Peking, Moskva a Berlín. Koalice budoucnosti?

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
4.11. 2014  Literárky

Evropská unie se ocitá v existenciální krizi – finanční a ekonomická krize sedmým rokem pokračuje bez vyhlídky na zlepšení, vývoj situace kolem kleptokratické Ukrajiny vmanévroval Unii do role výhradního sponzora tamní finanční bezedné díry (a hlavního postiženého v sankční válce s Ruskem) a přitom všem se drolí i sama Unie.
Ne že by se německá kancelářka Angela Merkelová (a s ní i „bruselští“) nesnažila udržet Unii pohromadě. Koncem října se EU například „zavázala“, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 40 procent pod úroveň před rokem 1990. Hodnotu takové dohody sice neguje třeba současné rozhodnutí zbavit kanadskou ropu z dehtových písků nálepky špinavého zdroje, což této – z ekologického pohledu katastrofální – surovině otevírá dveře do zemí EU, ale unijní prezident Herman van Rompuy okamžitě zahovořil o „nejambicióznější, nákladově přijatelné a férové klimatické energetické politice na světě“ a končící šéf Evropské komise Jose Manuel Barroso dodal, že EU usedla „na místo řidiče“ budoucích globálních klimatických jednání. Dohoda mimo jiné stanoví, že členské státy budou do roku 2030 získávat 27 procent energií z obnovitelných zdrojů a obsahuje i další chvályhodné cíle, aniž by cestu k nim ovšem nějak specifikovala. Už to samo o sobě je ovšem obrovský – a celý smysl dohody zpochybňující — kompromis, bez něhož by se sedmadvacítka ovšem k žádné jednotě, kterou se lze alespoň povrchně chlubit, nepropracovala.

Česká republika, která se k dohodě samozřejmě připojila, tak například zvažuje prolamování limitů těžby uhlí a návrat k fosilním palivům má silnou podporu. Přitom ale Praha při vyjednávání klimatické politiky roli „hlavního prudiče“ rozhodně nehrála. Tu si přisvojilo třeba Polsko, které mohlo celou dohodu rovnou vetovat. Polsko získává 90 procent své energie z uhlí, a tak je pro něj přechod na čistší formy energie komplikovaný. „Moje vláda neschválí dokumenty, které by znamenaly dodatečné náklady pro hospodářstvéí a vyšší ceny energií pro zákazníky,“ shrnula vcelku jasně nová polská premiérka Ewa Kopaczová. Ve výsledku tak smlouva nejenže nemluví o detailech „snižování emisí“, ale navíc se EU ještě zavázala platit Polsku za přechod k čistším energiím.

Největší ústupky při ochraně klimatu si ale vynutila Velká Británie, jejíž konzervativní vláda se podle některých britských europoslanců stala „rukojmím“ protiunijní a stále sílící Strany nezávislosti Ukip, pro niž by nyní hlasovala už bezmála pětina Britů. Ukip jakákoli jednání o klimatu odmítá, stejně jako veškerá vědecká zjištění o dopadech lidské činnosti na klima na Zemi. Nesouhlas s ekologickou dohodou tak plně zapadá do programu Ukip, který obecně směřuje k vyvedení Británie z EU – a britský premiér David Cameron nacionalistům z Ukip jen ustupuje a ve snaze uchovat si moc přebírá některé z jejich programových bodů. Cameronovu pozici pak zcela jistě neposílilo zjištění, že Brusel zničehonic Londýnu předložil účet na dalších 2,1 miliardy eur do unijního rozpočtu, a to vlastně jen proto, že se britské ekonomice nečekaně daří. Cameron podle očekávání tento požadavek rozhodně odmítl a vliv Ukip pak stačil na to, aby Londýn prosadil, že unijní ekologická dohoda snížila původně navrhované cíle a namísto závazné se proměnila ve „volitelný předmět“. To vše navíc v době, kdy odsouhlasené plány sice mohou na papíře stále ještě vypadat ambiciózně, ale jsou spíš jen prázdnou skořápkou a z pohledu mezivládního klimatického panelu při OSN beztak přicházejí pozdě, neboť dopady změn klimatu na Zemi už jsou prý „nezvratné“.

Británie míří pryč

Faktický krach klimatických snah EU jen dokresluje míru neshod mezi Londýnem a Bruselem, potažmo Berlínem. Odmítnutí ekologických či finančních závazků však přitom není tím nejhorším, čeho se David Cameron podle EU dopustil. Podle německé vládní analýzy totiž z hlediska členství v EU vede zemi k „bodu, odkud není návratu“, k bodu, v němž se Německo už přestane pokoušet dělat vše, co Londýnu na očích uvidí, jen aby Británii udrželo v Unii. A oním bodem je snaha omezit imigraci, a to včetně imigrace z členských států EU. „Při soukromém setkání s britským premiérem kancléřka Merkelová svůj názor jasně uvedla. O překvapivém účtu z Bruselu se přitom skoro nemluvilo,“ uvádí Der Spiegel. Cameron ji ale asi „nepochopil“, protože o pár dní později už v projevu v parlamentu prohlásil: „Britský lid ví, že se všemožně snažíme migraci kontrolovat.“ A podobnou politiku už mimochodem slibují i opoziční labouristé.

Britská vláda loni stanovila počet přistěhovalců na 243 tisíc a nyní chce drasticky omezit i toto číslo. Nicméně významnější restrikce pro nečlenské země EU by mohly poškodit britskou ekonomiku, a tak se Londýn snaží omezit spíš imigraci určitých skupin lidí z unijní sedmadvacítky. Plán počítá s limity pro méně bohaté a méně vzdělané. „A takový plán je pro Merkelovou nepřijatelný,“ konstatuje Der Spiegel, neboť zpochybňuje jeden ze čtyř pilířů EU, svobodu pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu. „Merkelová je známa svým sklonem ke kompromisům, ale v této otázce ustupovat nehodlá.“ Ostatně, omezení svobody pohybu označil za ilegální i šéf Evropské komise Jose Manuel Barroso.

Cameron jako by se ale už rozhodl. Už koncem září oznámil, že je připraven zahájit celospolečenskou kampaň za vystoupení z EU, a to v případě, že Brusel odmítne přehodnotit vzájemné vztahy s Londýnem. Británie prý může v EU zůstat, jen pokud se Unie „reformuje“, a tento případný proces podle nynější londýnské vlády komplikuje už samotné zvolení Jeana-Clauda Junkera do čela budoucí Evropské komise. Pokud ale bude Cameron postupovat dál stejným směrem, Británie z EU opravdu vystoupí (a s konečnou platností přijde o Skotsko).

Unie nejednoty
Odchod Británie z EU by otřásl nejen unií jako takovou, ale zcela jistě by výrazně poškodil Spojené státy, pro něž byl Londýn tradičním kanálem k prosazování americké politiky v Evropě. Nacionalisté z Ukip si z toho ale hlavu nedělají, protože před Barackem Obamou beztak upřednostňují Vladimira Putina, a navíc dnes není jisté, zda alespoň Washington (když ne Berlín) bude s to přimět Davida Camerona k „rozumu“. Pro USA by to byla výrazná ztráta, neboť další osvědčená „prodloužená ruka“ – Varšava – svou proamerickou roli sama od sebe zpochybňovala coby přehnanou snahu, za niž se jí nic nedostává, a nová polská vláda v souvislosti s ukrajinskou krizí opakovaně zdůrazňuje, že je třeba začít se starat o své vlastní problémy.

Právě ukrajinskou krizí přitom prochází další linie zlomu EU. Slovensko stejně jako Česká republika podmiňují případnou „překlenovací“ a očividně nevratnou „půjčku“ Ukrajině zárukami zásadních reforem, což je přání očividně zbožné, Ukrajina by si měla z problémů pomoci sama i podle Rumunska, zatímco Maďarsko mezitím otevřeně mluví rovnou o vystoupení z EU a svůj vzdor aktuálně potvrdilo přijetím zákona, který umožní výstavbu ruského plynovodu South Stream bez ohledu na názor Bruselu.

V tomto prostředí plném protichůdných zájmů a výsledných nejistot pak nepřekvapí, že EU odložila rozhodnutí o dalších protiruských sankcích, byť původně je avízovala coby automatickou reakci na volby v Donbasu, a nerozhodla ani o tom, zda umožní Gazpromu navýšit objem plynu v plynovodu Opal, který z Nord Streamu vede zemní plyn přes Německo do ČR. Některé analýzy k tomu varují, že složení nové Evropské komise ze všeho nejvíc připomíná snahu vybalancovávat protichůdné zájmy, než stvořit funkční orgán, což ve finále může EK jen utopit ve vnitřních konfliktech a zavést celý projekt EU na pokraj globální bezvýznamnosti.

Co udělá Berlín?

Při tom všem ale Německo není jen horlivým strážcem rozpadajícího se unijního grálu bez vlastních ambicí. Kancléřka Merkelová si pro normalizaci německých vztahů s Ruskem vybrala dokonce rovnou čínského premiéra Li Kche-

čchianga, který do Berlína přijel s celou vládou, poznamenává Financial Times. „Německou prioritou je Ukrajina a stabilizace vztahů s Ruskem,“ cituje list Sebastiana Heilmana z Mercatorova institutu čínských studií v Berlíně. „Pro Berlín se Čína stává stále významnějším partnerem, protože právě Pekingu bude Rusko naslouchat. Jsme tu svědky nové diplomatické konfigurace.“ (…) „A Čína potřebuje mít vstupní bránu k Západu. Aktuálně je touto branou Německo.“

To v zásadě odpovídá čínským vizím „Nové hedvábné stezky“, která je součástí projektu zvaného Čínský sen. Pokud by podle něj Peking kupříkladu cítil tlak z Washingtonu a Tokia na námořní frontě, část jeho reakce by spočívala v dvousměrném a na obchodu založeném postupu přes euroasijské území, přičemž jeden směr by vedl přes Sibiř a druhý přes Střední Asii. Jinými slovy, Američané ať si nechají moře, zatímco Čína bude po zemi obchodovat s Ruskem a Evropou. A Německem. Ostatně, rychlík Yuxinou , který končí až v německém Duisburgu, jezdí už od roku 2012 a do roku 2018 se Čína může stát hlavním obchodním partnerem Německa. S Ruskem přitom Německo pojí více než padesát let intenzivních ekonomických vazeb, které nastartovala Ostpolitik Willyho Brandta v roce 1969, po níž následovala plynová Erdgasroehrengeschaeft nebo politika Helmuta Schmidta. Německý průmysl i dnes odmítá snahy izolovat Německo od Ruska, jak je diktují Spojené státy…

Je představa budoucí koalice mezi Pekingem, Moskvou a Berlínem jen divokou spekulací?