Pohledy aktérů na dobu před 25 lety – Jan Kavan, Peter Weiss, Jan Šolta, Milan Syruček, Oskar Krejčí a Miroslav Polreich

Avatar
Původní autoři

Monika Hoření
7. 11. 2014  zdroj

Diskusi o 17. listopadu 1989 uspořádaly v pražském Evropském domě Nadace Železná opona, Evropské hnutí v ČR a Informační kancelář Evropského parlamentu. Zúčastnili se jí lidé, kteří byli aktéry listopadu před 25 lety. Většina řečníků se nadále hlásí k levici.
Profesor Oskar Krejčí, jenž působil jako poradce premiéra ČSSR Ladislava Adamce, k tématu přistoupil z pohledu marxistického politologa. »Politici vstupovali do krize s ad hoc řešením, střednědobé strategie nebyly,« přiznal a upozornil, že všechny velmoci v kritické situaci jednají sobecky. V současných hodnoceních listopadu 1989 podle něho chybí kritická analýza zdrojů, jež se vážou k událostem, a »empatie, schopnost pochopit plebejský ideál, proč se miliony lidí vzbouřily proti kapitalismu«.

 

Zleva Jan Kavan, Peter Weiss, Jan Šolta, Milan Syruček, Oskar Krejčí a Miroslav Polreich

Mezi panelisty zasedl také Peter Weiss, současný slovenský ambasador, který přednesl své osobní vzpomínky a vyzval ke komplexnímu pohledu na události. Reformní proudy v tehdejší KSS byly podle něho silnější než v KSČ v centru. K Listopadu vedla rostoucí nespokojenost řadových členů komunistické strany, ale i středních kádrů, kteří se zařadili na náměstích do proudu Veřejnosti proti násilí, aby se pak na pracovištích stali terčem antikomunistické ataky, poznamenal.

Když hovoříme o listopadu 1989, nezapomínejme taky na akce typu rozkrádání trabantů a wartburgů, které v Praze zanechávali do NSR utíkající východní Němci. »Takto si pak lidé představovali kuponovou privatizaci, něco si vzít a ukrást,« glosoval politolog Zdeněk Zbořil, podle něhož »revolucionáři požírají revoluci«.

»Víme, ale nesmíme,« shrnul stav, kdy jsou zamlčovány některé názory či úhly pohledu, někdejší diplomat Miroslav Polreich. Václava Havla připodobnil k »človíčku hodnému, tvárnému«, kdy »lidé kolem z něho potřebovali udělat modlu«. Nejen podle Polreicha změna »přišla z Moskvy«.

Jan Kavan, pozdější ministr zahraničí, se v ČSSR objevil 25. listopadu 1989 jako jeden z prvních reemigrantů. Ve svém diskusním příspěvku rozptýlil některé mýty spojené s Margaret Thatcherovou. Železná lady např. měla mít velkou obavu ze sjednocení Německa, které by podle ní vedlo k destabilizaci Evropy. »Většina disidentů byla relativně brzo vytlačena skutečnou mocí předanou do rukou velkopodnikatelů,« uvedl Kavan s tím, že ani on neodhadl příchod »klausovského thatcherismu bez lidské tváře«.

»Studenti v komparsu«

Historik Emil Voráček se v druhé polovině 80. let věnoval tématu sovětské perestrojky. Vedl přednášky, na nichž podle svých slov nezaznamenal antikomunistické výlevy, zato kritiku »generace gerontokratů« a také obavy lidí, aby se s vaničkou nevylévalo i dítě. Vyzdvihl Miloslava Ransdorfa, jenž se veřejně angažoval před Listopadem i po něm – byl mj. tvůrcem programu Demokratického fóra komunistů, »otevřeného komunistického hnutí navazujícího na Antonia Gramsciho«. Voráček připomněl tehdejší neúspěšné snahy části levice o založení strany Nezávislá levice, která by »dále nesla myšlenku socialismu«.

 

Zprava Emil Voráček a Karel Sýs

Osobitý styl výpovědi zvolil další z účastníků dnů kolem 17. listopadu básník Karel Sýs. »K převratu došlo působením hlubinných ekonomických i geopolitických pohybů. Byl to kšeft – jako v Mnichově. Velmoci tenkrát i dnes odložily vlastní krizi. SSSR a Východ své uzbrojení a krizi důvěry vlastního obyvatelstva, Západ neprodejné zboží. Ale jen odložily,« vyjádřil se. »Když Gorbačov Československu daroval, přesněji řečeno vnutil notorického humanitárního bombardéra, nesmazatelně se zapsal do českých dějin. Podle očitých svědků osudného hlasování ho zvolili na ‚gensekův‘ přímý příkaz, neboť se báli, že je dav fanatiků před parlamentem zlynčuje.« Podle jeho přesvědčení byl převrat pečlivě připraven, »kádry vycvičeny, včetně úhlavního pimprlete. Zahradní slavnost mohla začít… Studenti jako obvykle účinkovali v komparsu.«

O své osobní vzpomínky na rok 1989 se podělili také Jaromír Sedlák, Jan Šolta, Ladislav Žák ad.