Lze svrhnout Putina?

Avatar
Původní autoři

Mirko Raduševič
25. 10. 2014     Literárky
Podle Sergeje Ivanova, šéfa kancelářské ruského prezidenta se na svržení Putina zaměřil Západ, především USA. Vyplývá to z jeho včerejšího prohlášení na zasedání diskuzního klubu „Valdaj”, který se koná v Soči.

„Izolovat Rusko pomocí různých sankcí se nepodaří. Nejde jen o sankce, ale politiku nátlaku,” uvedl to včera ve svém proslovu Sergej Ivanov, vedoucí kanceláře Vladimira Putina.  Západ by chtěl přesvědčit celý svět, aby se od Ruska izoloval. „Uložit sankce může pouze Rada bezpečnosti OSN, jinak je to pouhý pokus o nátlak a nejedná se o sankce,” vysvětloval názor Kremlu Ivanov. Podle něj jsou osobní útoky na Vladimira Putina pokračováním informační války vedené proti Rusku. 
 „Západ se nejdříve pomocí opozice, jako beranidlem, pokoušel snížit autoritu vlády, a to se mu nepodařilo. Než začal konflikt na Ukrajině, již jsme pociťovali veřejně dávanou nespokojenost s naší vnitřní a zahraniční politikou, a to za pomocí lidí, kteří se nacházeli na druhé strany barikády,” řekl dále Ivanov. Tvrdil, že uvedená informační válka začala používáním informací, které hanobily nebo skutečnost překrucovaly. „Když zjistili, že mezi Putinovi lidi nevrazí klín a naopak prezidentova popularita rostla, došel Západ k závěru, že Putina nesvrhne a ani nezničí Rusko a tak přešli k osobnímu napadání Putina,” řekl včera Ivanov a upozornil na skutečnost, že naopak ruský prezident se nikdy ve svých projev neuchýlil k urážlivým výrokům vůči cizím státníkům.
Jak Západ vidí Rusko a Putina

Rovněž včera vyšla významná stať o Rusku a jeho úloze v Evropě od předního známého západního finančníka a mecenáše Georga Sorose, kterou nazval „Evropo, probuď se” . Hned v úvodu tvrdí, že již od počátku své existence bylo Rusko pro Evropu problémem. „Ani evropští představitelé, ani samotní Evropané si tento problém neuvědomují nebo nevědí, jak se s ním vypořádat,” píše bývalý maďarský emigrant, který se stal multimilionářem. Myslí si, že jedním z důvodů, že si Evropané neví rady, je skutečnost, že po finanční krizi zabloudili a neznají cestu. K tomu říká: „Rusko v současnosti představuje alternativu, která je výzvou pro hodnoty a zásady, na nichž Evropská unie byla původně založena. Tato alternativa je založená na použití síly, která se projevuje v domácí represi a zahraniční agresi, což ji dělí od právního státu. Co je to šokující, že se Vladimír Putin ukázal být v mnohých ohledech lepší než Evropská unie. Je více flexibilní a stále skýtá nějaká překvapení. V tom má aspoň pro blízkou budoucnost taktickou výhodu.”

Soros se na Putina dívá tak, že jej obviňuje s taktizování na Ukrajině: „Prezident Putin je daleko od toho, aby dodržel dohodu o příměří, kterou 5. září uzavřel s ukrajinským prezidentem Porošenkem. Putin si ponechal možnost, dodržovat příměří, dokud je to pro něj výhodné, ale také může přejít do totálního útoku.”

Dále Soros rozebírá další Putinovy možnosti přes ekonomický nátlak na Ukrajinu (vsazení na ekonomický a finanční kolaps), ale rovněž píše o tom, že by se Putin mohl rozhodnout pro další menší vítězství, kterými by mohlo ještě před zimou být otevření pozemní cesty na Krym nebo zásah v Podněstří. V tomto ohledu varuje USA, aby v zájmu boje proti islamistům neuzavíraly s Ruskem žádnou dohodu na úkor Ukrajiny: „Bylo by to tragickou chybou s dalekosáhlými geopolitickými důsledky. Aniž bych podceňoval nebezpečí z ISIS, tvrdím, že zachování nezávislosti Ukrajiny by mělo mít přednost, i kdyby se mělo spojenectví proti ISIS rozpadnout. Kolaps na Ukrajině by byl obrovskou ztrátou pro NATO, EU a USA. Vítězné Rusko by potom mělo mnohem větší vliv v rámci EU a představovalo by velkou hrozbu pro pobaltské státy s jejich etnickým ruským obyvatelstvem. Stalo by se, že místo podpory Ukrajiny by se NATO muselo bránit na vlastní půdě.”

Z těchto úvah pak George Soros dochází k závěru, že Západ nedokal rozpoznat, že útok na Ukrajinu byl nepřímo útokem na EU a její principy. Je jasné, že EU by se měla chovat, jakoby byla ve válce, a to i při dnešní své velice restriktivní finanční politice. „Všechny dostupné zdroje by měly být dány na obranné účely, i kdyby to znamenalo deficit v rozpočtu,” píše Soros a uzavírá, že v případě nejednotného odporu se dá očekávat, že Putin po Ukrajině bude tlačit na rozdělení Evropy s nadvládou Ruska.

Pohled z Německa. Jak z toho ven?

Ať už konflikt na Ukrajině skončil nebo nikoliv, podle Berlína, se vztahy Západu s Ruskem nevrátí na úroveň před krizí. To je jeden z ruských komentářů zahraniční rozhlasové stanice Deutsche Welle , který také dodává: „Bezpečnostní systém v Evropě bude muset být přestavěn.” Podle autora komentáře má Německo již za sebou první šok z ruské anexe Krymu a akcí na východní Ukrajině. Berlín nyní začíná rozebírat ruiny zaběhaných stereotypů o nedotknutelnosti hranic ve světě a v Evropě. „Více či méně je třeba v klidu analyzovat současný stav a vyvodit z něj závěry,” píše se dále a komentář upozorňuje na skutečnost, že vztahy Ruska a Německa i EU zvažuje již nová generace Němců, která konstatuje, že tyto vtahy již nebudou stejné jako před konfliktem na Ukrajině.

Jedním z těchto představitelů nové generace je Ralf Brauksiepe, který je zodpovědný za bezpečnostní politiku na ministerstvu obrany a dále je ve funkci zástupce ministerstva v bezpečnostním výboru Bundestagu. Také si myslí, že nedotknutelnost hranic a bezpečnost kontinentu je již mýtem a říká: „Rusko demonstrovalo, že se necítí být svázáno dřívějšími dohodami o zabezpečení míru v Evropě.” Další bezpečnostní expert Fritz Felgentreu z obranného výboru německého parlamentu konstatuje, že bez nostalgie k dřívější bezpečnosti opírající se o vzájemnou důvěru, je nutné přiznat, že se v minimálním nebezpečí ocitají dva členové NATO – Estonsko a Lotyšsko. Podobné názory zastává představitelka zahraničního výboru Bundestagu Marieluise Becková(zastupuje Alianci 90/ Zelené), která tvrdí, že Putin se bude snažit dokázat, že NATO je papírovým tygrem a že zaútočí na ukrajinská města Cherson a Oděsu. Podle vedoucího odboru plánování ministerstva zahraničíThomase Baggera vidí Rusko ve vzdalování se od Západu a navíc ani nemá v úmyslu se Západem spolupracovat. „To znamená, že v případě diplomatického a politického překonání ukrajinské krize se nevrátíme do dřívějších kolejí,” tvrdí Bagger.

V čem Německo vidí východisko? To je politika zdrženlisvosti. Thomas Bagger připomněl dřívější politiku NATO z konce šedesátých let minulého století, kdy se aliance opírala o vojenskou sílu a snažila se o politickou spolupráci. Jedni se přitom soustředili na nedotknutelnost hranic a druzí na dodržování lidských práv. „Jejich zájmy se vždy neshodovaly a tak jeden musel ustoupit, aby dosáhl něčeho dalšího,” říká Bagger a tvrdí, že Rusko a Evropa budou muset najít společného jmenovatele, ale je jasné, že se již budeme muset obejít bez vzájemné důvěry.