Láska na dlažbě, pravda v exilu

Mladí jsou odstřihnuti od starší generace s tím, že „staří jsou spojeni s totalitou a nemají mladé co poučovat.“ Došlo k přetržení přirozeného dialogu, kdy vyrůstají generace, jež mají v mnoha ohledech menší všeobecný rozhled než jejich rodiče.

Velmi vyostřené vztahy lze sledovat na pracovištích. Je vcelku jedno, zda se jedná o sféru soukromou nebo státní, i když v soukromé si lidé mohou jít více po krku, neboť je ve hře dělení většího koláče.

Každopádně jsme ovšem svědky, jak jsou lidé (nejen) těsně před důchodem propouštěni ze dne na den. Naprosto vulgárně, bez poděkování, bez podání ruky, bez projevu lidské sounáležitosti. Skončili jste, jasná zpráva. Zítra si najdeme někoho jiného. Je jedno, co vše jste práci obětovali, co jste v ní dokázali, jaké jste si vybudovali jméno. Už se nehodíte.

Je vcelku lhostejné, zda se bavíme o řidiči, zedníkovi, úředníkovi či jiném zaměstnanci.

Když jsem již zmínil toho zedníka, představme si následující situaci. Pracuje x let pro nějakou firmu. Odvádí bezchybnou práci, jeho šéfové jsou s ním spokojení. Chodí do práce navzdory nemocem. Poškozuji si zdraví, jen aby s ním mohli být ostatní spokojeni. Práce ho těší. Slyší, jak je dobrý a dme se hrdostí.

Přijde to náhle. Jako by se něco zlomilo. Ze dne na den projde proměnou jak Řehoř Samsa v Kafkově díle. Z přínosného člověka se přes noc vylíhne nežádoucí obtížný brouk. Vypadněte, nemáte tu co dělat. Už vás nepotřebujeme. Je zcela jedno, jak jste pracoval a jak dlouho. Co bylo, bylo.

Lidé jsou štváni proti sobě. Agresivita ve společnosti narůstá.
Můžeme pozorovat světový trend, kdy firmy k maximalizaci svého zisku potřebují čím dál méně lidí, aby jejich náklady byly menší a menší, až budou úplně nejmenší. Tyto zájmy jsou ovšem v přímém rozporu se zájmy většiny občanů.

Prohlubuje se sociální konflikt a ruku v ruce s tímto procesem se zbrojí a zbrojí – a společnost se připravuje na válku.

Kde se prohlubuje konflikt, tam není místo na lásku. A dokud jedni budou ovládat druhé, bude pravda věčnou exulantkou.

Máme svobodu – bez diskuse

Zamysleme se nyní nad pojetím svobody. Osobně zastávám názor, že kdo nic neví a není dostatečně informován, není svobodný. Nemůže se totiž kvalitně vyjádřit k tomu, o čem má rozhodovat. Těžko například posoudí, co a jak chápal T. G. Masaryk, když v životě neměl v ruce žádné z jeho děl. Když se potom z médií dozví, že by Masaryk dnes podporoval Duku a stavěl se na stranu Porošenka, nemá důvod tomu nevěřit.

Když něco nevíme, jsme odkázáni na druhé. Na ty, jimž z nějakého důvodu věříme. Třeba jenom proto, že jsou nám představeni jako ti vzdělaní, ti oceňovaní, ti, jež máme brát jako autoritu.

Když nic nevíme, nedojde nám, že jsou třeba „lidská práva a svobody“ chápány velmi selektivně. Co u jednoho vadí, u druhého je tolerováno.

Když nic nevíme, necháme se snadno poštvat proti komukoli, proti němuž chce vést někdo za každou cenu válku. A také proti všem, kdo s touto štvanicí nesouhlasí – a které si mocní a jejich spojenci zvou na kobereček.

Bavíme-li se o svobodě, neměli bychom zapomínat na lidi jako Edwarda Snowdena, jenž upozornil na celosvětové sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. Nebo takové jednání považujeme za navýsost svobodné? To byl náš sen?

Kdo si dnes ve spojení se svobodou vzpomene na sociální hnutí, na boje za sociální práva, jež měly své mrtvé? Kdo zná Zlou krev ze Sňatků z rozumu od Vladimíra Neffa? Komu něco říká postava Pecolda, který právě v boji za sociální práva na konci 19. století padl? Nebyl to sice přímo masakr – i když mrtví tam byli – slovo masakr si ale šetřeme na popis mnoha potlačených akcí v latinské Americe, v Africe, v Asii. Například můžeme zmínit masakr horníků v jihoafrické republice (někdo možná viděl dokument Miners shot down).

Když už je řeč o hornících, věnujme vzpomínku obětem důlního neštěstí v Karviné. Ti dnes asi mnoho prostoru nikde nedostanou.

Mluvíme-li o svobodě, přistupujme kriticky k práci mainstreamových médií a všímejme si úrovně školství. A nezapomeňme si klást otázku, co vyhovuje našemu establishmentu. Těm, kdo nechtějí přijít o svou moc.

Chceme-li být svobodní, měli bychom spolu umět diskutovat. Vést dialog. Místo toho na sebe nenávistně řveme, druhého nepouštíme ke slovu, nálepkujeme se, vytrháváme věci z kontextu, překrucujeme slovo psané i mluvené. Takto se ale v životě k demokracii nedopracujeme.

Hlavně že máme ty hodnoty

Když používáme skoro v každé větě slovo demokracie, zkusme si říci, jak ji vlastně chápeme.

Žijeme v době, kdy k různým typům voleb chodí stále méně oprávněných voličů a kdy je mandát „vítězů“ stále slabší. Nevoliči snad nemají své zájmy? Ti nás zajímat jednoduše nemají?

Asi to mnohým z nás nedochází, ale čelíme riziku hnědnutí společnosti. Čelíme její možné fašizaci. Zavedeným politikům a stranám věří méně a méně lidí. Neosvědčují se ani nové subjekty a tváře, které jaksi setrvačně zajíždějí do starých kolejí.

Od divoké privatizace jsme se dostali k oligarchizaci společnosti. Propojení soukromého sektoru a státu bereme jako něco samozřejmého – jako již léta nás zprávy BIS připravily na propojení státní správy s organizovaným zločinem.
Nástrojů přímé demokracie se bráníme jako čert kříže, zato když se někomu mocnému znelíbí nějaký demokraticky zvolený politik, jsme připraveni zúčastnit se štvanice.

Různé protiproudy potom využijí naší frustrace a vcucnou rozhořčené – nehledě na jejich pravolevou orientaci. Na pravici a levici totiž věří čím dál méně lidí, protože politici ani média už ani nepředstírají, že by mezi nimi panoval nějaký zásadní ideologický rozdíl. Všichni slouží zejména zájmům nadnárodních korporací.

Slovo demokracie je z těch tří, jež jsem zmínil, zprofanováno asi nejvíce. Je opotřebovanější než Pussy Riot. Kde kdo ho má v ústech, kde kdo si ho do úst bere. Málokdo si ho ale váží.

Není divu. Demokracie, jak ji máme oslavovat, nosí totiž velmi upjaté šaty. Demokracií máme rozumět řvoucí banderovce na Ukrajině. Demokracií máme rozumět válečnou ekonomiku, jež vše vrhá na zbrojení. Demokracií máme rozumět potřebu války s Ruskem. Však už jestřábi roztahují svá křídla.

Zbídačování zbídačených nás zajímat nemá ani náhodou. Stejně jako obsah smluv TTIP, TPP či CETA. Ve jménu demokracie máme demokracii rozcupovat na kousky. Ve jménu demokracie máme podporovat válku. Ve jménu demokracie se máme vzdát vlastní svobody.

Dříve snad v každé politologické příručce stálo, že stávající systém nutně potřebuje sociální smír. Dnes to z nich nejspíše vyškrtáváme. Sociální smír již dávno neplatí. A jak je na tom stávající systém, neřešíme. Hlavní přece je, že se můžeme přihlásit k posvátným hodnotám listopadu 89.