Mikulášská dohoda před dvaceti lety: Jaderné zbraně výměnou za bezpečnostní záruky

Avatar
Původní autoři

Mirko Raduševič
6. 12. 2014 Literárky
Dohodě se mezi politiky a politology říká Budapešťské memorandum a oficiálně má dlouhý název vystihující její smysl: „Memorandum o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu s jejím přistoupením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Profesorka harvardské univerzity Susan Rubin Suleimanová zabývající se komparativní literaturou s exkurzy do francouzské historie emigrovala po válce z rodné Budapešti jako malá dívenka s rodiči do USA. Po pádu komunismu se znovu ocitla ve svém rodném městě a napsala o něm v roce 1994 z té doby Budapešťský deník. Její knihy obsahují i podnětné politicko-historické úvahy a jistě, kdyby se o politiku přece jen více zajímala, věnovala by jistě svoji pozornost události, která se během jejího pobytu jen metry od ní odehrála. Měly bychom pak možná historicko-literární pojednání o dějinném aktu, kdy kufr s tlačítky k nukleárním zbraním Ukrajiny změnil majitele.

Proces zbavit Ukrajinu devastujících zbraní začal mnohem dříve, a to jednáním v Minsku v únoru roku 1992, kdy začaly rozhovory s Ukrajinou a dalšími státy: Francií, Ruskem, Velkou Británií a USA.

Když došlo k rozpadu SSSR 26. prosince 1991, vzniklo patnáct nových států, z nichž Rusko, Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina se staly novými jadernými mocnosti. Ukrajina zdědila velký arzenál zbraní – 190 jaderných hlavic, 176 mezikontinentálních balistických raket, více než 1240 jaderných hlavic a 44 těžkých bombardérů s 1081 střel s jadernou hlavicí a zařadila se na třetí příčku jaderných velmocí za USA a Rusko ( viz ). 23. května 1992 představitelé Ruska, Kazachstánu, Ukrajiny a Běloruska podepsali tzv. Lisabonský protokol, ve kterém se jmenované země připojily ke smlouvě mezi USA a SSSR snížení počtu strategických nosičů známé pod názvem START 1, podepsané 31. července 1991. Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina se zavázaly odevzdat své taktické jaderné zbraně Rusku nejpozději do 1. července 1992 a strategické nukleární zbraně do konce roku 1994. (Ukrajina ratifikovala Lisabonský protokol 18. listopadu 1993.)

Ostatní státy až na určité komplikace s Běloruskem (konflikt s USA, ) neměly s podmínkami dohody problém. Pro Ukrajinu splnění podmínek START 1 ale znamenalo, že v sedmiletém období má být zlikvidováno až 36% nosičů a jim odpovídajících startovacích šachet a zničeno 42% jaderných hlavic z arzenálu bývalého SSSR ( viz ). Ukrajina vědomá si své síly, se začala vzpírat a vypracovala několik bodů připomínek. Hlavní námitka zněla, že je dána plná moc do rukou ruského prezidenta v použití jaderných zbraní a Ukrajina požadovala právo veta bývalých jaderných zemí SSSR. Navíc zde byl požadavek etapového likvidování ukrajinských jaderných sil.

Nátlaková hra

Na zbavení Ukrajiny od jaderných zbraní spolupracovaly společně USA a Rusko, oba nátlakem. Rusko začalo vůči Ukrajině již tehdy používat nástroje politicko – ekonomické. Chtělo přestat plnit dohodu START1 a použilo vůči Ukrajině v zimě 1993 – 1994 metodu zastavování dodávek plynu s odkazem na ukrajinský dluh. Již v září 1993 jednal Jelcin s Kravčukem na Krymu o Černomořské flotile a jaderném arsenálu výměnou za konsolidaci ukrajinského dluhu. Ukrajina tehdy dohodu odmítla.

Ze strany USA je památečný projev George Bushe v Kyjevě v srpnu roku 1991 před hlasováním o odtržení od SSSR. Tento projev vešel do historie tím, že Bush nabádal Ukrajince, aby „nepáchaly svým nacionalismem sebevraždu“ (“suicidal nationalism” ) a naznačil, že Spojeným státům nezáleží na samostatnosti Ukrajiny. Bush ale dosáhl pravého opaku. Ukrajina přitvrdila a Bush musel vše v květnu roku 1992 urovnávat, když mluvil o přátelství a partnerství Ukrajiny a USA („the United States and Ukraine should be not just friends, but partners“ –viz ). Následovala finanční nabídka USA ve výši 175 mil. Dolarů za poslušnost týkající se jaderných zbraní. To se však Ukrajině zdálo málo a k ničemu nedošlo.

Změna taktiky

USA proto přestaly na Ukrajinu tlačit a již za Clintonovy vlády Strobe Talbott, velvyslanec v Moskvě a zvláštní poradce ministra zahraničí, odjíždí v květnu 1993 na jednání do Kyjeva s nabídkou změny americké politiky vůči Ukrajině. Zejména nabízí, že USA budou podporovat nezávislou Ukrajinu a její nárok na zajištění vlastní bezpečnosti. Dále, že ratifikace smluv o jaderném odzbrojení bude spojena s řešením bezpečnosti Ukrajiny. K tomu všemu USA navýšily finanční pomoc na 330 milionů dolarů. V jednání v říjnu téhož roku pokračoval americký ministr zahraničí Warren Christopher, který upřesnil otázku bezpečnosti, že USA se stanou zprostředkovatelem vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajinský parlament znovu projevil nespokojenost se stanoviskem USA, vše se opět ocitlo na samém začátku. USA se vrátily k taktice nátlaku na Ukrajinu s tím, že dosavadní nabídky budou zmrazeny. Ukrajině se přesto podařilo vyvinout tlak na USA, které ještě zvýšily finanční dotaci za příslib podpisu trojstranné dohody. 14.ledna 1994 se nakonec v Moskvě schází Bill Clinton, Boris Jelcin a Leonid Kravčuk k podpisu trojstranné smlouvy . V této dohodě se Rusko i USA dohodly nevyhrožovat Ukrajině silou, ani ji ekonomicky nevydírat. K dohodě se připojila ještě Velká Británie.

USA měly předat Ukrajině během let 1994 -1995 částku 900 mil. dolarů, z toho 350 mil. na provedení demontáže jaderných střel a jejich odeslání do Ruska (v rámci programu Nunn-Lugar). Dále mělo být Ukrajině poskytnuto350 mil. dolarů na provedení ekonomických transformací, k tomu 100 mil. na nákup potravin a ropy a 100 mil. dolarů na provedení programu privatizace.

Tato smlouva sehrála významnou roli a konečně 17.listopadu ukrajinský parlament 301 hlasem proti osmi odhlasoval, že Ukrajina se stane zemí bez jaderných zbraní. Prezident Leonid Kučma dopředu poslance varoval, že nedojde-li k odhlasování, tak jeho další návštěva ve Washingtonu bude mít pro Ukrajinu negativní důsledky. Po tomto odhlasování a během návštěvy USA, Ukrajina opět žádá o další finanční pomoc.

Pátého prosince se v Budapešti koná Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které se účastní nejvyšší představitelé 53 zemí. U příležitosti tohoto summitu je slavnostně podepsáno prezidenty Ukrajiny, Ruska, USA a Velké Británie „Memorandum o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu“. Později se k významnému dokumentu, od jehož doby jsou nukleární zbraně zatím ve stále neměnném držení, připojila Čína a Francie.