Vulgární společnost a její hodnoty

Marek Řezanka
4. 11. 2014  Literárky

 
Je nesmírně vyčerpávající věnovat se tématům, která se točí kolem – ehm, ničeho, zabývají se ničím a jsou ve svém důsledku – jak jinak – na nic. Přesto – pokud jsou takováto témata vygradována jako zásadní a mohou sloužit jako nástroj, který se určité skupině bude hodit k jejím politickým a mocenským cílům (proč máme kupříkladu na Staroměstském náměstí kyjevský Majdan?), je potřeba se v nich patlat – no jako – v blátě.

Velmi nelichotivou vizitkou naší společnosti je, že ji nechává klidnou, pokud vrcholný politik zpochybňuje (zcela bez důkazů) práci policie, napadá státního zástupce (nemluvě o tom, když na státního zástupce vedou hon média), pokud vrcholný politik zpochybňuje platnost Benešových dekretů či bez uzardění vyjadřuje podporu lidem, kteří se otevřeně hlásí k fašismu a k Banderovi jako „spasiteli“ (jako by zrůdnosti banderovců nebyly dostatečně zdokumentovány).
Zato ji uvede do varu, že si někdo převezme ocenění v mikině nebo že prezident republiky použije sprostá slova (z toho ani jedno samoúčelně, tedy jako sprosťárnu pro sprosťárnu).

Osobně se dlouhodobě vyjadřuji proti všem formám vulgarizace naší politické scény, a tak nemohu schvalovat, aby sprostá slova sloužila jako součást prezidentských projevů, třebaže jednou se jednalo o překlad anglického termínu, jednou šlo o odkaz na slova přímo knížecí a jednou o expresivní pojmenování formy jednoho zákona, s nímž prezident v podobě, jak je navržen, nesouhlasí po stránce obsahové ani formální. V parafrázi na jednu reklamu by člověk řekl: „Stačilo říct, že Vám nechutná“. Že je ten zákon nestravitelný – a proč je nestravitelný.

Docela by se zde hodila prezidentova slova, která použil na adresu oceněného umělce: „Myslel jsem si, že Robert (Sedláček) zřejmě trpí nějakým traumatem nebo komplexem, který ho nutí zviditelnit se za každou cenu. Myslím, že teď to schytává a zaslouží si to.”

Nemyslím si však, že prezident republiky trpí nějakým komplexem. Má ale potřebu – přímo takovou burianovskou („A mně se chce něco říct – a císař pán je vůl“) – dráždit ty, které pokládá za pokrytce. Otázkou je, zda je vhodné k tomuto účelu sahat k vulgaritám.

Pokrytectví je ovšem všude kolem tak husté, že by se dalo krájet. Neboť jak si lze vážit někoho, kdo ukazuje „tytyty“ na „věčně ožralého sprosťáka“, který nejspíš po večerech požírá děti – a druhou rukou hladí „slušného aristokrata s vybraným chováním, který hájí čest dam“ (nejlépe tak, že nechá svou ženu doma a vyrazí do společnosti s dámou s malým „d“ – raději nebudu spekulovat, jaké slovo by se dalo vypůjčit z lánského slovníku). To ovšem naší mravokárné části společnosti nijak nevadí a nepohoršuje jí to.

Vrchol pokrytectví ovšem je, pokud se takoví lidé stávají arbitry přes morálku a vybrané mravy.

Podle Schwarzenberga prezident Zeman překročil míru, když v souvislosti s ruskou skupinou Pussy Riot mluvil vulgárně o ženách. On ale nemluvil o ženách, mluvil o názvu jedné skupiny a o jejích činech.

Nemůžeme si odmyslet tvář Schwarzenberga od subjektu TOP09. Ani od faktu, že pád Nečasovy vlády po sérii afér zakončených podezřením na korupci se podle doslovných knížecích slov na stranu lepí jako „hovno na košili“. Klidně kníže mohl použít slovo exkrement – nepoužil.

Jenomže u pana knížete hned obdivujeme neobyčejné sladění aristokratické a lidové mluvy a hluboce se klaníme před jeho moudrostí (jako např. u hesla: „Když se kecají blbosti, tak spím“). To evidentně není výrok vulgární, ale šlechticky lidský, roztomile rozverný, atp. Jaroslav Hašek, který mj. napsal povídku o panu „veselém“ a panu „ožralém jako prase“, by v dnešních dnech jistě čerpal svěží inspiraci.

„Podívejte se, já vím, co dělám a konec,“ odbyl dotěrné novináře Schwarzenberg, když mu nebyla po chuti stížnost francouzské společnosti Areva, která byla z boje o dostavbu Temelína vyřazena. Proto, že pan exministr zahraničí zrovna nespal a mluvil dříve, než měl.

Druhým expertem z TOP09 přes etiku je Miroslav Kalousek, u něhož hrubá slova již ani nepokládáme za něco nestandardního. Bohužel. Kalousek, který proslul fackováním mládeže a znevažováním práce policie a státních zástupců, rozhodně nejde pro vulgární slovo daleko:

„Byl bych docela rád, kdybyste si vytáhla moji účast na zasedáních ministrů financí a vzkázala těm europoslancům, jejich jména si nepamatuji, protože jsou příliš bezvýznamní idioti, že jezdím na všechna důležitá zasedání, pokud náhodou není něco důležitějšího.“ 

Bývalá trojkoalice vůbec vzdělávala občany ke slušným způsobům. Jednak tím, že se její ministři pro různé skandály střídali pomalu rychleji než den a noc, jednak tím, že se zveřejňovali trapné (a často vulgární) odposlechy a v neposlední řadě svými výroky. Jedním z nich je rozčilení Petra Nečase před „důležitým hlasováním“: „To by byl krok za hranicí politické a ekonomické hlouposti, to už je na hranici politické a ekonomické debility…“ 
Kupodivu dnešní mravokárci se nehoufovali a nepsali petice, aby sprostá vláda okamžitě podala demisi.

Sprostota Nečasova kabinetu však nespočívala ani tak ve slovech – jakkoli, jak jsme si ukázali, je používala – ale v činech. Neznám totiž nic sprostějšího, než projídat peníze lidí v různých sKartách a podobných pochybných projektech (proti počínání ministra Drábka neprotestoval ani jeden z našich „slušných hochů“ – Kalousek ani Schwarzenberg) a současně připravovat handicapované o peníze, jež jim umožňují vést důstojný život. To pokládám za neskutečnou sprosťárnu.

Sprosté ovšem je, pokud o morálce káže politik, za nímž se táhnou stíny závažných podezření – od role v nákupu nefunkčních padáků přes kauzu Diag Human až po kauzu CASA. Slova takovéhoto politika už by neměla mít větší váhu. Neboť onen politik je krajně nedůvěryhodný.

To mu ale nebrání, aby nedělal žertíky – nejlépe v povznesené náladě – na adresu nemocného muže s tím, že přidal ke klenotům šavli, a nebrání mu to, aby vybízel ke srovnání noblesy pana Schwarzenberga a pana Zemana. Inu, porovnávejme, ale na základě faktů, nikoli pohádek na straně jedné a hororů na straně druhé.

Politolog Rudolf Kučera se nechal slyšet, že Zeman se podle něj chtěl vulgaritami ukázat jako silný člověk, kterému nevadí žádné kritiky. „Zřejmě nad sebou ztrácí kontrolu,“ vyslovil svou diagnózu.

Zemanovi můžeme vyčítat řadu věcí, od vzhlížení se v neoliberalismu (kritika z levicových pozic) po jeho některé striktní militantní postoje (hlava státu je ovšem i vrchním velitelem ozbrojených složek České republiky) – mimochodem, zajímá se ještě někdo o osud dvou Češek unesených v Pákistánu? – co mu ale vyčítat nemůžeme, že by prezident nad sebou ztrácel kontrolu (kromě potíží při chůzi, způsobených zdravotními problémy, nikoli alkoholem). Jeho projevy – na rozdíl od některých jiných politiků – mívají kromě paty i hlavu.

Ne každý nastaví po ráně do jedné tváře líc druhou. Měli bychom si uvědomit, jak sami přijímáme znevažování a dehonestaci druhých. Po internetu kolují nahé velmi nevkusné fotomontáže a karikatury hlavy státu a první dámy – a nezaregistroval jsem náš odpor. Nevadí nám to. Podobné sprosťárny tolerujeme.
Stejně tak některým „útlocitným“ protestujícím proti „vulgárnímu prezidentovi“ nevadí používat proti voličům pana prezidenta slovník nenávistný a do morku kostí vulgární. Mohli jsme si přečíst například o „rudých a hnědých prasatech, co táhla lháře a demagoga na Hrad“. (Výrok hodný režiséra…). Nejhorší je, že místo diskusí, proč kdo koho podporuje, slyšíme od řady Zemanových odpůrců, že jeho voliči jsou „stejní otrapové a hrubiáni“ – vyjadřují to však mnohem „noblesněji“, tak, že používaná slova raději nebudu dále šířit. Čelíme tak nálepkování, dehonestaci, zjednodušení, které má urazit a zesměšnit věc sebevíce moudrou, vážnou či důstojnou.

Obáváme-li se o zdravý vývoj našich dětí, které se hrubostem a vulgaritám učí v rodinách i ve školkách, pak bychom se měli zaměřit i na naši mainstreamovou mediální scénu.

Jiří X. Doležal nám vysvětlí (v rukavičkách, jak je jeho dobrým zvykem), kdo jedině může volit Zemana, F. Nachtigall nás vyděsí „policejním divadlem, které ničí demokracii“ a Jiří Leschtina nás poučí o dění na Ukrajině a o naší bezpečnostní situaci: „Ukrajinské postoje našeho prezidenta tedy v daleko větší míře vycházejí z kremelských pozic než kyjevských. A jen to občas maskuje válečnickou rétorikou, jíž chybí závazný obsah. Tyhle kreace vykutáleného hradního pána mohou snad působit i zábavně. Když si však uvědomíme, že je také vrchním velitelem ozbrojených sil, úsměv tuhne na rtech.“

Zabýváme se ovšem nepodstatným. Neboť politici nejsou „čistí“ a „špinaví“. Jsou pouze ti, kteří hájí zájmy svých voličů – a ti, kteří tyto zájmy nehájí (což lze vnímat jako velice sprosté). Je na každém z nás, aby posoudil, zda patří k těm, kdo mohou být s politickou reprezentací spokojeni.

A zatímco si bratři Bohuslav a Miroslav padnou kolem krku v boji proti „policejnímu státu“, „vulgarizaci společnosti“ a za ochranu tzv. církevních restitucí s pachutí podezření na korupci při jednom zásadním hlasování, měli bychom si uvědomit, že si pouze někteří hrají na hodného a zlého policajta, oba ale podporují ten samý systém. To platí například u V. Klause (kterého momentálně „slušní lidé“ nesnáší) a M. Kalouska (kterého ti samí naopak zbožňují). Oba jsou přitom pilíři toho, co sklízíme dodnes. A co budeme za pár dní bilancovat.

To již asi zapomeneme na billboardy na zdech a lavičkách, kde tvář jednoho „filosofujícího“ knížete tvrdí, že se hlásí k hodnotám listopadu 89. Škoda že se poblíž neválel příbalový leták, které hodnoty má jeho (ne)jasnost vlastně na mysli.