Dojde v blízké době k cenzuře internetu?

Avatar
Původní autoři

14. 12. 2014  První zprávy

Na diskusním podvečeru, který se konal v organizační péči spolku Nová republika v Praze, zazněla poměrně masově obava, že může v blízké budoucnosti ke snahám o omezení či cenzury internetu.
Důvod i záminka jsou zřejmé: Důvodem je nesporně rostoucí vliv informací, které si veřejnost hledá a nachází na internetových zdrojích, v přímé úměře k tomu, jak rostou dezinformační a propagandistické tendence v tzv. oficiálních či mainstreamových médiích. Tato tradiční média přicházejí o svůj monopol na šíření informací a neuvědomují si, že to je právě proto, že se místo věcného, co možná úplného a hlavně nestranného informování věnují prefabrikací pseudoskutečnosti, výrobě virtuální reality poplatné politickému zadání, komentuje Petr Žantovský.

Náš občan se ale jeví po pětadvaceti letech zkušenosti s demokracií jako mediálně dospělý jedinec, který se nenechává už tak snadno vodit za nos. Nejprve intuitivně cítí, že mu tradiční média příliš často neříkají celou pravdu, či dokonce zcela lžou. Od tohoto pocitu je k jeho racionálnímu potvrzení velice blízko. A pak už logicky následuje hledání alternativních zdrojů informací. Což je dnes možné u nás výhradně na internetu.

Jistě, kritici internetového zpravodajství namítnou, a namnoze právem, že web není vždy zaručeně spolehlivým zdrojem faktů, že se v něm promítají také rozmanité jednostranné zájmy, že ukazuje také jen určitou výseč skutečnosti. Ano, to se může dít a občas i děje. Jenomže od toho je to internet, aby měl dostatečnou zpětnou kontrolu danou obrovským množstvím možností, jak si tu či onu informaci potvrdit či vyvrátit z desítek či stovek jiných zdrojů. Svoboda internetu je v jeho šíři a multiplicitě. A to tradiční média nedokážou překousnout, protože najednou ztrácejí možnost řídit naše myšlení, určovat naše hodnoty, být těmi „inženýry lidských duší“.

Záminkou k možnému omezení internetu jako platformy pro svobodnou výměnu informací a názorů může být připravovaný nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Evropská unie, která je, co se týče snah o regulaci čehokoli, vždy o kus napřed, už nám radí, jak zahrnout do regulačních portfolií internet. To je však smrtelné nebezpečí pro demokracii.

Vysílací zákon, který se rodí na Ministerstvu kultury, může být tiše tikající časovanou bombou pod svobodou internetu. Stačí prosadit, aby mezi pravomoci dnešní Rady pro rozhlasové a televizní vysílání patřil také monitoring a analýza obsahu webových médií (stejně, jako to má tato Rada v gesci u rádií a televizí), a internet se ocitne ve vážném ohrožení. Rada totiž může v podstatě zcela svévolně konstatovat, že to či ono médium poskytuje nějakým způsobem závadné informace, může být adresátem libovolného počtu stížností na obsahy webových médií, a výsledkem bude samozřejmě regulace: buď institucionální (zásahy proti provozovatelům), nebo cenzurní (likvidace nežádoucích obsahů).

Že to zní jako fantasie vystřižená z Orwella? Když nic nepodnikneme a budeme čekat, možná se budeme divit, jak blízko ke skutečnosti umí literatura být.

Dozvěděl jsem se, že se kolem přípravy nového vysílacího zákona točí i Štěpán Kotrba, bývalý redaktor Britských listů. Tedy jsem se jej zeptal, jak to vidí on. Ujistil mne, že samozřejmě vůbec není pro regulaci internetu (a já mu to věřím), ale vzápětí mi provedl názornou přednášku na téma potřeby regulací ve společnosti obecně. Jakožto nepřítele regulací mne nazval pravicovým anarchistou. Nuže, nevadí mi to označení. V předchozím režimu mne zase jiní nazývali pravicovým oportunistou. Tak to zas taková změna není.

Ale zde nejde o mne. Zde jde o zásadní věc: svobodu myšlení, práva na informace, základní a nezadatelné svobody garantované nejen naší Ústavou, ale i mezinárodními dokumenty (např. Chartou lidských práv OSN). Umím pochopit, že mainstreamová média, z důvodů byznysových (utíká jim reklama), mají touhu aspoň zastavit čas, když už jej nejde vrátit do předdigitální doby. Naprosto ale nepřijímám, že by těmto snahám – s příslušným politickým předznamenáním a hlavně dopadem – měl jít na ruku stát, jeho instituce a volený parlament.

A protože, jak je u nás zvykem, o co se nepostaráme sami, nebude, konstatuji, že se vydavatelé webových médií, jejich publikum, příznivci, ale vlastně všichni, kdo chtějí být svobodně informováni a účastnit se svobodné výměny názorů, která je hlavním rysem demokracie, musejí postarat o to, aby je bylo náležitě vidět a slyšet. A to nejen v útrobách jednoho ministerstva či správního úřadu, ale především právě v parlamentu, který je tu od toho, aby se bral za rozšiřování práv a svobod občanů, nikoli za jejich zmenšování a omezování. Musíme mu to připomínat, a to čím dál častěji a početněji, dodává Petr Žantovský.