Marek Řezanka
5. 10. 2014,
Sledujeme-li, jakým způsobem naše mainstreamová média posuzují válečný konflikt na Ukrajině, je na místě se ptát, jak by tato média interpretovala španělskou občanskou válku ve druhé polovině třicátých let dvacátého století. K 30. 4. 1938 bylo zjištěno celkem 31 369 interbrigadistů (z toho Francouzi představovali přibližně čtvrtinu, Čechoslováci potom jednu třicetinu).
Interbrigadisty byli např. František Kriegel, který jako jediný odmítl podepsat po zmaření Pražského jara v srpnu 1968 Moskevský protokol a jenž působil ve zdravotnických složkách republikánské armády, Karel Holubec, lékař a vědec či Leopold Pokorný, dělník.
Tito lidé – a mnozí další – bojovali proti fašismu – a mnozí v tomto boji padli (např. Leopold Pokorný). Jak si (ne)vážíme takových lidí, dokazuje návrh Michala Uhla na čestné občanství Prahy 2 pro F. Kriegela. Návrh neprošel, neboť pro radu městské části je prostě „komunistou“.
Ne, dnes si již lidí jako E. E. Kische, R. Štrofa, či L. Pokorného nebo F. Kriegela nevážíme. Dnešní média by jistě kriticky rozcupovala všechny, kdo by šli bojovat po boku „španělských komunistů“. „Jsou to žoldáci ve službách Stalina“, hlásala by televize Nova. Jiří Leschtina by tepal do těchto „zaprodanců“, kteří bojují proti evropským hodnotám, jež ztělesňuje F. Franco, jehož je potřeba podpořit. Karel Dolejší by jistě s taktem sobě vlastním napsal, že „pomýlený a neinformovaný“ L. Pokorný padl úplně zbytečně, neboť slouží pouze Stalinovým cílům.
| Santa Cruz del Valle de los Caídos, památník obětem španělské občanské války |
Společnost, která rezignuje na základní demokratické principy, která rezignuje na své svědomí a pro niž jsou „spravedlnost“, „čest“, „hledání pravdy“, „solidarita“ či „svoboda“ jen bezobsažnými obaly, jež jsou tak leda naplněné politikou dvojího metru, je společností těžce nemocnou. Nerozlišuje „čestné“ od „podlého“, „hrdinství“ od „zbabělosti“, „pravdu“ od „lži“, „opravdovost“ od „pokrytectví“, „čitelnou tvář“ od „přetvářky“.
Vypomohu si zde citátem E. Hemingwaye (Komu zvoní hrana): „Člověk jenom o každé takové ztrátě slyšel. Neviděl, jak otec padl, jako viděl umírat fašisty, když mu to Pilar vylíčila ve svém vyprávění u potoka. Člověk věděl, že otec zemřel někde na dvoře, nebo u nějaké zdi, nebo někde na poli či v sadě, nebo v noci někde u silnice ve světlech nákladního auta. Člověk viděl z kopců světla auta a slyšel střelbu, potom sešel na silnici a našel mrtvoly. Neviděl, jak zastřelili matku, ani sestru, ani bratra. Jenom o tom slyšel; slyšel výstřely; a viděl mrtvoly.
(komu zvoni hrana pdf, s. 131-132).
Ano, válka je to nejhorší, co člověk umí vyprodukovat. Na obou stranách přináší krutost, zločin, nelidskost. Válka je tím nejhorším zločinem. Ale tolerovat fašismus, který je zjevnou formou útlaku a který potlačuje zájmy většiny lidí, by mělo být pro každého z nás něčím nepřijatelným. Bohužel, jsme svědky procesu, kdy většina evropských vlád fašismus nevolené ukrajinské vlády nejen toleruje, ale přímo ho podporuje.
Než někoho označíme za žoldáka, měli bychom se ptát na jeho motivy. Hemingwayův Robert Jordan nebyl žoldákem. Člověk bojující proti fašismu není žoldákem.
Měli bychom se zamyslit, proč vůbec ke krvavému konfliktu na Ukrajině muselo dojít – a jak je možné, že v 21. století nám pučem dosazená fašisticky se profilující vláda nevadí. A neměli bychom v žádném případě plivat po těch, kteří – na rozdíl od nás – nezůstali tváří tvář tomuto nebezpečí lhostejnými.
