Jedno dojemné odcházení

Avatar
Původní autoři


Marek Řezanka
22. 10. 2014  Literárky

Je zřejmě těžké odcházet s vědomím, že loď, na které byl kapitánem, se potápí.
José Manuel Barroso ovšem své působení v čele Evropské komise vidí – aspoň podle vlastních slov pozitivně – a žádné trhliny v trupu lodi zvané Evropská unie nepřipouští. Jeho věrný chór, kam se za Českou republiku mj. řadí P. Telička, notuje s ním.Integrace prý vítězí nad dezintegrací, krize (kterou někteří nazývali přechodnou chřipkou) je údajně zdárně za námi (vždyť jsme nasadili antibiotika v podobě fiskálního paktu) a podpis asociační dohody s Ukrajinou, Gruzií a Moldavskem můžeme považovat za milníky pro celou Evropu (jak se v červnu vyjádřil prezident EU, Herman Van Rompuy). Za milníky pro celou Evropu lze ovšem považovat celý ten výčet domnělých úspěchů – a to za milníky varovné.

O tom, že oslavy konce krize můžeme přirovnat k dekorování komisaře Juva poté, co prý skoncoval s hrozbou v podobě zločinného Fantomase, který se zatím chystal k novému úderu, zmínil ve svém článku Martin Hekrdla.
Podíváme-li se na symptomy nemoci, která se evidentně nevytratila, zjistíme, že na ně naordinovaná léčba nezabírá. Snaha nadnárodních korporací maximalizovat svůj zisk za jakoukoli cenu a přirozenost spekulantů chovat se z podstaty svého založení riskantně, tedy nezodpovědně, znemožňují léčbu, natož uzdravení.
Demontáž sociálního státu, chystané podpisy smluv (CETA, TTIP), které mají posílit práva nadnárodních korporací (farmaceutických, těžařských ad.) a které mají postihovat národní státy (kde jsou všichni ti halasní obránci národních zájmů, kteří hrají především na xenofobií strunu?) a podpora fiskálnímu paktu vykonávají své. Pacient leží na pomyslných kapačkách, ale je úředně prohlášen za naprosto zdravého a nadějného.
Nevedeme debaty, jak se transatlantické smlouvy promítnou do kvality života a lidských práv, jak zamávají s právy zaměstnanců, co nadělají s požadavky na větší občanská práva.
Ne, spokojili jsme se s tím, že všechny kritiky stávající politiky Evropské unie napěchujeme do jednoho vaku, který nálepkujeme fašismem a populismem. Proč bychom rozlišovali nějaké (jakkoli protichůdné) názorové proudy? Proč bychom se snažili porozumět jednotlivým kritikům, co jim vlastně vadí?
Oficiálně existují jenom dvě ideologie – evropská integrační – a antievropská, vedoucí k chaosu a rozpadu.
Mluvit ovšem o posilování integrace v době, kdy sice referendum o oddělení Skotska od Británie bylo neúspěšné, ale během několika málo let může být vyvoláno znovu – ve zcela nové atmosféře – a kdy štěpné tendence můžeme sledovat na různých místech Evropy (Katalánsko, Baskicko, sever Itálie), je eufemisticky poněkud odvážné.
Největší dezintegraci zažívá Evropa v oblasti sociální. Ale nevidí to a neslyší. Tedy nevidí to její politické špičky. Neuvědomují si (či si uvědomit nechtějí), že hnědnutí Maďarska není opakem „evropského ráje“, ale reakcí na jeho politiku. Politiku, která je hluchá a slepá k otevřeným projevům fašismu na Ukrajině. Pro představitele Unie ovšem toto nebezpečí neexistuje. Bude ho tím více bagatelizovat, čím hlasitější bude opěvování Bandery a jeho politická rehabilitace.
Dne14. června 1994 byla v Bruselu podepsána Dohoda o partnerství a spolupráci Ukrajiny s EU, která pro Ukrajinu otevřela možnost stát se někdy v budoucnosti přidruženým členem Unie. Od té chvíle uplynula docela dlouhá a strastiplná cesta k tolik velebené asociační smlouvě o deset let později. Kdybychom měli vztah Evropy a Ukrajiny nějak popsat, jednalo by se zřejmě o přechozený vztah, kde se sice mluví o svatbě, ale na radnici je daleko. Přitom o reálných ekonomických problémech Ukrajiny – ale i Unie – se nemluví. Vznikla celá řada dogmat – a kdo je jakýmkoli způsobem zpochybňuje, je nálepkován.
Jsem přesvědčen, že věcná kritika je mnohem cennější, než falešné mazání medu kolem úst. Pro Unii ale může být zhoubné, že veškerou kritiku hodnotí jako projev nepřátelství. A že si ani na okamžik nepřizná, že se opírá o hůl, která k podpoře demokratických hodnot v žádném případě neslouží.