Petr Schnur: Svoboda rozevřít v Praze deštník, když ve Washingtonu zaprší

Avatar
Původní autoři

2. 12. 2014

Petře, i když žiješ mnoho let v Německu, velmi pozorně sleduješ situaci na české politické scéně. Jak vnímáš stav společnosti 25 let po listopadu 1989?
Jedním slovem, Ivane: naprosto ambivalentně. Nechci zde bilancovat, co listopad 89 dal a vzal, na toto téma existuje dostatek kompetentních, empirických analýz. Navíc mnohé jevy, ostatně podobně jako v době před ním, jsou lidmi vnímány subjektivně. Ale momentální situace, zejména po perfektně organizovaném, monolitním vystoupení Havlových strážců “pravdy a lásky” s červenými kartami, se mi jeví nejen jako kritická, ale přímo zlomová. 


Je pouze otázkou, kterým směrem. Nejde o politický souboj mezi levicí a pravicí, ale o zásadní střet mezi Republikou a “protektorátem”, včetně mentalit, které se na tyto dva koncepty státu váží a  které náš národ, jako již několikrát v moderní historii, nyní rozdělují. Jde o koncepci státu uvnitř i navenek. V sázce je republika coby instituce, o jejímž vnitřním chodu nerozhodují “majdany”, ale ústavně právní mechanizmy. A navenek, tedy v zahraniční politice máme volbu mezi kritickou reflexí, empirií a mezinárodním právem nebo bezpodmínečnou “věrností spojencům”. Tedy mezi suverenitou a lokajstvím.

Momentálně jsou viditelné tři hlavní skupiny s aktéry jak na levici, tak konzervativní pravici. První je konstituovaná Havlovým kultem a nárokuje si nejenom monopol na pravdu, ale i právo korektury výsledků demokratických procesů, pokud se tyto vymykají její představě o chodu světa. Tato skupina je plně mentálně závislá na mytologii tzv. american way of life bez ohledu na realitu. Ochota těchto „vyvolených“ k poddanství novému protektorovi a omezenost politického vnímání jsou tak silné, že ve své adoraci proamerických mýtů zcela ignorují americkou realitu, která je daleko diferencovanější než jejich obraz o ní. Problém je ten, že tímto postojem podporují ty nejprimitivnější síly uvnitř USA, které sázejí na instinkty, nikoliv na racionalitu. O tomto maléru bychom mohli vést další debatu, neboť se jedná o problém, který podle mého soudu není dostatečně vnímán ani naší veřejností, ani politickou scénou.

Druhá skupina se de facto nikdy nenechala “sametovým” paradigmatem a Havlovým kultem svázat. Václav Klaus zachraňoval v prezidentském úřadě čest naší země v kosovské kauze, jeho pozice v dalších mezinárodních krizích odpovídaly realitě a byly potvrzeny dalším vývojem. Stejně tak dá historie ohledně Ukrajiny za pravdu Miloši Zemanovi, nikoli jeho kritikům, protože on má argumenty, oni zakódované stereotypy z dob minulé studené války.

Třetí skupinu představuje současná vláda. Mám dojem, že právě ČSSD se snaží od „pseudo“ a „kvazi“ Havlova kultu odpoutat, vymanit se z role zcela pasívního satelitu plnícího příkazy velkého šéfa za Atlantikem a konečně začít praktikovat politiku a diplomacii hodnou republiky, založenou na “common sense”. V této souvislosti bych chtěl vyzdvihnout působení Petra Druláka, i když nevím, zda mu moje chvála spíše neuškodí.

Ani v jeho případě nejde v prvé řadě o to, zda je levicový nebo pravicový, ale o dva zásadní body jeho snah, pokud ho ovšem správně interpretuji. Za prvé měl odvahu veřejně pojmenovat věci pravým jménem, když hovořil v souvislosti s instrumentalizací lidských práv o lidskoprávním atlantismu. Za druhé se snaží definovat cíle a strategii české (!) zahraniční politiky a tedy vzkřísit aktivní diplomacii. Tu jsme naposledy zažili během vlády Miloše Zemana a tehdejšího ministra zahraničí Kavana. Je však otázkou, zda mají sociální demokraté, konkrétně Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek, dostatek vnitřní síly nepodlehnout útokům v Česku i ze zahraničí. Nedávný vzkaz premiéra prezidentovi z Washingtonu se nenesl zrovna v duchu emancipace a nebyl zrovna šťastným signálem do budoucna. Zrovna tak jeho věta, kterou oponoval Zemanovi ohledně neutrality Ukrajiny: prý musí mít svobodnou volbu. Ale platí to oběma směry? Ukrajina a její demokraticky zvolená vláda byly potrestány za to, že zvolily jinou cestu, než jakou chtěl Západ. O jaké svobodné volbě je tedy řeč? Kdo se snaží tancovat mezi mlýnskými kameny, zpravidla je jimi rozdrcen. I těchto případů bychom v našich dějinách po roce 1918 našli dostatek.

Kde vidíš dělicí čáru mezi českými občany, kteří její současný stav přijímají a oslavují a mezi těmi, kteří se k němu staví kriticky?

V podstatě jsem tuto dělící čáru naznačil v odpovědi na předchozí otázku. O budoucnosti naší země, o tom, zda založení moderního samostatného státu, Československé republiky, o smyslu 28. října 1918, se rozhoduje nyní. A nejde přitom o souboj mezi levicí a pravicí, ale mezi autenticitou a „pseudo“. Mezi těmi, kteří odkaz naši národní emancipace 19. a 20. století berou vážně a těmi, kteří za její politický vrchol považují „svobodu“ rozevřít deštník v Praze, když ve Washingtonu nebo v Bruselu zaprší. Jednou větou: situace je vážná, nacházíme se na křižovatce. Jde o to, zda překročíme rubikon sebeklamu a z Republiky se stane pouhé firemní logo nebo jestli najdeme vůli k pravému, nefalšovanému občanství v duchu Francouzské revoluce.

Nakolik se naplnily proklamace „mužů Listopadu“? Nakolik následuje odkaz T.G. Masaryka?

Proklamace jsou jeda věc, jejich aplikace něco zcela jiného. Stevenson jednou napsal, že je jednodušší za nějaký princip bojovat než se jím řídit. V případě Havla a jeho epigonů ovšem nejde pouze o rozpor mezi teorií a praxí, mezi revolučním mládím a usedlým stářím …. . Zde máme co do činění s vědomou, cílenou manipulací, s brutálním zneužitím univerzálních hodnot a pozitivních aspektů západní civilizace, jakými individuální lidská práva bezesporu jsou, k dosažení imperiálních cílů. Tento jev samozřejmě není v dějinách Západu nic nového, připomeňme pouze pohnutou historii afrického nebo amerického kontinentu. Ale po II. Světové válce jsme měli přece jen naději, že se v tomto směru něco změnilo. A přesně na tuto falešnou strunu hrál Václav Havel. Mohl donekonečna omílat obecné a především nezávazné fráze, meditovat s dalajlámou, hostit Rolling Stones a vyhrávat s Billem Clintonem v hospodě na saxofon – fakticky stál, stejně jako jeho družina, pevně a neochvějně na pozici takového McCaina. Výsledkem celého sebe-klamného polistopadového vývoje bylo nejen rozdělení Československa, nové závislosti a pokračující mentalita posluhovačů s opačným znaménkem, ale i to, že se atmosféra naší země stále více podobá tzv. druhé republice než ideálům z přelomu roku 89 / 90.

Z organizovaného výstupu politické inkvizice s červenými kartami na náměstích i mimo ně na mne zavanul duch totalitarismu – způsobem projevu i obsahem poselství, které poslala prezidentu Zemanovi a všem, kteří nepostavili vlastní mozky mimo provoz. Zde, Ivane, krátce k Ukrajině. Ta představuje nejaktuálnější lakmusový papírek: v Kyjevě nevládnou demokraté, ale oranžově-hnědá směs bezpáteřních oligarchů a ultranacionalistických militaristů. Předcházel násilný, protiústavní puč, následovala politická i morální legitimace neofašizmu ze strany USA, EU a NATO, která trvá dodnes. Se strážci odkazu „pravdy a lásky“ – o západních politicích ani nemluvě – neotřásl ani tak bestiální zločin jaký spáchaly „proevropské“ hordy v Oděse. Zde již vlastně nejde o spor politický, ale právní: zákony ČR zakazují podporu fašizmu!
No a Masaryk? Havel byl stylizován jako jeho dědic, mravní a politická inkarnace prvního československého prezidenta, kterého jsme mimochodem taky raději viděli jako dobrotivého, takřka nadpozemského „tatíčka“ než diplomata a státníka z masa a kostí. Ale i tak byla a je dosavadní politika Havla a jeho epigonů nejen Masarykovou karikaturou, ona je přímo jeho negací. „Osvícence“ toho druhu vedl TGM v rubrice ‘indiferentní liberalismus a plytký kosmopolitismus’.