NATO a EU – V rozporech jednotní

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
14. 11. 2014 Literárky
Západní struktury se ocitají v existenciální krizi. V době, kdy by se EU měla ze všeho nejvíc zabývat řešením svých vlastních akutních problémů, ji vývoj situace kolem kleptokratické Ukrajiny vmanévroval do role výhradního sponzora tamní finanční bezedné díry, Severoatlantická aliance hledá konsenzus a smysl.


Krize vztahů uvnitř Evropské unie se projevila například koncem října, kdy se sedmadvacítka dohodla, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 40 procent pod úroveň před rokem 1990. Podle unijního prezidenta Hermana van Rompuye je to „nejambicióznější, nákladově přijatelná a férová klimatická a energetická politika na světě“ a končící šéf Evropské komise José Manuel Barroso dodal, že EU usedla „na místo řidiče“ budoucích globálních klimatických jednání. Dohoda mimo jiné stanoví, že členské státy budou do roku 2030 získávat 27 procent energií z obnovitelných zdrojů a obsahuje i další chvályhodné cíle, aniž by cestu k nim ovšem nějak specifikovala. A v tom je potíž. Polsko, které 90 procent své energie získává z uhlí, totiž pohrozilo vetem a nechalo si tak přechod na čistší energie od Unie zaplatit, Británie si pro změnu prosadila, že dohoda bude pro členy nezávazná, jinak se k ní nepřipojí. Silný symbol: EU se chlubí jednotou a dokumentem, který kvůli partikulárním zájmům jednotlivých zemí nikdo nemusí plnit. I Česká republika, která se k dohodě samozřejmě připojila, tak mezitím zvažuje prolamování limitů těžby uhlí a návrat k fosilním palivům, má silnou podporu odborů nebo prezidenta.

Faktický krach klimatických snah jen dokresluje míru neshod uvnitř Unie, které se v poslední době ovšem točí především kolem Británie. Její konzervativní vláda premiéra Davida Camerona se podle některých britských europoslanců stala „rukojmím“ protiunijní a stále sílící Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), pro niž by nyní hlasovala už bezmála pětina Britů. UKIP obecně směřuje k vyvedení Británie z EU a David Cameron jen ustupuje a ve snaze uchovat si moc přebírá některé z programových bodů. Cameronovu pozici pak zcela jistě neposílilo zjištění, že Brusel zničehonic Londýnu předložil účet na dalších 2,1 miliardy eur do unijního rozpočtu, a to vlastně jen proto, že se britské ekonomice nečekaně daří. Cameron tento požadavek podle očekávání plamenně odmítl.

Nesouhlas s ekologickými či finančními závazky však není tím nejhorším, čeho se David Cameron podle EU dopustil. Německá vládní analýza, o jejímž obsahu koncem října informoval týdeník Der Spiegel, totiž konstatuje, že z hlediska členství v EU vede Cameron zemi k „bodu, odkud není návratu“, k bodu, v němž se Německo už přestane pokoušet dělat vše, co Londýnu na očích uvidí, jen aby Británii v Unii udrželo. A oním bodem je snaha omezit imigraci, a to včetně imigrace z členských států EU. „Při soukromém setkání s britským premiérem kancléřka Merkelová svůj názor jasně uvedla. O překvapivém účtu z Bruselu se přitom skoro nemluvilo,“ uvádí Der Spiegel. Cameron ji ale asi „nepochopil“, protože o pár dní později už v projevu v parlamentu prohlásil: „Britský lid ví, že se všemožně snažíme migraci kontrolovat.“ A podobnou politiku už mimochodem slibují i opoziční labouristé.

Britská vláda loni stanovila počet přistěhovalců na 243 tisíc a nyní chce drasticky omezit i toto číslo. Významnější restrikce pro nečlenské země EU by mohly ale poškodit britskou ekonomiku, a tak se Londýn snaží omezit spíš imigraci určitých skupin lidí z unijní sedmadvacítky. Plán počítá s limity pro méně bohaté a méně vzdělané. „A takový plán je pro Merkelovou nepřijatelný,“ konstatuje Der Spiegel, neboť zpochybňuje jeden ze čtyř pilířů EU, svobodu pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu. „Merkelová je známa svým sklonem ke kompromisům, ale v této otázce ustupovat nehodlá.“ Ostatně, omezení svobody pohybu označil za ilegální i šéf Evropské komise José Manuel Barroso. Cameron jako by se ale už rozhodl. Už koncem září oznámil, že je připraven zahájit celospolečenskou kampaň za vystoupení z EU, a to v případě, že Brusel odmítne přehodnotit vzájemné vztahy. Berlín už ale nad britským vydíráním pomalu láme hůl.

Pomalu pryč

Další linie zlomu Evropské unie prochází střední a východní Evropou. Česká republika, Slovensko nebo Rumunsko podmiňují případné „překlenovací“ a očividně nevratné mnohamiliardové „půjčky“ Ukrajině zárukami zásadních reforem a doprovázejí je výzvami, aby si Ukrajina zkusila z problémů pomoci sama. Další sankce proti Rusku pak minulý týden zpochybnil také rakouský kancléř Werner Faymann: „Vždycky jsem říkal, že sankce jsou v nejlepším případě malým kamínkem do mozaiky, a sice ne příliš žádoucím.“

Ze středoevropských zemí nejradikálněji se ovšem staví Maďarsko. Jeho nacionalistický premiér Viktor Orbán patří k nejhlasitějším kritikům unijní sankční války proti Rusku. Ve svém letním „legendárním“ projevu, v němž popsal společensko-ekonomický systém v zemi jako „iliberální demokracii“, otevřeně zdůraznil, že vzory pro další směřování Maďarska vidí v Číně, Rusku, Singapuru nebo Turecku. Moskva je mimo EU hlavním maďarským obchodním partnerem a Budapešť letos v lednu vpustila ruskou jadernou energetiku na své území, když výstavbu dvou bloků jaderné elektrárny v Paksi svěřila ruským firmám. V říjnu pak vedení ruského Gazpromu separátně jednalo v Budapešti o nových smlouvách, přičemž tah k „nezávislosti“ na Bruselu prozatím kulminoval při říjnových oslavách výročí maďarského povstání z roku 1956. Šéf parlamentu László Kövér prohlásil, že si Evropský parlament myslí, že „má právo Maďarsku říkat, jak se má chovat. V tomto směru mi Brusel připomíná Moskvu. V Moskvě bývalo zvykem svolat si stranické sekretariáty socialistického tábora a vydat společná komuniké, v nichž nám řekli, co členské státy smějí a co ne. Pokud je toto struktura Evropské unie, pak stojí za úvahu, zda nezačít pomalu, opatrně couvat.“ Sílící rozpory uvnitř EU se přitom odrážejí i ve skládání nové Evropské komise, které ze všeho nejvíc připomíná snahu vybalancovávat protichůdné zájmy než stvořit funkční orgán. EK se tak může ve finále utopit v interních konfliktech a zavést celý projekt EU o kus dál k okraji globální bezvýznamnosti.

Neexistující problémy

V půli října očividně přetekl pohár americké trpělivosti a Washington zařadil několik vládních činitelů a předních podnikatelů spjatých s Orbánovým blokem Fidesz na svůj sankční seznam, oficiálně kvůli korupčnímu jednání. Nicméně to není jediný problém, jemuž USA v Evropě čelí. Zájmy USA by totiž výrazně utrpěly, kdyby z EU opravdu vystoupila Británie, tradiční převodní páka americké politiky v Evropě. Nacionalisté z UKIP si z toho ale hlavu nedělají, protože jejich lídr Nigel Farage před Barackem Obamou beztak otevřeně upřednostňuje Vladimira Putina. Pro USA by „pád „Londýna“ byl výraznou ztrátou, neboť další osvědčená „prodloužená ruka“ – Varšava – nyní pod vedením nové premiérky Ewy Kopaczové ustupuje od prosazování americké politiky v ukrajinské krizi a zdůrazňuje, že se Polsko musí začít starat samo o sebe, neb nikdo jiný to za ně neudělá.

Americké rozpaky ve vztahu k Evropě přitom začaly už na zářijovém summitu NATO ve Walesu, kde sice Barack Obama přednesl projev ve stylu kennedyovského „Ich bin ein Berliner“, ale s poukazem na ukrajinskou krizi vlastně jen vyzval Evropu k urychlenému dvouprocentnímu navýšení zbrojních rozpočtů – a tím i k nákupu amerických zbraní. A narazil na nepochopení. Německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová prohlásila, že „nevidí důvod“ k navyšování zbrojního rozpočtu a po ní s podobnými stanovisky následovaly i další členské státy NATO. Česká republika by prý mohla požadovanou hranici navýšení zbrojních výdajů na dvě procenta HDP dosáhnout do roku 2030, konstatoval ministr obrany Martin Stropnický. Přání Baracka Obamy tak z osmadvaceti členů NATO vyhověly jen Británie, Estonsko a Řecko, jemuž ovšem unijní finanční pomoc nákup zbraní diktovala.

Obamovo nepochopení Evropy i stavu nálad mezi členy NATO komentoval například jeden z šéfů americké konzervativní Heritage Foundation James Carafano: „Opravdu chcete po evropských zemích, aby zdvojnásobily výdaje na zbrojení? Protože pokud tak učiní, jejich ekonomiky to vykolejí už úplně. Vždy to se mnou trochu cukne, když američtí vůdci jedou do Evropy a říkají tam: Musíte utrácet víc peněz na obranu. Protože jejich fiskální čísla jsou ještě horší než ty naše.“

„NATO není s to vyřešit konflikt mezi Ukrajinou a separatisty, přičemž Západ nemá ani strategii, jak porazit Islámský stát v Iráku a Sýrii,“ citovala už na summitu Severoatlantické aliance agentura Reuters nejmenovaného západního diplomata. „A tak svým způsobem zkoušíme řešit neexistující problémy, protože skutečné totiž řešit neumíme.“