Věra Kostamo
29. 12. 2014 Hlas Ruska
Mrazivé ráno. Řidiči 54 náklaďáků a automobilů doprovodu, které jedou na Donbas z města Noginska v Moskevské oblasti, kontrolují své poznávací a volací značky. Přísné podřízení veliteli humanitární kolony, bezpodmínečné plnění rozkazů. S požehnáním duchovního vyjíždí kolona s humanitární pomocí pro obyvatele jihovýchodu Ukrajiny z Noginska.
Od poloviny srpna 2014 vypravilo Rusko na Donbas už 10 autokolon s humanitárním nákladem. Poslední konvoj tam přivezl náklad pro dětská zařízení – novoroční dárky. V prosinci jela zpravodajka RIA Novosti Věra Kostamo s kolonou náklaďáků s humanitární pomocí na jihovýchod Ukrajiny.
…Řidiči ověřují poznávací značky a volací signály. Kolona se dělí na dvě poloviny, po 27 vozů v každé. Více než 200 řidičů a záchranářů z Murmanska a Petrohradu, z Ivanovské, Voroněžské, Rostovské, Moskevské a Tulské oblastí povezou náklad na Donbas.
Jegor Kuzminkin řídí v koloně KamAZ č. 10. Ve voze je velmi čisto, na malém koberečku stojí vyleštěné uniformové boty. Říká, že takto uklízet ve voze nikdo nemusí, každý jede, jak se mu líbí.
„Při jízdě v koloně to hlavní je dodržovat odstup a nebrzdit. Zní to sice divně, ale je to tak. Když zabrzdíš, řidič, který jede za tebou, uvidí najednou stopky, bude muset také zabrzdit a znervózní. Snažíme se brát ohled na své kamarády“, říká Kuzminkin.
„Máme více kladných emocí z toho, co děláme, než záporných z toho, co vidíme, na lidské hoře se ale nedá zvyknout. Člověku se sevře hrdlo, kdy vjíždíme do města, a lidé nás vítají, a dobře vidíme jejich tváře“, vypráví řidič.
Na lůžku v kabině leží modrá krabice se studeným obědem. Dává se denně každému řidiči. V krabici jsou balení s dvěma různými polévkami a dvěma druhými chody: kuře s rýží a pohanková kaše s masem, a také čaj, káva, pečivo a vitaminy. Jegor to ještě nerozbalil: žena mu dala něco na cestu, a ten suchý oběd si může nechat na zítřek.
Sergej Korpalo, vedoucí skupiny, řidič-záchranář, se zúčastnil všech humanitárních operací Ministerstva pro výjimečné situace pro přepravu humanitární pomoci do postižených oblastí Donbasu. Podle slov Sergeje, vydržet to a nesložit se pomáhají nejen kolegové a psychologové, ale také příbuzní.
„Netěžší jízdy na jihovýchod Ukrajiny byly první a druhá. Bylo to velmi těžké psychologicky. Rozvrat, bída, slzy, a to všechno vidí člověk tak zblízka… Byl jsem v Moldavsku, v Abcházii, Kyrgyzstánu a Osetii… Není nic hroznější než válka a její následky“, říká Sergej. Pracuje jako záchranář už 12 let.
Na druhý den cesty asi ve dvě v noci začalo sněžit. Kolona časně zrána vyjíždí z Rostovu-na-Donu, a sněžení je tak silné, že je těžko rozeznat, co je tam vpředu. Naložené vozy těžko vystupují nahoru. Některé náklaďáky je třeba vytahovat traktorem.
Z vysílačky znějí otázky:
„Jsou mezi vámi řidiči, kteří nevidí vůz před sebou?“, ptá se velitel kolony. „Zkracujeme vzdálenost“.
Kolona se zastavila, aby řidiči očistili stěrače, mají na to pět minut.
V osm třicet stále ještě sněží. Vyskočíš z vozu na zastávce, a ponoříš se do sněhu až po kolena. Jeden náklaďák dostal smyk – pod sněhem je na silnici led.
Kolona jede dál, a za pět hodin přijede k celnici.
Vybavení nákladu v celnici v Matvějevě Kurganu probíhá rychle. Vjíždí tam další náklaďák. Veze krabice s rybími konzervami. Celníci prohlížejí náklad. Stejně tak prohlížejí vozy s kondenzovaným mlékem a dušeným masem v konzervách, s okenními tabulemi a stavebními hmotami pro obnovení sociálních objektů Donbasu.
Jednou se zastavila kolona na úzké cestě vedle domu, u dveří stál starší muž. Po nějakou dobu si kolonu prohlížel, a pak přistoupil k řidičům a ptal se, čím by jim mohl pomoci.
V Makejevce jsou otevřeny obchody, lidé se procházejí s dětmi nebo někam pospíchají. Skoro všude jsou nápisy v ruštině. Je hodně agitačních plakátů: „Naše síla je v bratrství, naše síla je v nezávislosti“.
U Doněcka začínají kontrolní stanoviště. Kolona jede na skladiště v centru města. Vycházejí jí vstříc domobranci, kteří vykládají vozy. Krabice s potravinami skladují podél zdí velkého hangáru, aby mohly náklaďáky vyjet ven.
„Humanitární pomoc nutně potřebují babičky a dědečkové, kteří už dávno nedostávají důchody. My, „separatisté“, nepotřebujeme nic“, říká jeden z domobranců.
Přestalo sněžit, a jsou slyšet zvuky, které připomínají hřmění hromu nebo ohňostroj. Palba. Nedaleko odsud je frontová čára.
Za několik hodin odjíždějí vyložené náklaďáky z Doněcka směrem ruské hranice.
Řidiči říkají, že lidé se začali vracet do Doněcka. Kdy tam jeli poprvé, byly ulice prázdné. Na předměstích byly zničeny 4 tisíce budov.
Zpáteční cesta je snadnější. Prázdné náklaďáky jedou rychleji. V éteru jsou zakázány všechny rozhovory, které se netýkají práce kolony, někdo ale nevydržel, zapnul vysílačku a řekl to, co cítí snad každý řidič: „Domov je stále blíž. Už abychom byli doma!“
