Der Spiegel: Kapitalismus je zombie systém

Avatar
Původní autoři

Petr Bílek 

1. 11. 2014 Literárky
Nedávné volby ukázaly, že propojení velkých peněz a politiky v České republice nikomu moc nevadí. Naopak. Jak vypadá česká hroší kůže v mezinárodním srovnání?

Novináři německého týdeníku Der Spiegel si všimli, že do módy přišel dnes v politických a ekonomických debatách nový pojem. To slovo zní inkluze. Nejnověji se jím prý pohazovalo v Londýně na exkluzívním setkání dvou set padesáti superbohatých. Manažer Googlu Eric Schmidt, šéf Unilever Paul Polman, exprezident Bill Clinton, šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová a investorka Lynn Forester de Rothchild se tam například strachovali o společenskou soudržnost dnešního kapitalismu, stěžovali si na to, že se tak málo dostává nízkopříjmovým skupinám, kritizovali nerovné rozdělování šancí, odsuzovali finanční skandály a vůbec konstatovali, že občané ztrácejí důvěru ve vlády.

„S penězi se pláče lépe,” říká jedno haličské židovské přísloví a napadlo mě, když jsem článek četl. Přepychové starosti lidí o stav, u jehož zrodu stáli. Co se onou novinkou v soudobém politickém žargonu myslí. Inkluze v duchu sociologického pojmosloví znamená nejen formální zahrnutí do společnosti nebo organizace, nýbrž také přijetí ze strany ostatních členů skupiny. Vyžaduje změnu postoje od rezignovaného „musíme je vzít mezi sebe” k uvědomění, že každý člověk je nějak odlišný. Podle Der Spiegel však zázračné slovo inkluze míní vlastnost, jejíž ztráta právě hrozí západním průmyslovým národům. Totiž schopnost otevřít pokud možno všem vrstvám společnosti účast na hospodářském vzestupu a politickém životě. Za muže, který nově uvedl pojem inkluze do politických debat, je považován Daron Acemoglu z Bostonu, řazený v současnosti mezi deset nejvlivnějších ekonomů světa. Může za to jeho před dvěma lety vydaná kniha (společně s Jamesem Robinsonem) o vzestupu západních industriálních společností. Podle nich nestojí za úspěchem klima ani náboženství, nýbrž vyvinutí společenských institucí, které začleňují co možná nejvíce občanů. Jde o tržní hospodářství, které pozitivně ovlivňuje pokrok a podnikavost, a parlamentní demokracii, jež slouží vyrovnávání zájmů. Problém je, že takové instituce nevznikají automaticky, že musejí být prosazeny proti zájmovým skupinám, které prostřednictvím moci izolují konkurenci.

Jako akutní vidí Acemoglu problém peněz v politice. Říká, že sedmdesát procent času tráví američtí politici tím, že shánějí peníze na volební kampaně. Wall Street je pramen nad jiné. S Washingtonem je zasíťován nejen financemi, ale i silnými osobními vazbami. Různé podobné způsoby propojení jsou patrné i jinde ve světě. S ohledem na německé banky se například Angela Merkelová stavěla proti řeckému státnímu bankrotu.

Při popisu současného dezolátního stavu svého odvětví si finanční experti pomáhají metaforou ze světa hollywoodských filmů. Zombies nazývají ty finanční domy, které byly státní pomocí uměle udrženy při životě a nyní jako nemrtví působí škody v celé Evropě.

Dá se říkat o zombiem, že je zdravý?