Novoruské otazníky

Stanislav Vozka 
20.11.2014  zdroj

Minské příměří zemřelo na úbytě a na Novorosii se vrací válka. Voliči na obou stranách barikád rozhodli. Porošenko je možná hodný strýček, ale bez jestřába Jaceňuka v Kyjevě vládnout nemůže. Zacharčenko v Doněcku ještě den před volbami mluvil o tom, že je třeba dobýt Slavjansk, Kramatorsk a Mariupol. A byl za to potvrzen ve funkci šéfa DLR zcela suverénně. 

Stejně jako Igor Plotnickij v Lugansku. Dalo by se říci, že je to zákon demokracie: voliči chtějí válku, bude tedy válka. Až na to, že jedny svobodné volby demokracii nedělají. V lidových republikách Donbasu nadále nevládne lid, ale vojenští velitelé.

Řeka není nikdy stejná a nastávající fázi násilného střetnutí mezi ruským Jihovýchodem a ukrajinským Západem – už třetí v pořadí – nelze srovnávat s tím, co se dělo v červnu nebo v srpnu. Kyjev dnes sice hovoří o míru (jak se na evropskou zemi sluší) a připravuje válku (jak se na lstivou slovanskou duši sluší). Kupodivu konzervativní za všech okolností zůstává pozice Moskvy – ta respektuje to, co neuznává. A na Donbasu? Tam pomalu nikdo neví, která bije. Ti co válčí, umí bojovat a nasazovat životy, ale ekonomice (a o tu přece jde, hlupáku) bohužel nerozumějí.

Ukrajinu a speciálně její armádu si už všichni navykli podceňovat tak, že zapomínají na červnové varování Sergeje Glazova, který si – jako jeden z mála – uvědomil, jak probíhající konflikt Ukrajinu vojensky posiluje. V Kyjevě samozřejmě stále panuje korupce a představitelé vlády (ne všichni) jsou nekompetentní. Ale i Ukrajina je „velká země“, která přes všechnu bídu disponuje nezanedbatelnými výrobními a lidskými kapacitami. Země jejíž armáda po porážce prochází dnes (velmi potichu) generální přestavbou. Možná že jí stále velí neschopní generálové, ale válka na Donbasu není Velká vlastenecká, namísto sborů a armád se po mapě přesunují roty a prapory. Není to o strategii (hlupáku) ale o taktice a operativním řízení. Na to stačí střední, bojem prověřené kádry.

Sledujeme-li současnou aktivitu UA (ukrajinská armáda) v ATO (antinacionální teroristická operace), vidíme, že se mnohé změnilo. Armáda nyní buduje hlubokou třívrsvou obranu, nenechává se vtáhnout do kotlů (Debalcevo) a soustřeďuje se na psychologicky efektivní (jakkoli lidsky hrozné) den co den se opakující bombardování Doněcka a dalších lokalit. Zároveň průběžné markýruje přípravu tak zvané velké ofenzivy aby protivník musel udržovat na frontě plné stavy a neustálou pohotovost. Zatím zbrojní závody v zázemí jedou na tři směny a nepochybně probíhá poučeně efektivní výcvik záloh.

Jak dlouho to bude trvat, než se nová, vlasteneckým duchem prodchnutá, ukrajinská armáda bude s to postavit armádě ruské jak nám to slibuje prezident Porošenko? Ukrajincům pravda chybí letectvo. Ale víme my kolik ukrajinských pilotů se dnes někde v Arizoně učí létat na Apačích? A s kým Ukrajina jedná o prodeji superlevných olétaných F16? Zdroje tady jsou, řekl by Vladimír Špidla. MFF, USA, EU. Zdroje větší než si myslíme, řekl by Karel. Proti Rusku se semkl globální kapitalistický systém. Neboť nebezpečí „jiné cesty“ se mu zdá být stále reálné. Ukrajina je z tohoto pohledu jen epizoda v boji za normalizaci Ruska ať to stojí, co to stojí. Epizoda bohužel ne pro lidi v Novorosii. Pro ně je to životní boj. A často i boj o život.

 

Poslední vystoupení Vladimíra Putina se nesou v neobvykle smířlivém duchu, což možná souvisí s obnovenými zákulisními jednáními s USA (viz Írán, Islámský stát a terorismus vůbec), ale především s klesající cenou ropy (viz obrázek) a katastrofálně klesající hodnotou ruského rublu (viz obrázek). A také s tím, že Putin v Rusku je a není carem. V ekonomických záležitostech je spíše mluvčím ruské administrativy a ruských oligarchů. Má vedle sebe (ne pod sebou) vládu a parlament. Obé je prosyceno agenty páté kolony, která nikdy nevzdá svůj boj za spojení kapitalistů všech zemí.

To není boj za USA (těm nízká cena ropy velmi vadí) ani za Evropskou unii (té se zase zajídají sankce), je to boj živený pudem sebezáchovy ekonomického zvířete. Je to ostatně vidět i na způsobu vedení protiruských akcí. V ukrajinské krizi kapitalismus poprvé převzal jednoznačně velení od politiků i co se týče metod boje: máme tu ekonomické sankce, bankovní sankce, regulace cen kritických produktů, ovlivňování kursů měny, zmrazování kont, ale i koordinovanou strategii médií, která patří komu? Kapitalistům přece! Proti tomu mocnému napření se jsou výkřiky politiků a generálů jen nerozlišitelným šumem pozadí.

Putin pod tlakem ekonomiky dělá spíše co musí, než co může, případně chce. O tom mimo jiné svědčí nepopulární návrh „zákona o Rotenbergových vilách“, podle kterého se mají kompenzovat ze státních prostředků ztráty ruských podnikatelů v zahraničí (Rothenberg je oligarcha a Putinův kamarád z juda), vzpoura ministra financí Antona Silianova, který odmítl financovat další zbrojení a konenc konců i jednání ruské centrální banky, která po ztrátě třiceti miliard dolarů v boji za stabilní rubl hodila ručník do ringu. A ruská naděje symbolizovaná BRICSem? No, ano, ale tak za pět, deset let, ne dříve.

 
Rusko je na dohled osudového rozcestí. Až k němu dojde, mělo by se rozhodnout zda se vydá do peklíčka plnohodnotného kapitalismu a jeho ekonomika bude bez milosti kolonializována, nebo vykročí na „jinou cestu“, o které zatím ale bohužel nikdo neví kam povede. Do doby, než bude pozdě (politická rozhodnutí se nikdy neudělají včas), bude země pokračovat v současném kurzu: republiky Donbasu nebudou uznány, ale respektovány, jejich zásobování zbraněmi a vojenským materiálem z bezedných sovětských skladů bude pokračovat, stejně tak jako přísun dovolenkářů ruské armády. Bude patrně nadále exprimována veřejná hrozba blíže nespecifikovaným „zásahem“ v případě agresivního nástupu ukrajinské armády, hrozba stále více virtuální. Zároveň se bude zdůrazňovat (aspoň do té doby než ceny ropy zase vzrostou) ochota ke spolupráci se Západem.

Novorosie v nejméně vhodné době místo aby sílila, slábne. Igor Bezler (velitel Gorlovky, zvaný Běs) a Alexexej Mozgovoj (velitel brigády Přízrak) upadli v nemilost. Asi jim neprospěl audiovizuální dialog s ukrajinskými vojáky, se kterými se prý docela shodli na tom, co se má udělat v Kyjevě a v Doněcku. Vítězové voleb mají svou pozici teď o trochu jistější. Jak Zacharčenko tak Plotnickij mluví o nastartování ekonomiky, je ale je slib z kategorie nesplnitelných.

Právě proto aby se Novorosie nemohla ekonomicky postavit na vlastní nohy, nesmí dojít k žádnému skutečnému příměří. Chytrý pan prezident (čokoláda bystří inteligenci) se vyjádřil jasně – Rusové se musí mít hůř než ostatní Ukrajinci, aby viděli k jakému to vzoru mají vzhlížet. A tak bude válka, ne práce. Zdá se, že Zacharčenko Porošenkovi zdárně sekunduje. Zatím stihl zatknout (slyšíte dobře, ne odvolat, ale hned zavřít) tři ministry své vlády včetně ministra energetiky Alexeje Granovského, který byl mnohými považován za muže na svém místě.

Je skoro jisté, že Granovskij byl odvolán kvůli Rinatu Achmetovovi, kterému na Jihovýchodě nepatří vše, ale přesto je hodně bohatý. Kvůli tomu Achmetovovi, který možná zařídil nedobytí Mariupolu, kde má shodou okolností jeho holding velký závod. Kvůli tomu Achmetovovi, který není nadšený z renacionalizace svého majetku, kterou prý Granovskij nebral dostatečně vážně.

A zatímco někteří předstírají hon na kapitalisty, je hladem a zimou ohroženo 90 % obyvatel Novorosie. Země je ve válce s Ukrajinou, ale nemůže přežít ani den bez její elektřiny a jejího plynu. Reprezentanti lidových republik zdůrazňují svou nezávislost stejnými ústy, kterými požadují aby Ukrajina dále platila místním důchodcům penze pokračovala v dotacích do místní ekonomiky.

Porošenko má (alespoň v něčem) pravdu. Tohle nemůže trvat věčně. Hrozí, že se z Novorosie stane bezperspektivní země duchů. A jediný, kdo může ještě zasáhnout (protože naši evropští politici mají moc práce s bojem za lidská práva) je Rusko. Rusko je ještě stále o dost silnější může si dupnout. A prosadit vytyčení stabilní hranice. Tady je Ukrajina, tady DLR, tady LLR. A kdo bude zlobit a střílet, na toho pošleme naše mírové sbory. Neobešlo by to bez obětí (už vidím ty krásné nové sankce!), ale zahnívající vřed by byl jednou provždy vyříznut. A s ním i rostoucí a celé Evropě nebezpečný ukrajinský ultranacionalismus, který z celého konfliktu žije. Je zde ale drobná otázka: chce to Rusko?