Tajenka „kauzy Jevtušenkov“

Avatar
Původní autoři

Michail Chazin
23. 9. 2014 Worldcrisis Střípky ze světa
Zatčení oligarchy Jevtušenkova rozpaluje vášně. Fanklub té fauny už straní i mamutí daňové delikvenci. Ti, kdo tou zvířenou opovrhují, se zase mnohdy kojí i předčasnou nadějí. Tím ani oním netrpí Michail Chazin. Mívá dobrý nos. Světová finanční krize vypukla v září 2008. Chazin jí vydal anatomický atlas už roku 2003 (M. Chazin, A. Kobjakov: Soumrak dolarového impéria a konec „Pax Americana“, 14. 12. 2012). Svatozář „pana Čistého“ – glosuje teď „kauzu Jevtušenk“ – je k smíchu.


Cílem je „vrátit nakradené“ aspoň v podobě investic 

Už z důvodů staršího data, než po nichž jde ruka zákona teď: „Oligarchové přišli k majetkům privatizací, jež byla zločinem generálně i  každým konkrétním coulem. Jak očima zájmů společnosti, tak litery práva. Zločinem byla i prizmatem privatizačních pravidel (odporujících občanskému právu).“ „Prichvatizátoři“ totiž – „naši i ti američtí“ – „nerespektovali ani instrukce, které sepsali sami“.

„Důsledek je nasnadě: kriminálníci jsou jak všichni, kdo na privatizaci vydělal, tak všichni její organizátoři. Tím spíš všichni oligarchové první generace, k nimž Jevtušenko patří. Je to zločinec, tak jako Chodorkovskij, Gusinskij, Berezovskij a všichni oligarchové 90. let.“ 

„Dnešní ruská elita pochází žel z privatizace. Ti lidé jaktěživ nepřistoupí nejen na její revizi (ta už je praktiky nemožná), ale dokonce ani na její podrobný audit. Jejich pozice je však docela komplikovaná – ruská společnost privatizaci legitimitu nikdy nepřiznala. Proto ta hluboká propast mezi elitou a společností.“

„Elita“ se to snaží zvrátit stůj co stůj. „Společnost je však kategoricky proti. Právě to vede i ke kolosálnímu vývozu kapitálu – všem, komu privatizace nadělila, už totiž došlo, že dodat jí punc legitimity v Rusku je kvadratura kruhu. V poslední době jim, pravda, došlo i to, že šanci to nemá ani venku – to už je ale jejich problém.“

„Když se Západ pokouší z ´Jukosu´ vytřískat aspoň něco, svou autoritu v Rusku už jen podrývá.“ Na čistě právní nástroje sází v „přesvědčení, že akcionáři ´Jukosu´ byli čestní majitelé. Jenže ´Jukos´ byl státu cynicky ukraden. Po zákonech se šlapalo brutálně. V očích ruské společnosti jsou všichni jeho akcionáři čistě a jenom překupníky nakradeného. Žádná práva proto nemají a mít ani nemohou. Zločinci jsou ergo i ti, kdo se ta ´práva´ snaží hájit.“

Rusko potřebuje rozjet produkci, nahrazující dovozy pod sankcí. A tedy i „investice – a tady jsou právě oligarchové první na řadě. Zatím se do toho nehrnou, a to z kuriózních důvodů – prý to ´není výhodné´. I my bychom sice mohli říci, že když se jim rozdávaly miliardové majetky, pro stát ´nebylo výhodné´ ani to, dnes však už tento argument nevezmou. Zato argument, že v očích zákona jsou zločinci úplně všichni, by možná zabral.“

Logicky se však vkrádá i jiná otázka: „proč je zákon tak selektivní?“ Právě kolem ní „začne ječet i Západ. Přesněji řečeno už ječí.“ Jenže „elita liteře zákona nepodléhá“. Právě proto „je to elita, že se společnosti zodpovídat nemusí. Pokud však její příslušník začne porušovat pravidla, platná uvnitř elity, rázem se vynoří ´Watergate´, ´kauza Strauss-Kahn´ nebo ´kauza Madoff´. A v čem je Madoff horší než Jevtušenko nebo Chodorkovskij? Proč ho dvacet let nechali chodit po svobodě a zavřeli až pak? Vše, proč ho zavřeli, těch 20 let přece dobře věděli! Takových otázek lze klást Západu stovky.“

Otazník se nabízí i z jiného úhlu: „Proč nezavřít i ostatní oligarchy? A nastoluje téma, co je důležitější, zájmy společnosti nebo zákon? Začít dnes zavírat všechny oligarchy by pochopitelně vyžadovalo tvrdou diktaturu (odpor by kladli jak oni sami, tak jejich západní protektoři).“ Tou by však snadno „utrpěla i spousta lidí, co za nic nemohou. Podstatně výš by stoupla i hladina destabilizace. Čím by to skončilo, je ve hvězdách. Už proto Putin, který o Rusku bezpochyby přemýšlí (jiná věc je, že toho o jeho úvahách moc nevíme), na to jít prostě nemůže. Respektovat jistá pravidla ovšem oligarchy nutí.“

Názornou ilustrací je „kauza Chodorkovskij“. „Jeden výsledek přinesla: oligarchové začali platit daně. Stačí to porovnat s Ukrajinou: tam žádná ´kauza Chodorkovskij´ neproběhla a oligarchové daně neplatí…Z hlediska státu a společnosti to byla kauza vrchovatě kladná a užitečná. Dosáhla precizně promyšleného výsledku. Analogie mimochodem pamatuje i Západ, i když už poměrně dávno. Například v podobě parcelace ´Standard Oil´ před sto lety.“

„´Kauza Jevtušenkov´ se tak zřejmě stane bodem obratu.“ Počátkem fáze, kdy „oligarchové začnou investovat do reálného sektoru Ruska. Právě v tom tkví přinejmenším naděje, v niž stojí za to věřit. Otázkou zůstává, proč právě Jevtušenkov. Jednu verzi bych měl. Čistě osobní. Věc je v tom, že to byl právě on, kdo se už docela dávno zavázal, že v Rusku vytvoří výrobní základnu mikroelektroniky. Ten závazek však nesplnil. Dnes, kdy se nás snaží izolovat od zahraničních zdrojů, je to pro zemi vážná hrozba. Tady už nejde o peníze, ale o bezpečnost celého státu. A za to už někdo musí nést odpovědnost.“

Celá kauza se zdá být „pokusem ruského vedení změnit vztah ´privatizační elity´ k vlastnímu státu a společnosti. Co z toho vzejde, je jiná otázka. To se však uvidí. Kdo bude z celého schématu profitovat, na rozdíl od oligarchů řešit nehodlám. Jak proto, že k tomu nemám informace, a ty, co mi bulíkují zloději, mne nezajímají, tak proto, že to z hlediska zájmů země není aktuální.“

„Někdo z toho prospěch mít musí, ať už je forma vlastnictví jakákoli. Nás zajímá jen jedno – aby to přineslo zlepšení celkové ekonomické situace. Taková šance tu je – a přemýšlet o čemkoli jiném není proč.“