Mezinárodní trestní tribunál jde po Rusku

Avatar
Původní autoři

15. 12. 2014  Reformy 

Formálně byl mezinárodní trestní tribunál (ICC) ustanoven, aby se před ním zodpovídali ti, kdo nesou primární odpovědnost za páchání mezinárodních zločinů. Tohle ale není nic než vytírání očí. Skutečným účelem bylo zbavit se vůdců těch států, které upadly do nemilosti. 

Běžnou se stala praxe překračování rámce zavedeného právního systému a jeho nahrazování novými zákony. Pokud politici upadlí do nemilosti nemají nic společného se spácháním „mezinárodních zločinů“, tak ty zločiny byly spáchány přes někoho jiného. Tak k tomu došlo v případech Slobodana Miloševiče*/, presidenta Jugoslávie, Laurenta Gbagbo, presidenta Pobřeží slonoviny, Jean Kabmandy, ministerského předsedy Rwandy, Omara Hassana Ahmad al-Bashira, presidenta Súdánu, Muammara Kaddáfího, vůdce libyjské revoluce, Radovana Karadžiće, presidenta Srbské republiky**/…

Událost, k níž došlo 2. prosince 2014, posloužila jako varování před nadcházejícím útokem na Rusko připravovaným tzv. mezinárodní justicí. Než ale přejdeme k Rusku, tak mi dovolte říci pár slov o Keni. Tato africká země nám poskytuje poslední příklad pokusů Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) o svržení její hlavy státu. Obvinění proti Uhuru Migai Kenyattovi, presidentu Keni, byla vznesena v roce 2011, ale proces dosud nezačal. (1) Prokurátoři nemají žádné svědky! 5. prosince byl tento případ žalobci ICC zrušen. Předcházel tomu výnos soudu, aby buď zahájili trestní úkony, nebo uznali fakt, že se jim nedostává důkazů k jejich provádění, a tudíž případ zrušili. To znamená, že kancelář prokurátorů přiznala, že nemá absolutně žádné důkazy, aby mohla proti keňskému vůdci postupovat! Je to tedy všechno jen divadýlko sehrávané k oklamání obyčejných lidí, kteří o takových záležitostech nemají ponětí. Soudci a prokurátoři jsou všichni součástí jediného orgánu – Mezinárodního trestního tribunálu – a všichni se účastní procesu tvorby rozhodnutí. ICC je jen divadýlko předváděné veřejnosti. Už tehdy v roce 2011 bylo zřejmé, že obvinění proti keňskému presidentovi nemají nic společného se zákonem. Byla to politicky motivovaná akce. Ale Soud i tak v lednu 2012 vydal obvinění. Abychom byli přesní, týkalo se to jen dvou ze tří obviněných. Zdůrazňuji, že to provedli soudci, nikoliv žalobci. To znamená, že soud nemohl jednat jako ochránce práv Uhuru Kenyatty, protože před dvěma lety rozhodl, že předložené důkazy nebyly dostatečně přesvědčivé. Nyní však bylo odhaleno, že vůbec žádné důkazy stejně neexistují (!!!). Další vývoj událostí pak nebyl nic než obrovský skandál. První obvinění bylo vydáno proti dvěma osobám (ze tří). Pak případ proti jednomu z nich (Francisi Muthaurovi) kancelář žalobců zrušila. Znamená to, že kancelář žalobců přiznala, že důkazy předkládané soudu nebyly dostačující ani poté, co je soud shledal jako dost přesvědčivé! Všechno tohle kašírování důkazů postavilo žalobce i soudce do trapné situace.

Mezinárodní soudní dvůr se stal hnací silou k prosazování represivních zákonů s naprostou ignorací práv obviněných. Dnes může být kterákoliv osoba ve kterékoliv zemi prohlášena za zločince, aniž by se předložil jakýkoliv důkaz. I poté, co je případ zrušen, tak je stejně šance, že se proti dotyčnému (či dotyčné) vytáhne něco nového.

Zde uvedené má ještě jeden další aspekt ve vztahu ke zde popisovanému případu. Aktivity Mezinárodního trestního dvora bývají prohlašovány i za „hon na čarodějnice zaměřený na Afričany“ nebo také za „rasové štvanice.“ S touhle definicí přišel ugandský president Yoweri Kaguta Museveni a trefil tím hřebíček na hlavičku. Všechny v poslední době ICC otevřené případy byly výlučně v Africe. (1) Legitimita tohoto soudu se odvozuje od konsensu zemí, které jsou stranami Římského statutu ICC. Africké země představují velkou regionální skupinu. Mezinárodní trestní dvůr ovšem předpokládá, že všichni mezinárodní zločinci žijí jen na Černém kontinentu. Tato politika je od té doby už dlouho zpochybňována. Probíhající krize ve vztazích mezi Mezinárodním trestním dvorem a africkými státy propukla v důsledku vznesení obžaloby proti keňskému presidentovi Uhuru Kenyattovi. Už v roce 2011, kdy byly zahájeny právní úkony, bylo jasné, že neexistuje vůbec žádný důkaz o presidentově vině! Summit Africké unie předvedl připravenost afrických států stáhnout se z Římského statutu Mezinárodního trestního dvora. ICC pak obvinění proti Kenyattovi ve snaze takovémuto proběhu událostí zabránit stáhl. Je jasné, že kdyby africké státy nebyly jednotné ve své opozici vůči svévolnému jednání Trestního dvora, tak by případ zrušen nebyl.

Mezinárodní tribunály nejsou institucemi právní justice, nýbrž spíše politickými orgány přijímajícími pouze politicky motivovaná rozhodnutí.

A teď o Rusku

Ruská federace není stranou Statutu Mezinárodního trestního dvora. Neuznává jurisdikci tohoto represivního orgánu „globální vlády.“ To však ICC nebrání v drzém vměšování do mezinárodních záležitostí Ruska. Ke stejné věci došlo u Libye a Súdánu – tyto státy nejsou stranami Statutu. Případy Libye a Súdánu byly Mezinárodnímu trestnímu tribunálu schválně vnuceny, aby se tak stanovil precedens k uplatňování represivního mezinárodního práva. Ve skutečnosti to vyžaduje značné přepínání představivosti, aby se to dalo nazvat „právem“. Existující mezinárodní právní systém podléhá změnám. Cílem je nutit hlavy států, které upadly do nemilosti, aby stanuly před Mezinárodním trestním dvorem. Tyto změny se zavádí bez účasti těch, od nichž se předpokládá, že by se mohli stát vězni takovéhoto mezinárodního právního systému.

2. prosince 2014 vydala paní Fatou Benouda, žalobkyně Mezinárodního trestního dvora svou výroční Zprávu o předběžném přezkoumání aktivit. Část věnovaná Gruzii si zaslouží zvláštní pozornost. V září 2011 požádalo Rusko Mezinárodní trestní tribunál, aby prošetřil zločiny spáchané gruzínskou vládou proti ruským mírovým sborům a obyvatelstvu Jižní Ossetie. I jednotlivé oběti těchto zločinů spáchaných v srpnu 2008 Gruzií tento Soud nezávisle požádaly o přezkoumání tohoto případu. A teď zčista jasna došlo k neočekávanému obratu událostí. Nedávno vydaná zpráva šéf-prokurátora Mezinárodního trestního dvora říká, že přezkoumání se dostalo do nové fáze, a že existují vážné důvody k podezření, že k rozsáhlým systematickým útokům proti civilistům v srpnu až září 2008 nedošlo, a určitě ne od gruzínských vojsk vůči jihoosetským civilistům. Zpráva konstatuje úplný opak! Navíc šéf-prokurátor zvláště zdůrazňuje účast Ruské federace na tomto konfliktu. Paragraf 138 říká, že návrat gruzínských uprchlíků byl umožněn, až když se ruské síly stáhly! Závěr budí úžas, protože šéf-prokurátor říká, že: „Informace dostupné o údajném útoku zůstávají nepřesvědčivé,“ protože „gruzínské a ruské úřady poskytují vzájemně si odporující výpovědi o událostech, k nimž došlo před 7. srpnem a po něm, stejně jako během následující letecké a pozemní ofenzivy.“ (paragrafy 141-144). To jsou tedy novinky! Kdyby všichni prokurátoři postupovali podle takovéto logiky, tak by nebyl přezkoumán nikdy ani jediný případ. Takovýto závěr šéf-prokurátora Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) vypadá jako přišívání toho svinstva Rusku.

Takže Mezinárodní trestní dvůr použil zločiny spáchané Gruzií proti civilistům Jižní Ossetie, aby vznesl obvinění proti Rusku. Zkoumání ICC sice ještě neskončilo, ale poselství je jasné. Výnos šéf-prokurátora se očekává velice brzy…

Zatýkání a únosy vůdců států mezinárodními tribunály se už staly rutinním obyčejem. Ale uvěznit někoho není hlavním cílem. Vytrubování případů předpokládá veřejné slyšení a u toho je vždy riziko obvinění z přípravy falešných svědků a klamání mezinárodní komunity. V některých případech se více hodí obvinění nebo jen hrozba vznesení obvinění proti někomu. Např. súdánský president al-Bashir si volně cestuje po světě a mohl by být snadno zatčen, kdyby toho bylo zapotřebí, a to i přesto, že zatykač na něj byl už dávno tomu vydán. Ale „mezinárodní komunita“ pořád mluví o potřebě uplatnit tento zatykač a prakticky s tím nic nedělá. Proč? Protože zatykač vydaný na súdánského presidenta Západu pomohl s rozdělením země. Pravda, uznání nezávislosti Jižního Súdánu (v němž země ztratila 20% svého území s hlavními ropnými rezervami) nebylo zrovna v súdánském zájmu. A Omar al-Bashir souhlasil s uspořádáním referenda i přesto, že výsledek byl znám dopředu. Takže on se vlastně stal zakladatelem nového státu zvaného Jižní Súdán. Tohle chování vysvětluje, proč se nepodnikají žádné aktivity ve smyslu naplnění zatykače vydaného ICC.

Mezinárodní trestní tribunál nemusí vydávat zatykač na ruské činitele. Jen samotná hrozba je postačující. Je snadné si domyslet, co Mezinárodní trestní tribunál očekává od hlavního podezřelého v „případě Jižní Ossetie.“ Příklad Súdánu je k tomu klíčem…

Je tu také další příklad – Keňa. Je čas, aby ve známost vešel postoj Ruska k represivním orgánům tzv. mezinárodního právního systému a k podpoře státům připraveným odporovat svévolnému počínání Mezinárodního trestního dvora, a to v první řadě afrických států. Afrika by se měla ze Statutu mezinárodního trestního tribunálu stáhnout, čímž by tomuto justičnímu orgánu zasadila smrtelnou ránu, zvláště co se týče vysychajícího financování. Není snad bizarní, že to africké státy představující největší regionální skupinu mezi členskými státy Mezinárodního trestního dvora, a že na něj dávají peníze svým vlastním utlačovatelům?
__________________

(1) Today the cases of Kenya, Sudan, Cote d’Ivoire, Mali, Uganda, Congo, the Central African Republic and Libya are referred to the International Criminal Court.

(Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček)
*/ Slobodan Miloševič stejně jako Radovan Karadžič byl obžalováni u jiného mezinárodího soudu, ustaveného a fungujícícho stejně jako ICC – u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). To, že oba soudní dvory sídlí v holandském Haagu a oba používají stejných protiprávních praktik, mohlo autora článku zmást.  
**/ Radovan Karadžič byl presidentem Republiky srbské, které je součástí bosensko – hercegovské federace. Neplést se suverenním Srbskem, jehož oficiální název je Republika Srbsko.