P. Craig Roberts
10. 11. 2014
Už léta píši o tom, že evropští politikové reprezentují Pentagon a nikoliv svoje národy, a že evropská média, stejně jako média americká, slouží coby ministerstvo propagandy Washingtonu. Nyní německý novinář a autor výbušného bestselleru Koupení novináři (Gekaufte Journalisten) Udo Ullfkotte vystoupil s tím, aby pouze potvrdil to, co je zřejmé už delší dobu.
Těmito slovy člen někdejší Reaganovy vlády P.C.Roberts uvádí další svědectví bývalého novináře Frankfurter Allgemeine Zeitung Udo Ulfkotta k naznačenému problému. Jeho názory se tentokrát zazrcadlily v jeho interview pro časopis Orientální přehled (Oriental Review).
Oriental Review: Pane Ulfkotte, řekl jste, že jste dostával spousty peněz za to, že jste psal proamerické články. Jak finančně výnosné je fungovat jako proamerický novinář?
Udo Ulfkotte: Nedostával jsem od Američanů peníze, dostával jsem od nich dary. Věci jako zlaté hodinky nebo soupravu pro potápění, nebo kompletně hrazené cesty do zahraničí, bezplatná ubytování v pětihvězdičkoných hotelech atd. Znám mnoho německých novinářů, kteří si za tyto benefity dokázali v zahraničí pořídit haciendy pro letní či zimní dovolenou. Ale důležitější než peníze či dary je skutečnost, že se vám za to, že píšete proamericky či pro NATO, dostává podpory. Jestli totiž proamericky nepíšete, vaše kariéra se rozplyne jak obláček kouře. Najednou např. zjistíte, že sedíte v maličké kanceláři a třídíte dopisy pro pana šéfredaktora či vydavatele.
OR: Podle toho, co jste řekl, jsou žurnalisté korumpováni za bezplatné zahraniční cesty po USA. Cožpak se seriózní novináři dají koupit za tak málo?
UU: Když znovu a znovu létáte do USA a nikdy a za nic nemusíte pustit ani cent, když si vás k interview zve kupa amerických politiků – začnete najednou vnímat, jak se dostáváte do magnetického pole moci. A pak pocítíte touhu uvnitř tohoto elitního magnetického pole setrvat co nejdéle. A tak píšete tak, abyste těm elitám vyšel vstříc.Každý touží být celebritou, novinářem, který má exkluzivní přístup k politikům. Ale jedna špatná věta a s vaší kariérou celebritního novináře je konec. Tohle každý ví. A tohle vědomí vás také uvnitř magnetického kruhu moci setrvale drží.
OR: Proč jste se rozhodl vyjít s problémem na veřejnost teprve nyní?
UU: Prodělal jsem už čtyři infarkty. Nemám děti, které bych musel podporovat. A čím déle jsem sledoval vystupování amerických politiků na televizní obrazovce a den po dni viděl i slyšel, jak nás přibližují k válce, říkal jsem si např. v souvislosti s aférou malasijského sestřeleného letadla MH17: Probohaživého, vždyť ani ten nejtotálnější idiot na světě nemůže přece věřit tomu, co tihle Američané říkají! Samozřejmě, tyhle nesmysly se na nás valí dál a dál, a je to – použiji-li slovník nejmírnější – přinejmenším nesvědomité.
OR: Prohlašujete, že Německo je banánovou republikou. Není to až příliš tvrdý odsudek? Působí u nás přece různá opoziční hnutí a ani média nejsou vůči vládě nekritická. Např. nedávný televizní program Die Anstalt vyvolal svou kritikou předpojatých německých médií ve veřejnosti i docela rozruch.
UU: Ano, ale po tom, co program dozněl, byli tvůrci pořadu předvoláni před soud. Což je perfektním důkazem té skutečnosti, že Německo je dnes skutečně banánovou republikou, v níž k vyjádření nesouhlasu s jednostranným zpravodajstvím nelze využít dokonce ani satiru. O svobodném tisku jen mluvíme, ale skutečnost je jiná. Je to šílené.
OR: Napsal jste knížku Koupení novináři a říkáte, že by vám mohla způsobit problémy. Jaké např.?
UU: Frankfurter Allgemeine Zeitung mě písemně zpravil o tom, že mě budou žalovat za překročení kriminálních, občanských, pracovněprávních předpisů i morálních standardů. To by mě mohlo zničit. Slyšel jsem, že i jiné instituce touží po tom, abych se ocitl v chládku, protože jsem prý odkryl i „státní tajemství! Takže bych možná měl začít rychle uvažovat o tom, zda by pro mě nebylo výhodné rychle se sbalit, odletět do Moskvy a požádat tam o politický azyl. Počkejme si však, jak vůdcové banánové republiky Německo nakonec zareagují. V podstatě na to, co si v mém bestselleru může každý přečíst: jak se totiž dnes v Německu vyrábí zdání o našem svobodném tisku.
přeložil Lubomír Man
