Nový rozměr ukrajinské krize: Kyjevský režim vytváří vlastníma rukama podmínky pro další expanzi Novorossije

Avatar
Původní autoři

Jurij Selivanov
17. 11. 2014     zdroj
Prohlášení ruského vicepremiéra pro vojensko-průmyslový komplex Dmitrije Rogozina o tom, že program substituce dovozu ve vojenském průmyslu Ruské federace bude prováděn bez ohledu na zrušení nebo oslabení západních sankcí proti Rusku, zaznělo jako umíráček pro ukrajinské výrobce částí a agregátů pro ruské zbraňové systémy a vojenskou techniku. 

Rusko nakonec unavilo čekání na to, až na Ukrajině nastoupí nějaká stabilita, a rozhodlo se rozloučit se v tomto smyslu navždy se sovětskou minulostí, kdy vojenské továrny RSFSR a USSR byly nedílnou součástí jednoho všesvazového výrobního komplexu.

První takový pokus byl uskutečněn Moskvou v roce 2004, kdy faktický puč, nazvaný “oranžová revoluce” vynesl k moci do morku kostí prozápadního Viktora Juščenka, který okamžitě začal Rusku škodit. Ale tehdy ještě byla naděje, že v Kyjevě přijdou k rozumu a pro obě strany životně důležitou výrobní spolupráci se podaří zachránit. To byl důvod, proč například ruské výrobní sdružení (VS) “Klimov”, i když obdrželo státní zakázku na výrobu analogů ukrajinských motorů pro helikoptéry, se tímto programem nezabývalo vážně a převážná část motorů pro ruská vrtulová ledadla se stejně jako dříve vyráběla v Záporoží v podniku “Motor Sič”. Podobně – většinou podmíněně, s vírou v lepší budoucnost, se rozvíjely i další podobné ruské programy.

Ale tentokrát se všechno radikálně změnilo. Po únorovém banderovském puči si Moskva, zdá se, plně uvědomila závažnost hrozby a dospěla k závěru, že jsou nutná radikální opatření pro zbavení se nebezpečné závislosti na Ukrajině. Program substituce dovozu byl okamžitě aktivován, opatřen prostředky a velmi silnou politickou podporou. Výsledky se již začínají projevovat. Například v jedné z kriticky důležitých oblastí již byl dosažen zjevný průlom. Výše uvedené VS “Klimov” podstatně zvýšilo výrobu hnacích agregátů pro nejpopulárnější vrtulníky Mi-8/Mi-17 a závod na výrobu vrtulníků v Ulan-Ude již vyrobil první várku těchto strojů bez jediné ukrajinské součástky. Přičemž ruské motory a další vybavení se ukázaly být úspornějšími a spolehlivějšími než jejich ukrajinské protějšky. Zbývá dodat, že podle plánů Sjednocené motorové strojírenské korporace bude moci v roce 2014 v blízkosti Petrohradu postavený nový konstrukčně-výrobní komplex vyrobit asi 60 motorů pro vrtulníky, v roce 2015 – 120. Předpokládá se postupný nárůst výroby na požadovaných 500 kusů ročně.

Podobná situace je i s náhradou příslušenství hnacích zařízení pro válečné lodě ruského námořnictva, které bylo dosud dodáváno z nikolajevského závodu “Zorja-Mašprojekt”. Podnik s podobným výrobním profilem “Saturn” v ruském Rybinsku dostal vládní zakázku na výrobu motorů pro perspektivní ruské fregaty typu 22350 “Admirál loďstva Sovětského svazu Gorškov” a válečné lodě z jiných projektů. A bylo v tomto ohledu dosaženo nemalých úspěchů. Byly zde vyvinuty motory M75RU s maximální kapacitou 7 000 koňských sil a M70FRU s maximální kapacitou 14 000 koňských sil, které v různých kombinacích plně zajišťují současné i budoucí potřeby námořnictva a pohraniční služby FSB (Federální služba bezpečnosti) pro příštích 10-15 let.

Rozhodné kroky jsou podnikány i k nahrazení ukrajinských dodávek v leteckém a raketovém a kosmickém průmyslu. Zejména ve Voroněžském mechanickém podniku je organizována výroba titanových kulových tlakových láhví, používaných prakticky ve všech kapalinových raketových motorech prvního, druhého a třetího stupně nosných raket. Do roku 2016 se plánuje vyrobit ve Voroněžském mechanickém podniku více než 100 titanových kulových tlakových lahví ročně. Do roku 2023 se toto množství má zvýšit na 550 kusů. To znamená, že ukrajinské podniky raketového a kosmického průmyslu, včetně největšího – “Južmašzavodu”, zůstanou v blízké budoucnosti bez ruských zakázek.

Výšeuvedený záporožský závod “Motor Sič” je pro toto sedmisettisícové město vlastně hlavním podnikem, na jehož stabilním provozu závisí dobré životní podmínky a v současných krizových podmínkách i přežití statisíců obyvatel Záporoží. “Motor Sič” má samozřejmě zákazníky i v jiných zemích, ale pouze díky tomu, že tam Rusko dodává své vrtulníky. Například Čína by nikdy podepsala v roce 2008 s “Motor Sič” smlouvu na dodávku 63 motorů TV3-117V, kdyby Čína nenakupovala ruské vrtulníky Mi-171. Jakmile bude možnost nakupovat i vrtulníky i motory k nim v jedné zemi – v Rusku, “Motor Sič” ztratí nejen ruský trh, ale i mnoho dalších.

Neméně důležitou úlohu mají podniky raketového a kosmického zaměření i na sociální zázemí Dněpropetrovska. Ne náhodou hlava kyjevského režimu Petr Porošenko osobně navštívil toto město v říjnu, jakmile na závodě “Južmašzavod” začaly první obtíže spojené s přerušením výrobních vztahů s Ruskem. Ovšem tato návštěva kyjevského odborníka na náhražkové čokoládové bonbóny dněpropetrovské představitele raketového průmyslu moc nepotěšila. Porošenko je ujistil, že Rusko může být snadno nahrazeno Brazílií a Tureckem, a aniž by zacházel do dalších podrobností, věnoval se s místními studenty sborovému zpěvu na téma “Ještě Ukrajina nezhynula …”

V poněkud lepší pozici z hlediska výrobního využití, a to zatím – je další ukrajinská strojírenská aglomerace – Charkov. Místní tankové továrny jsou až k prasknutí zahlceny vojenskými zakázkami kyjevské vlády na renovaci buď staré sovětské vojenské techniky vymetené z pavučiny zapomnění po téměř třiceti letech nebo té, kterou je ještě možné opravit i po důkladném seznámení se s domobranou Donbasu.

Charkovská výrobní společnost “Turboatom”, která se specializuje na výrobu turbín pro jaderné, vodní a tepelné elektrárny, také ještě neživoří. Dříve plnila jednotlivé velké objednávky na domácím trhu. Ale toto štěstí zjevně nebude mít dlouhého trvání. Již v letošním roce množství domácích objednávek “Turboatomu” prudce pokleslo a ruský trh, který sliboval tomuto podniku stabilní provoz na celá desetiletí dopředu, hrozí úplným uzavřením. A i charkovští výrobci tanků, kteří dnes kvůli skývě chleba provádějí málo váženou práci, aby vyrobili zbraně na zabíjení svých vlastních krajanů, nemohou nechápat, že tato nepřirozená činnost je spojena s rychlou politickou konjunkturou a v žádném případě nenahrazuje dlouhodobou a stabilní spolupráci s vojensko-průmyslovým komplexem Ruska. Tím spíš, že bez této spolupráce je charkovská obrněná technika pro málokoho ve světě zajímavá, jak ukázal nedávný skandál s dodávkami obrněných vozidel do Iráku, které tato země odmítla pro jejich zjevné vady.

To znamená, že sociálně-politická situace v největších vojensko-průmyslových centrech na jihovýchodě Ukrajiny má jasnou tendenci k destabilizaci. A to i bez ohledu na vojensko-politický vývoj situace na Donbasu. A navíc – pokud bude stabilizována situace DLR a LLR a pokud se podaří vyhnout se v tomto regionu nové vojenské eskalaci, ekonomická situace Dněpropetrovska, Záporoží, Nikolajeva a Charkova a řady dalších měst se může jen zhoršit. Zaprvé proto, že šance na změnu jejich politické a státní příslušnosti dalším rozšířením Novorossije výrazně poklesnou. A zadruhé, protože kyjevská moc se při jakémkoliv vývoji vztahů s Ruskem nikdy neodváží porušit kategorický zákaz, uložený Američany, na vojensko-průmyslovou spolupráci s Moskvou. Pro Washington je to jedním z hlavních tabu, kvůli kterému byla zahájena jeho ukrajinská zvláštní operace. A jakýkoli pokus Kyjeva najít nějaké náhradní řešení pro pokračování činnosti podniků se setká s tou nejtvrdší zaoceánskou reakcí. Mimochodem to vysvětluje i nedávnou jednoznačnou výtku amerického velvyslance v Kyjevě J. Payeta, který vlastně pokáral Porošenka za to, že ve skutečnosti nespěchá s připojením se k západním ekonomickým sankcím proti Rusku.

V případě, že se politicko-ekonomická situace jihovýchodní Ukrajiny nezmění, bude politické napětí ve výše uvedených městech pouze růst, neboť situace se stane pro velkou část jejich populace beznadějnou. Desítky tisíc dělníků, odsouzených ke zničení ukrajinských high-tech podniků, a stovky tisíc jejich rodinných příslušníků se nevyhnutelně promění v obrovskou výbušnou sociální sílu, jíž nebudou schopny čelit ani speciální prapory Kolomojského, ani fašizující fotbaloví fanatici, ba ani celá ukrajinská armáda.

To znamená, že kyjevskou chuntou vyvolaná hluboká krize ukrajinského “hi-techu”, která za tohoto nepřátelského režimu na Ukrajině nemůže být uspokojivě vyřešena okamžitým obnovením plnohodnotných vztahů s Ruskem, dříve či později povede ke zhroucení místního hospodářství a k explozi v těchto městech uvnitř – v důsledku silných a nebývale masových protestů. Lidé připravení o své živobytí a dovedení k zoufalství se budou těžko obávat důsledků nebo projevovat přílišnou toleranci režimu.

Racionálním účelem takového vystoupení, což je zřejmé, může být pouze vstup do Novorossije jako jediného územního státního subjektu, schopného poskytovat životně důležitou obnovu spolupráce průmyslových center s Ruskem. Vzhledem k velmi důraznému postoji ruského vedení v otázce substituce dovozu části dodávek z Ukrajiny, je úkol přeformátování daného území státu prakticky neodkladný. Protože další zdržení může vést pouze k tomu, že ukrajinská výrobní kapacita bude úplně nahrazena ruskou a zájem o ně bude v Rusku navždy ztracen. A najít ekvivalentní náhradu za Rusko tato města nikdy nebudou schopná. Z toho prostého důvodu, že na naší planetě prostě taková náhrada není.

Pro Novou republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová