Martin Hekrdla
1. 10. 2014 A2arm
Při vymítání totalitních tendencí se okatým totalitářem snadno stane samotný exorcista. V boji s „komunistickým fízlem“ se to přihodilo Miroslavu Kalouskovi.
Předvolební boj Miroslava Kalouska, vedený ve čtvrtek 25. září v Poslanecké sněmovně ve jménu práva nazývat „komunistickým fízlem“ poslance Zdeňka Ondráčka (KSČM), příslušníka předlistopadových policejních „mlátiček“, byl zleva pochopitelně kritizován. Například za to, že se snaží smést ze stolu palčivé aktuální problémy české společnosti. Jak? Tím nejspolehlivějším koštětem: odkazem na totalitní minulost. Podobné kreace prý nejsou vůbec zajímavé, a to ani jako ukázka Kalouskových rétorických figur. Zajímavější je přece kupříkladu návrh na zvýšení minimální mzdy, zrušení poplatků u lékaře, věk odchodu do starobní penze. Anebo třetí světová válka, kterou se „mezinárodní společenství“ zřejmě – někdy to tak aspoň vypadá – právě snaží rozpoutat.
Bezúhonné křoví
Kalousek tedy jenom plkal? Jak se to vezme. Pro mnoho lidí mohlo být novinkou vysvětlení, jímž tento bývalý – už předlistopadový – lidovec hájil své morální právo spílat do „komunistických fízlů“ pořádkovému ex-policistovi. V Národní frontě totiž dělali starému režimu „křoví“ nejen lidovci (tehdy Československá strana lidová), ale doslova kdekdo: všichni zahrádkáři, všichni fotbalisté, všichni sportovci… To je fakt. A lze dodat, že i všichni socialisté („národní socialisté“) a na Slovensku dokonce i Demokraté a členové Strany slobody. A také všichni včelaři, odboráři, motorkáři i svazáci. Nepřímo vlastně i protirežimní písničkáři, protože řadu vystoupení protestních folkařů zařizoval Svaz socialistické mládeže. V Národní frontě bylo i slavné hnízdo odporu, Jazzová sekce Svazu hudebníků. Anebo kulturní Jonáš-klub, který se po svém zákazu změnil ve 199. organizaci Svazarmu, a to pod opravdu rafinovaným názvem, jejž by žádný „komunistický fízl“ věru nerozklíčoval: J-klub. „Klub spřízněných duší při Divadle Semafor“ pak dále kypěl kulturním – k režimu velmi kritickým – životem. Jinými slovy: organizace systémových „převodů a pák“ se čím dál častěji stávaly i „převody a pákami“ sebeorganizace občanské společnosti. A pro jejich členy to potom opravdu hanba nebyla.
Kdo a kdy naposledy v této zemi zastrašoval vyšetřovatele telefonáty, sesazoval policejního prezidenta jako uličníka a pořádal na ministerstvu „metodické školení“ pro státní zástupce, jak mají správně chápat předražování tendrů?
Kalousek právem připomněl, že členství u lidovců pro běžného občana nepředstavovalo kariérní vzpruhu. Naopak, býval to – Národní fronta sem, Národní fronta tam – „hec proti režimu“, stejně jako účast na mších nebo odběr Lidové demokracie. Tento deník přece v maloměstech vykukoval ze schránek vždy drze a provokativně. Naschvál. Tohle je edukativní, patří to ke znalosti historie a není důvod instalovat místo ní lživé paušály – ani s Kalouskem, ani proti němu. Jenom pan TOP politik ještě dluží všem věrným antikomunistům výklad, proč po volbách 2006 – jako předseda lidovců – rovněž nevyjádřil pohrdání ke „komunistickým fízlům“, od jejichž strany musel získat podporu pro svůj plán koaliční vlády s Paroubkovou ČSSD. Vždyť tento nápad Kalouska nejprve sestřelil z čela strany a poté i z řad lidovců vůbec. A přece jsme ho na toto téma za celých osm let žádnou přesvědčivou řeč pronést neslyšeli. Propásl jedinečnou příležitost vyzvednout přednosti parlamentní demokracie, která dole rozdává karty a nahoře umožňuje všechny myslitelné skládačky.
Kdo se bojí represivních složek dnes
Místo toho nás v oné čtvrteční historické debatě ve Sněmovně počastoval jednou velkou lží. Že si „popletl“ upachtěného fízla s politicky uvědomělým bucharem, je banální. Zvukomalebné urážky jsou před volbami povinností, i když nahrazují logiku povrchními efekty. Kalousek však v obraně před trestem za vlastní hanlivá slova připomněl, jak „komunistický fízl“ Zdeněk Ondráček ostře vystoupil proti parlamentní kontrole represivního aparátu. „Jednou z velkých vymožeností, kterou přinesla listopadová revoluce a demokracie, kterou jsme po ní získali,“ deklamoval Kalousek, „bylo, že nad represivními složkami státu, které do té doby byly do značné míry státem ve státě, byla převzata politická kontrola a vykonávána parlamentní kontrola. Že prostě nad represivními složkami, kterých se do té doby lidé báli, převzali politici kontrolu.“ A dodal, že „určité názory, například Ondráčkovy, například komunistů, ba sociálních demokratů, s úporností plísně ulpívají na našich demokratických institucích a docela nebezpečně je prorůstají“.
Komu tato řeč připomíná normalizační zkazky o „plíživé kontrarevoluci“, trefil se do černého. Kdo v tom rozeznává čirou lež, nemýlí se. S výjimkou krátkého období politických procesů padesátých let byly totiž tajná policie, další represivní složky a exponovaná justice právě tím, co Miroslav Kalousek vyhlašuje za kýžený stav. Zejména za normalizace a po většinu doby trvání vlády jedné strany totiž opravdu „převzali politici kontrolu“ nad represí, od „fízlování“ přes cinknutá vyšetřování až po – jak se tomu říkalo – „telefonickou aplikaci práva“.
Ale kdo se bojí represivních složek dnes? A přesně proč? Kdo a kdy naposledy v této zemi zastrašoval vyšetřovatele telefonáty, sesazoval policejního prezidenta jako uličníka a pořádal na ministerstvu „metodické školení“ pro státní zástupce, jak mají správně chápat předražování tendrů? Který politik vyhrožoval „odstíháním“ policistů a v které zemi plnila Generální inspekce bezpečnostních sborů politická zadání takřka „polopatisticky“? Bylo to docela nedávno právě v Česku, kde policie a justice už konečně začínaly být „státem ve státě“, tedy důležitou brzdou mocenských klientel a mafiánských praktik. Nikoli ovšem dle vůle poradců cizí moci, nýbrž podle práva a principů vlády zákona. A bylo to v této zemi, kde se žalobci neustále dozvídali, že jsou „pučisty“, skoro ze všech médií i z úst čelných politiků, kteří se už zase chovali, jako by jim stát patřil.
Tedy žádná nová totalita! To jenom – opět cituji zaživa zklasičtělého politika – „určité názory s úporností plísně ulpívají na našich demokratických institucích a docela nebezpečně je prorůstají“.
