Lenka Procházková
11. 12. 2014
Při včerejším připomenutí Dne lidských práv na Škroupově náměstí v Praze pronesla projev spisovatelka Lenka Procházková. Redakci Nové republiky jej autorka poskytla k přetištění, za což jí děkujeme.
Dávno, dávno již tomu, kdy zvůle silnějšího byla nazývaná právem a na ty slabší zbyly jen povinnosti. Propast mezi vrchností a lůzou tehdy ozařovalo milosrdné Boží oko a ústy svých zástupců slibovalo, že jednou, tedy po smrti, budou i ponížení povýšeni. Cesta k pochopení principu rovnosti všech lidí trvala celá staletí. Půjdeme-li proti proudu času, zastavíme se u humanismu, myšlenkového směru v době renesance, který uznával hodnotu každého lidského života a vyvozoval, že pozemský život není jenom příprava na věčnost, ale že má vlastní cenu a smysl. Ale už mnohem dřív prohlašovali i mnozí antičtí myslitelé za míru všech věcí člověka a nikoliv božstvo. Dokonce i mladý židovský rabi Ješua z Nazareta, později známější pod jménem Ježíš Kristus, mluvil o království božím na zemi a zformuloval zásady, jak spolu mají lidé vzájemně jednat, aby království boží na zemi bylo nastoleno. Zakladatelem křesťanství se však (bohužel) stal až apoštol Pavel, který Ježíšův láskyplný a současně rozumný pohled na svět upravil, moderně řečeno znovelizoval a otevřel tím cestu k církevní moci a zvůli. Tu narušil až zmíněný evropský humanismus. Ovšem i tento návrat k lidským rozměrům a potřebám života, byl jenom dočasný, než se svatá církev a její pomazaní panovníci opět ujali svých privilegií, která šířili křížem a mečem i do světa „barbarů“. Z tohoto velmi letmého přehledu je zřejmé, proč cestu ke všeobecné deklaraci lidských práv, tedy práv týkajících se všech obyvatel naší planety, provázely masakry, trestné výpravy, popravy, mučení, války a revoluce. Ani dnes není tato deklarace závazná. Stále je to jen soubor ideálů o spravedlivém uspořádání podmínek života pro každého.
Od roku 1948, kdy byl soubor ideálů přijat Valným shromážděním OSN, se svět , chcete-li glóbus, změnil. Nejprve se rozparceloval na tři seskupení: na svět kapitalistického Západu, na svět Východního bloku a na takzvaně Třetí svět tvořený rozvojovými zeměmi, většinou bývalými koloniemi. Začátkem devadesátých let minulého století se Východní blok rozpadl a garantem lidských práv se stal Západ s vedoucí úlohou USA. I pod touto „demokratickou“
taktovkou má však způsob šíření lidských práv k lidskosti poměrně daleko. I dnes připomíná někdejší křižácké výpravy, opět jde přes mrtvoly a znovu je cena lidského života na různých místech glóbusu různá. I toto tažení proti času a proti solidaritě lidství má své věrozvěsty. Naklonovaná boží oka televizních obrazovek ozařují výseky z bojiště a ústy svých moderátorů šíří nemilosrdné komentáře, když například o civilistech zabitých na východě Ukrajiny vládním vojskem mluví jako o uhynulých a o obráncích jejich práva na život, domov a bezpečí jako o teroristech. Mohla bych pokračovat v obžalobě praktik, kde nás ve jménu lidských práv třídí jako lovnou zvěř nebo přímo dobytek, ale místo toho vám přečtu krátkou básničku Ludvíka Aškenázyho, kterou napsal před padesáti lety. Jmenuje se „Křik“.
Člověk se narodí, a hned
křičí.
Nikdo mu nerozumí,
ale všechny potěšil.
Tady jsem já! řve člověk,
přišel jsem žít.
Jsem tu dobře?
Narodil jsem se
u dobrých lidí?
Ve slušném století?
Nevedu náhodou válku?Je tady zrušeno otroctví?
Mám správnou barvu
kůže?
Vhodný původ?
Smím dýchat?
Tak děkuju.
Před 26 lety jsem stála v davu lidí tady na Škroupově náměstí, kde se konalo první oficiálně povolené shromáždění občanských iniciativ.
Václav Havel ve svém tehdejším projevu viděl situaci takto: Pokusme se chápat dnešek jako první krok státní moci k uznání … nezávislých iniciativ jako legitimních společenských hnutí, která je třeba brát vážně… My přece opravdu nejsme žádní profesionální buřiči…ujišťoval někdejší disident Havel a upozorňoval, že vrchnost by měla pozorně naslouchat hlasu veřejného mínění.
O rok později totalitní režim padl a cesta k občanské svobodě a demokracii se otevřela.
Kam jsme na této cestě za čtvrt století došli, už zaznělo z předchozích projevů. Skutečnost, že dnes je nás na Škroupově náměstí méně než před 26 lety, nevypovídá o tom, že někdejší ideály už byly naplněny a že už není důvod je připomínat. Proč se nás tedy dnes sešlo méně než tenkrát? Vždyť jsme informovali média, udělali jsme tiskovou konferenci. Položím vám otázku, přátelé. Kdo z vás se o dnešním shromáždění dověděl z televize nebo z rozhlasu? Nikdo? A položím vám další otázku. Kdyby tady měl dnes vystoupit třeba lidumil Karel Schwarzenberg, nebo vrchní intelektuál Kocáb, tak by to veřejnosti bylo taky zamlčeno? Ne. Co z toho plyne? Svoboda shromažďovat se nám upřena nebyla, jsme tady a nikdo nás nerozhání. Ale právo na informovanost o našem dnešním shromáždění bylo porušeno! Proč o naší akci média mlčí? Čeho se bojí? My přece nejsme profesionální buřiči!
To, že si dnešní režim hýčká některé prioritní nevládní organizace, které profesionálně bojují za lidská práva ve světě, ale ve vlastní zemi se nedokážou demokraticky vyrovnat ani s výsledkem prezidentských voleb, svědčí o nerovných podmínkách. My jsme legitimní občanské hnutí, které nedostává žádné granty a podpory. Naše práce vychází z potřeby chvíle, je reakcí na pokrytectví systému, který teoreticky hájí svobodu slova a názorů, ale v praxi tyto svobody omezuje. My však trváme na svém právu oslovovat veřejnost a dávat lidem, kteří si připadají zrazení politikou vlastního státu, naději, že to není na věčné časy a že to lze změnit.
Ano, lze to změnit. Ale nikoliv importovanou a dotovanou barevnou revolucí. Ta změna musí začít v našich hlavách. Televize, která zatajuje pravdu a manipuluje s fakty, je vlastně rušičkou svobodného myšlení. Mnoho občanů už tu rušičku vypnulo. Ale statisíce lidí ještě nemají na odvykací kůru dost kuráže. I k nedělnímu obědu si přibírají štamgasty z České televize a poslouchají jejich dietní debatu s vrchním kuchařem panem Moravcem. Tato a další pravidelná kázání, za které platíme koncesionářské desátky, nás mají udržovat v naději, že jsme u toho kulatého stolu taky. A že štamgasti rozhodují výhradně v našem zájmu, že pro udržení našeho bezpečí posílají někam vojáky a udělují někomu sankce. Veřejnoprávní televize má seznam loajálních odborníků na šíření pravdy, ale také má seznam lidí, kteří na obrazovku dnes nesmějí, aby nás nezmátli. Naštěstí existuje internet.
Internet je jako moře. Někomu stačí brouzdat se u břehu, jiný se ponořuje až ke dnu. A zjišťuje, že svět náš vezdejší je mnohem složitější, než jak nám ho servírují televizní kuchaři. Hledat informace, umět je třídit bez nápovědy tzv. odborníků a nacházet souvislosti je prvním krokem k tomu, abychom se z chovného dobytka znovu stali lidmi. Lidmi, kteří disponují rozumem a svědomím a tedy budoucností.
Základní komunita, kterou musíme obnovit, je naše vlastní rodina. Nenechme naše děti napospas vlivům, které je zformují podle jednotné míry jako sádrové trpaslíky. Dovolme svým dětem vyrůst. Povzbuďme i své staré rodiče, kteří prožili válku a dnes si zoufají nad dramatickým stavem světa. Slibme jim, že to nevzdáme. Vyhledejme znovu své někdejší kamarády, od kterých nás různost názorů oddělila. Debatujme s nimi. Používejme argumenty a posílejme jim odkazy na články, které nás zaujaly. Roztříštěnost dnešní společnosti je záměrná, podle hesla: rozděl a panuj. Ani četné občanské iniciativy se v mnoha věcech neshodují, což je přirozené, protože v těchto skupinách aktivních lidí je mnoho osobností, takže k hádkám je vždycky blízko. Teď ale musíme zapomenout na svou ješitnost, překonat nesoulad a začít se sjednocovat ke společné obraně smyslu lidského života.
Období, které prožíváme, bych nazvala hodinou mezi psem a vlkem. Staré principy, které jakžtakž dělaly svět srozumitelným a jakžtakž bezpečným, se zhroutily, nastává chaos. I slova dostávají krycí nálepky. Je to náročné na naši psychiku, hodně z nás má i veliké ekonomické starosti. Je těžké najít energii a pokoušet se něco měnit. Ale pokud se k tomu neodhodláme, kdo jiný? Nikdo jiný tu není. Jen my. Tak pojďme a zkusme to aspoň. Společně. Nejen kvůli svým dětem a jejich dětem, ale i kvůli svým mrtvým předkům. Nebyli to zbabělci a zahaleči a zrádci, jak se nám dnešní odborníci na historii snaží namluvit. V rodinné paměti každého z nás se vyskytují lidé, kteří v něco věřili a pro něco pracovali, muži a ženy, jejichž sny a ideály v nás přežívají. To z nás ani televizní propaganda nevytluče. My posloucháme vlastní rozum a vlastní svědomí! Přizvěme tedy k jednomu stolu a pod jednu lampu všechny zklamané a ponížené, dodejme jim odvahu a překonejme společně tu zlou hodinu mezi psem a vlkem.
