Tereza Spencerová
11. 9. 2014
Rozhodnutí Evropské unie odložit další várku už odhlasovaných sankcí proti Rusku po dobu, kdy bude na východě Ukrajiny dodržováno v pátek dojednané příměří, má hned několik rovin. Tou první je neskrývaný strach z dalších ruských protisankcí, jak ho vyjádřili například premiéři Finska a Maďarska. Odklad sankcí ale zároveň ukazuje na rozkol v názorech mezi EU a USA, jejichž představitelé trvají na tom, že budou Rusko sankčně trestat bez ohledu na to, co se na Ukrajině děje.
A třetí rovinou je samotný fakt, že jsou sankce navázány na příměří – EU tím fakticky říká, že pokud bude příměří na Ukrajině porušeno, bude to vina Ruska, i kdyby ho porušili rebelové nebo vládní jednotky. Touto logikou ale vyvstává nebezpečí naplnění „bodu jedna“ a následných ruských protisankcí, a tak ve výsledku všichni zavírají oči a tváří se, že se na východě Ukrajiny vlastně nestřílí (a když, tak „jen trošičku“, že to ani nestojí za řeč).
Na druhé straně, v Rusku, se vedou plamenné debaty, zda byl podpis dohody o zastavení palby zradou Donbasu, nebo naopak „taktickým vítězstvím“, nabízí se ale názor, že soustředením „boje o Ukrajinu“ pouze na jihovýchodní cíp země se Kreml otevřeně vzdal možnosti obnovit svůj vliv nad celou Ukrajinou. Přitom ale panuje shoda, že tím, kdo příměří poruší – bude Kyjev. Jak s využitím „běžného“ slovníku ruské „diskuse o Ukrajině“ popisuje ruský úhel pohledu třeba politolog Jurij Barančik, „pokud by se měly útoky oddílů junty zastavit a měl by nastat mírový a nudný proces vyjednávání, na co by se obyvatelé Ukrajiny, kteří nyní žijí pod vládou neobanderovské fašistické junty, asi tak zaměřili? Začali by si všímat vnitřních problémů: cen potravin a pohonných hmot, inflace, nezaměstnanosti, slábnoucího kurzu hřivny, gangsterismu atd. A Porošenko se bude tvářit, že činí rozhodnutí, protože potřebuje vyhrát v parlamentních volbách. A co budou dělat Kolomojský, Ljaško, prapory Národní gardy a všichni ostatní, kdo má zájem na udržování plamenů války? Co jim zbývá? Za aktuálních okolností nemají moc na výběr, a proto bude napětí uvnitř junty sílit. I kdyby Rusko a Německo byly s to udržet Porošenka mimo užití síly, dříve či později absces uvnitř junty praskne.“
Barančik přitom zároveň vysvětluje, proč je příměří na východě Ukrajiny pro Rusko důležité: dohoda uzavřená v době summitu zabránila alianci přijmout většinu navrhovaných radikálních kroků a Evropě poskytla dostatečné argumenty k odmítnutí či alespoň odblokování všech kroků, které USA proti Rusku připravily. „Je to velké vítězství pro Rusko,“ shrnuje Barančik s tím, že EU (Německo a země staré Evropy) odmítly uvalit sankce proti Rusku pod tlakem Spojených států a jejich nejvěrnějších vazalů (Británie, Polsko, Pobaltí a Ukrajina). EU se tím rozhodla neeskalovat krizi před blížící se zimou. „Je nutné zajistit Evropě klidnou zimu a nenechat zmrznout východoevropské země, které jsou závislé na plynu tranzitujícím přes Ukrajinu,“ popisuje Barančik strategii Kremlu. „Pokud by totiž na ukrajinském území propukl naprostý chaos a plynovody by začaly explodovat, východní Evropa by mrzla a USA by získaly silné argumenty, aby mohly tlačit na EU v přitvrzení politiky vůči Rusku v ukrajinské krizi. Otázka nepřerušovaných dodávek zemního plynu během nadcházející zimy je proto jednou z nejdůležitějších. Už jen to je dostatečným důvodem pro příměří. A kromě toho mrazová a hladová zima na Ukrajině přivede k rozumu i ty, nad nimiž má dnes junta moc. Junta bude po zimě beztal smetena.“
A co víc, EU sama našla způsoby, jak vyřešit situaci kolem plynovou South Stream a odstranit tuto otázku ze sankcí třetího energetického balíčku: nově pro plynovod platí pravidla jako pro offshorové projekty EU – Bulharsko tak nyní může povolit Gazpromu odkoupit jeho díl a propojit ho se South Streamem.“ Podle Barančika to vše znamená, že EU „bez ohledu na stesky a hrozby USA a jejich „rozhodně znějících“ pudlíků není připravena zajít za nynější mez konfrontace s Ruskem“. Nynější summity EU a NATO ukázaly, že „Evropa chce ukončit nynější napětí ve vztazích s Ruskem co nejdříve to bude možné a vrátit se k předchozí úrovni spolupráce, bez ohledu, na aktuální vývoj událostí na Ukrajině. Ve skutečnosti Evropa souhlasí s tím, že Rusko získá zpět svá historická území (Krym a ty regiony Ukrajiny, které Kyjev dostal od bolševiků) výměnou za nepřerušované dodávky plynu a pokračování vzájemně výhodného odbudou a ekonomické spolupráce,“ popisuje ruský politolog, jak vnímá motivy unijních politických rozhodnutí.
Poločas k nádechu
Ať už si o ruském pohledu na ukrajinskou krizi budeme myslet cokoli, faktem je, že příměří zatím „oficiálně“ trvá a že prezident Petro Porošenko se před blížícími se parlamentními volbami, které do značné míry rozhodnou o budoucím rozložení politických a ekonomických sil a jejich zájmů, opravdu „tváří, že činí rozhodnutí“.
Zároveň s odkladem sankcí přijel do přístavu Mariupol, který před pádem do rukou rebelů podle všeho zachránila právě dohoda o příměří, a slíbil masivní vyzbrojení obrany města včetně tanků a houfnic s tím, že ukrajinská armáda v případě obnovení války uštědří rebelům „drtivou porážku“. (Pod dojmem slibů o nové výzbroji si prapor Fénix stěžuje, že z Kyjeva dostal minomety vyrobené v roce 1943.) Ještě v Mariupoli Porošenko zdůraznil, ženepřipustí žádné územní ústupky rebelům, byť v následujících hodinách svá prohlášení modifikoval, očividně ve snaze uklidnit své voliče: oznámil, že zákon o zvláštním statutu Doněcka a Luhanska bude v parlamentupředložen příští týden, zvláštní statut má být jen „dočasný“ a má se týkat „jen“ přesně vymezených oblastí, kteréKyjev nemá pod kontrolou, a hlavní ujištění: Ukrajina ohledně své územní celistvosti prý nedělá žádné kompromisy. Samozvané „lidové republiky“ Doněcka a Luhanska nicméně opakují, že je zajímá jen nezávislostna Ukrajině, přinejmenším „luhanští“ jsou sice dál ochotni s Kyjevem vyjednávat, datum rozhovorů ale stanoveno nebylo a navíc se Kyjev dozvěděl, že Luhansk mu kontrolu nad hranicí s Ruskem prostě nevrátí.
Porošenko zatímního klidu využívá k vylepšení stavu armády, která podle mnoha názorů už dlouho není bojeschopná a ve dnech před podpisem příměří se už hroutila. Nařídil „přeskupení sil“ na východě, nikoli pro útok, ale kvůli obraně, generální prokuratura zahájila vyšetřování okolností vedoucích k obklíčení tisíců ukrajinských vojáků a žoldnéřů u Ilovajsku, a spolu s tím šetří i „dobrovolnické“ prapory, neboť prý má důkazy, že jejich příslušníci páchali zločiny na místním obyvatelstvu. Právě na to poukazuje i nová zpráva Amnesty International, podle níž žoldnéři z praporu Ajdar na severu lučanské oblasti páchají válečné zločiny. Obvinění AI přichází v době, kdy německá televize ZDF v reportáži o bojovnících praporu Azov ukázala hákové kříže na jejich přilbách. Na otázku, zda mají příslušníci Azova fašistické tendence, odpověď zněla „V žádném případě, jsme jen ukrajinští nacionalisté.“ Škálu ozbrojenců na východě Ukrajiny podle všeho doplňují také Čečenci z Rakouska, s tamním občanstvím či statutem uprchlíka, kteří bojují v žoldnéřských oddílech proti rebelům.
Mezitím Porošenko s odvoláním na tajnou službu hlásí, že Rusko stáhlo 70 procent svých vojáků z Ukrajiny, jejichž přítomnost ovšem kromě Kyjeva nikdo nepotvrdil, a to ani Spojené státy, ani OSN či OBSE. Do toho pár zřejmě nutných invektiv (premiér Jaceňuk: Ukrajina má jen dva nepřátele – korupci a Rusko, Putin: situace na Ukrajině je využívána k reanimaci NATO), do toho přišel další Porošenkův telefonát s Putinem, v němž se oba s uspokojením shodli, že příměří trvá…
A z dalších událostí
— Premiér Jaceňuk, stále ještě formálně člen strany Baťkivšina někdejší premiérky Julie Tymošenkové, bylzvolen šéfem čerstvě ustavené politické strany Lidová fronta, lídrem ústředního štábu strany byl zvolen šéf parlamentu Oleksandr Turčynov. Do strany, která má i svůj Vojenský výbor, spolu s nimi vstoupili i ministr vnitra Arsen Avakov a někdejší komandant Majdanu a posléze šéf Bezpečnostní rady státu Andrij Parubij. Hned na prvním sjezdu se strana ponořila do sporu, zda se ve volbách spojit s Porošenkovým blokem, k čemuž se kloní Jaceňuk, zatímco Turčynov dává přednost samostatnému postupu.
— Julia Tymošenková navrhuje spojit říjnové parlamentní volby s referendem o vstupu do NATO, které ale Ukrajinu přijmout nechce.
— Celých 93 procent Ukrajinců je nespokojeno s ekonomickou situací v zemi (vedou však Řekové s 97 procenty).
— Polsko hlásí pokles dodávek ruského zemního plynu o 24 procent, což považuje za trest za reversní dodávky plynu na Ukrajinu. Gazprom snížení dodávek popírá, Polsko nicméně na dva dny dodávky Ukrajině přerušilo.
— Německá vláda schválila prodej dceřiné společnosti energetického koncernu RWE skupině investorů v čele s ruským miliardářem Michailem Fridmanem.
— Dovoz zahraničního zboží do Ruska meziročně klesl o 15 procent. Murmanský kombinát na zpracování ryb kvůli embargu na dovoz potravin podal žalobu na ruskou vládu.
— Rebelové z Doněcké lidové republiky obsadili městskou univerzitu a jmenovali nového rektora.
— V ukrajinských médiích se objevilo video z nepovedené cvičné střelby ukrajinského námořnictva. Není jasné, zda se tak stalo během nynějších společných manévrů s americkým námořnictvem Sea Breeze 2014. Souběžně s těmito manévry ruská pobřežní obrana na Krymu nacvičovala střelbu na cíl…
— Podivně kusá zpráva o výsledcích vyšetřování tragédie malajsijského boxingu vyvolává pochybnosti, ale přesto nabízí některé důležité odpovědi (skvělý text Jana Schneidera).
