Výbor pro zahraniční záležitosti odhaluje plán na neutralizaci „nevrlosti Američanů“

Avatar
Původní autoři

30. 9. 2014   AC24
Série článků z tohoto měsíce v magazínu Foreign Affairs, tj. v publikaci Výboru pro zahraniční záležitosti, odhaluje, jak zoufale establishment chce „vtělit“ pozdvižení “politických populistů”, které v posledních letech zachvátilo Spojené státy a Evropu.


V úvodu k sérii esejí si redaktoři Foreign Affairs Gideon Rose a Jonathan Tepperman všímají, jak vzestup sentimentů Tea Party ve Spojených státech a jejich ekvivalentů v Evropě přichází v důsledku rostoucího odlučování od politického systému. Podle autorů je kvůli tomu nezbytně zapotřebí, aby političtí vůdci „tyhle vášně veřejnosti vtělili do systému a kanalizovali správným směrem řešením legitimních důvodů k rozhořčení outsiderů, avšak obcházeli jejich zjednodušená řešení.“

Jinými slovy podle CFR (Council on Foreign Relations) hrozba představovaná zdola vyrůstajícím populismem po celém Západním světě představuje hlavní problém pro přijetí existujícího světového řádu a ten populismus musí být proto unesen a přesměrován tak, aby se jeho potenciál rozptýlil.

Stěžejní spis mezi těmi esejemi, které nastiňují náhled CFR na problémy představované populismem, se nazývá Vidlácká politika: Populistická hrozba pro liberální demokracii. Napsal ho Yascha Mounk a článek pojednává o tom, jak vzestup populismu vyvěrá z „oslabené … schopnosti demokratických vlád uspokojit své občany,“ konkrétně kvůli „dlouho trvající stagnaci životní úrovně a hluboké krizi národní identity.“

Mounk zdůrazňuje, jak by se měly populistické nápady sice uspokojovat, avšak že voliče je třeba přesvědčit, že „ta jednoduchá řešení, která nabízí populisté, musí zákonitě selhat.“

Pouští se do objasňování toho, jak „v zemích po celé Evropě v posledních letech transformoval populismus všech barev domácí politiku, a teď už ohrožuje samotnou existenci EU,“ nikoliv pouze kvůli ekonomickým těžkostem posledních let, nýbrž i kvůli „poklesu životní úrovně z generace na generaci a kvůli vnímané hrozbě, kterou pro národní identitu představuje imigrace a nárůst nadnárodních organizací.“

S přihlédnutím k tomu, jak je teď medián příjmů domácností ve Spojených státech nižší, než byl v roce 1989, Mounk rozpoznává, jak se populismus vynořil z pocitu, že politický establishment zruinoval střední a nižší třídy, které teď čelí nejistotě ohledně své finanční budoucnosti.

Mounk rovněž identifikoval sentiment rozšířený mezi mnoha Američany, že establishment konspiruje s menšinovými skupinami, aby podvrátil a zadusil jejich ekonomické i politické živobytí, politikami zvýhodňování menšin nad většinou spolu s cenzurou svobody slova.

Jedněmi z hlavních skupin, které vzkvétají kvůli připojení se ke znovu se vynořujícímu populismu, jsou „anti-státističtí populisté“, kteří „vidí hlavní hrozbu pro svou svobodu a svůj životní styl v samotném státu,“ a ti se, jak píše Mounk, touží „osvobodit z jeho zkorumpovaného vlivu.“

Mounk identifikuje takové jako senátor Rand Paul, vůdce UKIP Nigel Farage a francouzská Marine Le Pen jako vůdce „anti-státismu,“ kteří představují největší hrozbu pro existující řád, který charakterizoval jako „systém, v němž se u vlády skoro pravidelně střídá malý počet dlouho zavedených politických stran, což vede k rozumně umírněné proměnlivosti veřejné politiky,“ jinými slovy – monopol dvou stran.

Mounk v závěrečné části své eseje vysvětluje, jak musí elita na uhašení vzestupu populismu pracovat přes zapřažení „vášní populistů za účelem nového oživení veřejné správy, avšak aniž by jim pomohli rozdmýchat plameny protidemokratické revolty.“

Ktomu patří šikování populistů za „redistribuci bohatství“ a za „vážnějšími pokusy o zdanění bohatství.“ Mounk uznává, že establishment by mohl učinit určité ústupky, aby si populisty usmířil, včetně toho, že by se i EU mohla vzdát svých závazků k „neustále tužší unii.“

Mounk dospívá k varování, že hrozba, jakou pro establishment populismus představuje, „je tu, a v dohledné budoucnosti tu zůstane.“Skutečnost, že i CFR věnoval značnou část své publikace řešení hrozby představované populismem, opětovně podtrhuje to, jak slepé panice establishment propadá kvůli vzestupu sentimentů Tea Party s blížícím se rokem 2016 stejně jako kvůli bující euroskeptické revoltě, která v posledních letech zachvátila kontinent.

Ta potřeba formulovaná CFR „vtělit“ takovéto hnutí a odvrátit jej od možnosti mít nějaký druh skutečného dopadu ilustruje, jak se politická elita rozhodla zahájit vykolejování revolty populistů, a jak se uchyluje, aby toho dosáhla, k podloudným způsobům.