24. 11. 2014 zdrojViděli jsme přípravu na den, kdy by Putin náhodou zavítal do Prahy. Zvláštní vlaky z Polska, autobusy z venkova… a ČT opět ukázala, jak pečlivě je třeba připravovat spontánní manifestace, říká profesor Oskar Krejčí pro Prvnizpravy.cz.
PZ: Nemohu se zbavit dojmu, že největším problémem české politiky je agresivita Ruska. Alespoň podle některých veřejnoprávních sdělovacích prostředků a některých politiků. Že naše politiky musejí až ve Washingtonu kárat, za neprincipiální postoj k Moskvě. Jako autor knihy o geopolitice středoevropského prostoru – vidíte hrozící nebezpečí z Ruska?
Víte, v politické kultuře každého národa je několik iluzí a komplexů. K těm našim, tedy českým a slovenským, patří představa, že prostor, který obýváme, je mimořádně cenný, ne-li nejcennější v Evropě. Je to ovšem velký – někdy směšný, jindy tragický – omyl. Náš prostor všechny důležité silokřivky míjejí. Zajímaví jsme trochu po Němce, protože nejkratší cesta z Berlína do Vídně vede přes Prahu. A vše nasvědčuje tomu, že v Kremlu sedí vládce, který toto chápe.
Je to smutné, ale kvůli nám nikdo kopí lámat nebude.
PZ: Proč tedy tolik povyku?
Je to vnitropolitický boj, který má stmelit co nejvíce lidí kolem pravdoláskových idejí, jejichž nositelé se posouvají dále na pravici. Prohráli prezidentské volby, pravicové polistopadové politické strany jsou v krizi a mezinárodní situace se komplikuje. Navíc emotivní protiruské vystupování v Česku je propagandisticky využitelné i v zemích, kde se dělá skutečná politika.
PZ: V čem vidíte největší rizika tohoto přístupu?
V tom, co odráží. Tedy zamrzlou občanskou válku na Ukrajině a zkoušky na pražský Majdan. V tom prvním případě uvedená občanská válka je do značné míry tzv. proxy war – válka mocností v zastoupení. Mocnosti se dostaly do konfliktu, ale bojují cizíma rukama. Po studené válce se tak poprvé stalo v Sýrii, teď se přidala válka na Ukrajině.
PZ: Pohled na tisíce lidí s červenými kartami pro prezidenta naznačuje, že také u nás by bylo možné rozehrát drama typu kyjevského Majdanu.
Ani země Evropské unie nejsou proti barevným revolucím imunní. Zdá se ale, že více pozornosti přitahuje Maďarsko. Budapešť je nakloněna jak výstavbě ruských jaderných elektráren, tak i, jak ukázala návštěva maďarského ministra zahraničí v Moskvě tento týden, spolupráci na plynovodu Jižní potok. To je v očích některých takzvaných demokratů zrada, která opravňuje jednání nerespektující výsledky voleb.
Ale máte pravdu: minulý týden jsme viděli přípravu na den, kdy by Vladimír Putin náhodou zavítal do Prahy. Přidejte ještě zvláštní vlaky z Polska, autobusy z venkova… Česká televize opět ukázala, jak pečlivě je třeba připravovat spontánní manifestace. Obrázek „organizátora“ protestů nás pak měl poučit, že nejen v podnikání, ale i v politice je možné potkat bílé koně. Poučné bylo využití hudebních skupin, které přitáhnou i jinak nepolitické mladé lidi. Zbytek pak již na místě obstarají procesy, které na konci 19. století tak moudře popsal Gustave Le Bon v knize Psychologie davu.
PZ: V této souvislosti se často zdůrazňuje, že s Ruskem jinak než silou hovořit nelze. Vždyť ono nic jiného než ukazování svalů v posledních týdnech nedělá. Bombardéry nad evropskými moři, testy raket, shromažďování vojáků u hranic Ukrajiny…
Západ promeškal šanci k moderním vztahům s Ruskem. Je dobré vracet se k počátkům konfliktů. Časový sled pomáhá ukázat, kde je hlavní viník zhoršení vztahů. Ať již jde o řadu let trvající expanzi NATO na východ k ruským hranicím, bombardování Jugoslávie v rozporu s manifestovanými zájmy Ruska, vyzbrojování a výcvik gruzínské armády před útokem na Jižní Osetii, svržení ukrajinského prezidenta… Propaganda vždy začíná komentovat události kdesi od prostředka, od bodu, který se hodí – byť by byl jen reakcí na předcházející čin. Chronologie je ale neúprosná a ukazuje, že negativní iniciativa byla téměř vždy na straně Západu. Západ sice používal líbivá slova o lidských právech a hospodářském partnerství, ale hovořil především silou.
Silové akce a protiakce vystupňovaly vzájemnou nedůvěru do úrovně, kdy je obtížné vést i dialog. Je to absurdní strategie, která obrací Rusko k Číně coby perspektivnějšímu partnerovi v 21. století.
Malou poznámku k ruským vojenským cvičením. Letos jich zatím proběhlo 12, z toho ve třech se jednalo o desetitisíce vojáků, z toho ve dvou případech o 150 tisíc. To rozhodně není málo. Květnové námořní cvičení prováděla ruská armáda spolu s čínskou. Pokud je mi známo, vámi zmiňovaná ruská vojenská letadla létala nad mezinárodními, nikoliv evropskými – propagandisty naznačováno „unijními“ či „aliančními“ – vodami.
Znovu připomínám, že podíl NATO na světových vojenských výdajích činí 60 %, Ruska pouze 5 %. A to ruské ozbrojené síly procházejí modernizací, přezbrojují.
Podle slov Vladimíra Putina z konce minulého měsíce je ve strategických silách podíl moderních zbraní 55 %. U letectva je podíl moderních zbraní 35 %, u námořnictva více než 50 %, u pozemních sil moderní obrněná technika a auta tvoří téměř 70 % daného typu výzbroje. To znamená, že v konvenčních zbraních je na tom Aliance stále lépe než Rusko. Skutečnou oporou Ruska tak zůstávají strategické síly. Přesněji řečeno raketová vojska strategického určení plus vojska protivzdušné a kosmické obrany.
PZ: Sankce ze strany Západu ale modernizaci ruské armády výrazně komplikují. Například termín předání první vrtulníkové výsadkové lodi třídy Mistral Rusku uplynul a Francie nic nepředala.
Sankce obecně komplikují situaci Ruska. Ovšem stejně tak i Západu. Minulý týden podepsaly Rusko a Čína dohodu o spolupráci při modernizaci letišť. Civilních i vojenských. Západní technologie a technika začínají být nahraditelné.
Smlouva na dodávku lodí Mistral je na částku 1,13 miliard euro. Kdo ony lodě od Francie koupí, když je nedodá Rusku? Nemluvě o tom, že podle dostupných údajů smlouvou předpokládaná pokuta za nedodání je 1,2 miliardy euro. Skutečně inteligentní forma sankcí ze strany Paříže!
PZ: Přece ale nemůžete dodávat zbraně svému protivníkovi!
Západ si protivníky vyrábí sám. Dvě výsadkové lodě ho nikterak nemohou ohrozit. Zkažený obchod se zmíněnými loděmi v současné chvíli ale symbolizuje Pyrrhovo vítězství, které je spojeno se západními úspěchy na Ukrajině. Tajenka je totiž skrytá v ekonomice, ne ve zbraňových systémech.
Současnou situaci charakterizují tři čísla: 10, 50 a 19. Podle aktuálních propočtů se letos hrubý domácí produkt Ukrajiny ve srovnání s loňským rokem propadne o 10 %. Ukrajinská hřivna ztratí letos polovinu své hodnoty. A podle Mezinárodního měnového fondu bude Ukrajina příští rok potřebovat 19 miliard dolarů pomoci ze zahraničí. Což jsou peníze, které nikdo nemá. Zvláště když je tu téměř nulová naděje, pokud jde o vrácení půjček. I proto německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier ztrácí protiruské nadšení patrné na něm v prvních týdnech ukrajinské krize. Zdá se, že se někteří lidé na Západě začínají na Moskvu zlobit především proto, že se nechce podílet na financování eskapád současné kyjevské vlády.
PZ: Takže jaké je podle vás skutečné ruské stanovisko k situaci na Ukrajině? Hrozí vpád ruské armády?
Rusko objektivně potřebuje stabilní Ukrajinu. Stabilní ale Ukrajina nemůže být, když se Kyjev nedohodne s jihovýchodními Ukrajinci. Dokud budou hrozit etnické čistky či nucené poukrajinšťování etnických Rusů, konflikt se zastavit nedá. Klid vyžaduje samosprávu jihovýchodu. Třeba formou federalizace celé Ukrajiny. A nalezení konsenzu mezi Ukrajinci, pokud jde o zahraniční politiku. Tedy žádný vstup Ukrajiny do NATO. Což ovšem bylo jasné už před svržením prezidenta Viktora Janukovyče.
Problém je, že pro některé nacionalisty v Kyjevě je cestou z ekonomické krize vyostření konfliktu. Válku s Ruskem vidí jako způsob, jak donutit Západ k solidárnímu chování. Někteří západní politici, a to i čeští, dávají najevo ochotu podporovat vše protiruské a krvavý konflikt s Moskvou by se mohl jevit jako cesta k oněm potřebným 19 miliardám.
PZ: To je ale cesta k velkému válečnému konfliktu. Těžko si představit, že Česko zůstane neutrální.
Česko není neutrální, je ale zmatené. Vysílá do zahraničí tolik rozporuplných signálů, že se stává nečitelným. Na Slovensku se vypráví vtip, že sotva Češi trefili německého prezidenta vajíčkem do hlavy, hned pozvali Putina, aby je ochránil…
PZ: To je sice úsměvné, ale situace rozhodně veselá není. Umírají lidé.
To máte pravdu. Tragické na tom je, že vše bylo tak snadno předvídatelné. Že se – a to je děsivé – v praxi téměř vždy naplňují nejhorší scénáře možného vývoje, byť by se na první pohled zdály málo pravděpodobné.
