacích stolů se bude mezitím debatovat o 2370 změnách dohody o přidružení Ukrajiny, které Rusko odmítá; ponechání původních paragrafů by totiž poškodilo jeho ekonomiku možná ještě hůř než nynější západní ekonomické sankce. V úterý se Kyjev usnesl na amnestii pro povstalce i na autonomii východních teritorií („lidových republik“ s metropolemi Doněck a Luhansk, neboli – jak říkává Vladimir Putin – „Novoruska“). Podivný konec „protiteroristické operace“…
Všechno tohle, leccos dalšího a kdovíco ještě bylo dohodnuto už nad konceptem příměří. Ovšemže zase jde o jablko sváru: „Novorusové“ už nechtějí mít s Kyjevem společného vůbec nic a „opravdoví Ukrajinci“ zase s „teroristy“. Ale odkdy rozhodují o svém osudu povykující pěšáci malých a středních států na strategických kótách?
Bitva, ne válka
Naskýtá se otázka, proč tvrdou realitu nezaznamenala EU dříve a proč je nyní nucena fakticky dát za pravdu nejen Putinovi, ale i někomu tak zgruntu odpornému a v celé Ukrajině nenáviděnému jako je svržený exprezident Viktor Janukovyč. Vždyť to byl on, kdo v listopadu 2013 ve Vilniusu odmítl brutální dohodu podepsat a dožadoval se rozhovorů o jejím obsahu – a právě proto přece vůbec vypukla „majdanská revoluce“! To je zneplatnění jediné pořádné legitimity, kterou stávající garnitura kyjevských vládců má. A hůř: je to studená sprcha na masové iluze Ukrajinců o evropské spáse, kterou západní „političtí turisté“ na Majdanu nezodpovědně přiživovali. Vyřeší problém 500 milionů eur pomoci? Jen aby si Evropa a Západ nevykoledovaly nové povstání Ukrajinců – tentokrát proti všem, Západu, Východu a konečně i proti všem oligarchům, „proevropským“ i „proruským“. Viděli jsme, že i evropská fikce se může stát „materiální silou, jakmile se zmocní mas“ (Karel Marx). Co když ta příští nebude už pitomá jako šlapací autíčko? A k rozhánění policistů nebude již třeba fašistických úderek, neboť nezbytný tělocvik nakonec zvládnou i „normální lidé“ se silnou motivací?
Buď jak buď, v těchto dnech se každopádně prosadila politika kancléřky Angely Merkelové. Krutě prohlásila, že Ukrajina nemůže být zároveň členem dvou celních unií. Kancléřka prostě musí sladit transatlantické, východoevropské a ruské zájmy Spolkové republiky Německo. V těchto zájmech jsou ohromné peníze, spočívá v tom váha i nejdůležitější perspektivy centrální evropské mocnosti. To Berlín dal dohromady Putina s Petrem Porošenkem. To Berlín zaštítil zájmy těch evropských států – včetně Česka -, které se právem obávají, že je konflikt s Ruskem již ve stádiu ekonomických sankcí poškodí tvrději než ruské impérium. „Ruský prostor“ se sice po naložení do pračky transformace ke kapitalismu a po projití ždímačkou globalizace srazil k nepoznání, ale stále ještě překypuje zdroji, rozlohou i možnostmi strategických koalic po celém světě.
Ne, Merkelová se nespřáhla s žádným „Putlerem“. To jen „Merkutin“ zkouší ukotvit své (pokud možno trvale udržitelné) místo na slunci a provozovat (pokud možno v míru) „byznys jako obvykle“. Zatím však vyhrál jen bitvu, nikoli válku, která právě začala v podobě války studené a co chvíli je s to vyšlehnout se silou mnohem palčivější. Na poli tak zaminovaném potenciálními konflikty, může se tato vítězná bitva zanedlouho jevit jako Pyrrhovo vítězství. Jako kratičké a malé vítězství v nějaké další velké válce.
