Polsko zůstalo samo, jelikož ostatní členové Visegrádské skupiny oponují sankcím proti Rusku

Avatar
Původní autoři

Vladislav Gulevich
17. 9. 2014 AC24
Polsko stojí za uvalením širších sankcí na Rusko. Ostatní členské státy Visegrádské skupiny (též známé jako „Visegrádská čtyřka“ či jen „V4“) – tj. Česká republika, Maďarsko a Slovensko – této politice oponují. To je pro Polsko nehezký signál. Tato skupina byla vytvořena v roce 1991, aby sjednotila východoevropské státy proti Rusku. Polsko, Maďarsko a Česká republika se staly členy NATO v roce 1999, Slovensko se k alianci přidalo v roce 2004. Tato skupina realizovala svůj vlastní program vojenské integrace a interoperability v rámci Severoatlantické aliance. 


V roce 2011, jelikož se diplomatické úsilí Varšavy zintenzivnilo, tak skupina přijala rozhodnutí vytvořit spojené síly pod polským velením. Podle těchto plánů se očekává, že tato jednotka bude operovat v roce 2016. Krize na Ukrajině Polsko podnítila, aby urychlila proces vojenské spolupráce uvnitř organizace. Spolu s tím ale tato skupina není už tak jednotná, jak bývala. Budapešť, Praha a Bratislava zjevně postrádají nadšení, když Polsko volá po zavedení širších sankcí. Atlantická solidarita při jejich přesvědčování, že poškodit své ekonomické zájmy by byla správná věc, selhala.

Slovenský ministerský předseda Robert Fico volal po odložení rozhodnutí o zavedení nového balíčku sankcí. Český ministerský předseda Bohuslav Sobotka nesouhlasil s částí konceptu nových sankcí Evropské unie proti Rusku. Herman Achille Van Rompuy neuspěl při přisvědčování oponentů, že škody, které zavedením sankcí utrpí, jsou cenou, kterou musí zaplatit.

Praha a Bratislava chtěly, aby si to EU dvakrát rozmyslela, než přijme rozhodnutí o zavedení trestných opatření proti Rusku. Maďarský ministerský předseda Victor Orbán byl ještě otevřenější. Podle něj sankce zafungují jako bumerang a zasáhnout Evropskou unii více než Rusko. Rovněž chce, aby Brusel kompenzoval škody, které to zasadí výrobcům.

V důsledku toho zůstalo Polsko uvnitř Visegrádské skupiny osamocené. Varšava nevylučuje možnost opuštění „V4“, aby dala partnerům na srozuměnou, že budou muset na svá bedra vzít vojenské břemeno a potýkat se s bezpečnostními problémy bez něho. Tato země se chlubí největším vojenským rozpočtem mezi členy Visegrádské skupiny. Česká republika, Slovensko a Maďarsko nevidí žádnou hrozbu, které by musely vzdorovat. Zdráhají se přijmout polskou iniciativu zaměřenou na posílení obranného potenciálu této skupiny. Další členy skupiny více zajímá obchod a pokrok v rozvoji ekonomických vztahů. Dělá jim potíže následovat logiku Poláků. A tak Polsko zkouší dělat to, co chce, mimo Visegrádskou skupinu. Nové síly rychlé reakce NATO budou nasazeny v Polsku, Rumunsku a v Baltických státech, přičemž jejich ústředí bude sídlit na polské půdě. Loni Rumunsko a Polsko uzavřely bilaterální dohodu o spolupráci v oblasti obrany. Obě tyto země vnímají Rusko jako potenciálního nepřítele. Varšava předkládá myšlenku na přidání Baltických států do Visegrádské skupiny ve formátu 4 +. Bylo by to buď členství, nebo nějaký jiný druh vztahů, Polsko však chce, aby se Baltické státy staly zvláštními partnery.

Při tom, jak Polsko zaujímá proti-ruský postoj, tak musí pořád hledat nějaký druh regionálních aliancí a partnerství. Tato politika brání, aby rusko-polské vztahy byly tak dobré, jako rusko-maďarské nebo rusko-slovenské. Polsko zkouší stát se číslem jedna jako hnací síla za politikou proti-ruských sankcí. V tom do jisté míry spoléhá na Německo. Berlín však zatím více preferuje čisté kalkulace před emocemi. Realizuje konzistentní politiku vyhýbající se neočekávaným překlápěním a fluktuacím. Když přijde na sankce, Německo se drží selektivního přístupu. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier řekl: „Sankce samotné nejsou politikou… Proto pořád ještě musíme hledat způsoby zklidnění politického konfliktu.“ Polští stratégové žádné kompromisy nechtějí a nemají sklony k dobře vykalkulovaným a zváženým diplomatickým krokům. Německo má v porovnání s Polskem daleko širší vizi toho, jakou by východní politika měla být.

Spolu s rozvojem těchto událostí nemá Polsko žádné jiné vodítku pro svůj postup než slepé následování Spojených států. Nepodařilo se mu najít základnu pro vzájemné porozumění s Německem. Jeho visegrádští partneři chtějí, aby jim pro zahraničně politické manévrování zůstal prostor pro větší výkruty. Na tom člověk může vidět, že Východní Evropa není ohledně otázky Ruska jednotná. Maďarsko, Slovensko a Česká republika chápou, že vztahy s Moskvou znamenají slibné vyhlídky, které se jim otvírají, pokud zůstanou vzpřímené a neskloní se pod tlakem Bruselu.
Překlad Miloslav Pavlíček