Rozhovor s Petrem Schnurem: Evropa jako protektorát a TTIP

Avatar
Původní autoři

13. 12. 2014
Protektorátem již fakticky jsme, a sice bruselským. Ekonomicky akceptováním Maastrichtu, právně-politicky poté, co jsme přijali Lisabonskou smlouvu. Přijetí eura a fiskálního paktu by znamenalo abdikaci na poslední atributy státní suverenity a totální závislost na nadnárodní instituci, ve které neexistují demokratické rozhodovací procesy a nefungují účinné kontrolní mechanizmy.


Petře, vedle hrozby války v Evropě pokládám za největší hrozbu pro Evropu připravovanou smlouvu TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership), která by z Evropy udělala světadíl protektorátů, v horším případě kolonií s úpadkem kultury a životních standardů. Nezdá se, že by představitelé evropských zemí byli připraveni smlouvu odmítnout. Mnozí stojí více na straně amerických protektorů než za zájmy lidu svých zemí. Vyjednávání je tajné a „česká vláda“ se ve svém prohlášení zavazuje jí „vyjednat“. To je stejné jako se zavázat koupit a pak se silnější stranou vyjednávat o ceně. Vlastní občané jsou nabídnuti jako levná pracovní síla a zisky zmizí na oceánem. Veřejnost v ČR (až na výjimky) o smlouvě nic neví stejně jako o důsledcích dosavadních „bilaterálních“ smluv. Jaká je situace v Německu a dalších evropských zemích?

Tvá otázka je zásadní a komplexní, proto bude moje odpověď poněkud delší. Prosím tedy čtenáře o trpělivost.

Úvodem pokusu o odpověď na ni jednu zásadní poznámku, kterou v podstatě začnu odzadu, ale nevadí… .

Protektorátem již fakticky jsme, a sice bruselským. Ekonomicky akceptováním Maastrichtu, právně-politicky poté, co jsme přijali Lisabonskou smlouvu. Přijetí eura a fiskálního paktu by znamenalo abdikaci na poslední atributy státní suverenity a totální závislost na nadnárodní instituci, ve které neexistují demokratické rozhodovací procesy a nefungují účinné kontrolní mechanizmy. Dovolím si spekulativní poznámku. Jsem přesvědčen, že demontáž Nečasovy vlády souvisel právě s jeho distancí k obojímu. Jako zásadní zastánce sociálního státu jsem hluboce nesouhlasil s jeho vnitřní politikou, ocenil jsem ale zahraničněpolitický přístup k těmto otázkám. Zevnitř nastal tlak ze strany Kalouska a „topky“, zvenčí „levicových“ euro-Hujerů, kteří spolknou jakoukoliv neoliberální zlodějnu, pokud se schová za kouzelné slůvko ‘evropská integrace’.

Zkrátka jde o závislost na instituci, která je plně ve službách globálních financí a ani se s tím netají. Stačí si přečíst pasáže týkající se hospodářských pravidel hry tzv. vnitřního trhu: svobodný a ničím nerušený pohyb kapitálu je zcela jasně nadřazen nad práva všeho druhu. Toto tedy předesílám na úvod, poněvadž i mnozí z těch, kteří proti TTIPu brojí, budí dojem, jako by byla v ohrožení „sociální Evropa“. V ohrožení jsou maximálně její zbytky, trosky, které ještě nezlikvidovala samotná Evropská komise a další výkonné euro-orgány.

Čímž se dostáváme k TTIPu. Mezitím je zcela jasné, že EU není onou bájnou protiváhou USA, jak o tom snili levicoví euro-optimisté, ale naopak nástrojem americké politiky na totální podřízení Evropy zájmům Washingtonu. Kauzy Kosovo, Libye, celé slavné „arabské jaro“, a nejnovější vývoj kolem Ukrajiny to plně potvrdil. Stačí si připomenout roli EU během kyjevského „mejdanu“, sankce a naprostou slepotu ohledně ukrajinského fašizmu. O demokracii a právním státu tam nemůže být ani, tzv. proevropské síly tvoří oranžová oligarchie a hnědý neofašismus. A nyní náhlé protiruské harašení kancléřky Merkelové, které zcela odporuje nejen postoji naprosté většiny řadových německých občanů, ale které vyvolává sílící kritiku ze strany bývalých i současných osobností politického života SRN. Podtrhuji slovo ‘osobnosti’, neboť v dnešní době máme nejen v Německu, ale v celé Evropě co do činění s ubohými figurkami, loutkami pimprlového divadýlka reálně existující euro-demokracie. A nezapomeňme přitom na nástup amerického pěšáka první linie Nr. 1, Poláka Donalda Tuska, do funkce prezidenta Evropské rady. Větší důkaz podřízení institucí EU washingtonskému komandu bychom snad ani nenašli. Připočteme-li k tomu aktuálního předsedu Evropské komise pana Junckera, jehož hříchy byly a jsou dostatečně známé, což ovšem na jeho další euro-kariéru nemá sebemenší vliv, je jasné, kdo řídí osudy evropských národů a kam. Zkorumpovaní politici sloužící finančním trhům a váleční štváči – to jsou aktuální „kapitáni“ Evropy. A ta stále více připomíná Titanic, nikoliv ‘Evropu národů’, jak o ní hovořili Konrad Adenauer a Charles de Gaulle.

Jako vrchol totálního podřízení Starého kontinentu Novému tu máme TTIP. Hovořil jsem o destruktivní podstatě EU, protože je nutné si uvědomit, že nejde o náhodu nebo naivní omyl, ale o plánovaný vývoj, jehož počátky sahají do konce 1980. let. Prvním krokem bylo vypracování budoucí ekonomické cesty Evropy průmyslovými lobbisty. Následovalo neoliberální zglajchšaltování evropských ekonomik právně-politickou svěrací kazajkou euro-smluv, které postupně vyřazovaly jeden obranný mechanizmus národních států za druhým. A přesně na toto navazuje TTIP. Můžeme diskutovat o tom, zda tato smlouva představuje kvalitativní nebo masívní kvantitativní skok. V každém případě by bez předchozího ekonomického a politického zglajchšaltování evropských států euro-smlouvami nebyl možný. Obojí, Lisabon a TTIP, znamenají k. o. ústavním pořádkům členských států Unie.

Konkrétně a zásadně: zcela jistě nejde o cla a „volný obchod“, ale o moc nad zákony a pravidly obchodu, o moc zrušit poslední zbytky možnosti regulace jednotlivými státy. Tedy jejich faktické totální podřízení vůli „investorů“. Doposud si finanční trhy takto podřídily bývalý tzv. třetí svět, nyní jde o průmyslové státy Evropy. Včera (12. prosince, pozn. Redaktora) běžel na německo-rakousko-švýcarském veřejnoprávním televizním kanálu 3SAT dokument pod názvem ‘Geld regiert die Welt. Die Macht der Finanzkonzerne’. Podle něj ovládá 147 „firem“ polovinu celosvětových investic, a snad nikoho nepřekvapí, že takřka všechny mají své kořeny na Wallstreet a v City of London. Profesor Max Otte zdůraznil, že jejich propletenec a vazby na americkou vládu jsou natolik silné, že se vymykají jakékoliv národní i nadnárodní kontrole. Jako příklad této takřka absolutní moci uvedl zmíněný dokument investiční fond Blackrock a jeho šéfa Larryho Finka. Čímž se dostáváme k neúplnému výčtu kritických bodů.

Jde o snahu zrušit tzv. netarifní překážky jakými jsou třeba ochrana spotřebitelů (podle Todda Tuckera, specialisty na ekonomický rozvoj a mezinárodní právo na univerzitě Cambridge, je 60% potravin v USA geneticky změněných), ochrana přírody a kultury (zde jde kupříkladu o subvencování národní filmové produkce), bezpečnost produktů nebo třeba pracovní právo s ochranou zaměstnanců.

K tomu si zopakujme, že veškerá jednání nejen že probíhají zcela netransparentně, ale navíc zcela pod taktovkou Američanů. Zde několik příkladů.

Jednání i eventuální obsah smlouvy (návrh jejího znění má mít několik stovek stran) jsou neveřejné, jeho některé vybrané body přístupné úzké skupině lidí. Dostupné informace jsou takřka výhradně produktem jejich úniku. Informace nemají k dispozici ani národní vlády a parlamenty, ani Evropský parlament. Podle informací německého týdeníku Die Zeit dostalo americké dokumenty k dispozici na 600 lobbistů z USA (!!) – na rozdíl od vlád evropských států. Dále tu máme problém procedurální: jednání z „evropské“ strany vede Evropská komise, členské státy nejsou do procesu zapojené. Navíc nemohou ani po formální stránce spolurozhodovat, neboť ‘ochrana investic’ byla Lisabonskou smlouvou převedena do kompetencí Bruselu.

TTIP tedy nechrání práva jednotlivých zemí a jejich občanů, ale tzv. investorů, kterým by tato smlouva zaručovala zvláštní práva. V praxi by to znamenalo absurdity jako třeba možnost žaloby, pokud by zákony na ochranu přírody snižovaly předpokládanou (sic!) výši zisku. Že se nejedná o nějaké fantasmagorie je patrné na několika příkladech.

Švédský energetický koncern Vattenfall zažaloval Německo kvůli předčasnému odstavení atomových elektráren na 3,7 miliard eur (úřední akta ARB / 12 / 12).

V Kanadě podal farmaceutický koncern Eli Lilly žalobu na tamní vláda ohledně patentových práv. A v Quebecu žaluje Lone Pine quebeckou vláda kvůli frackingu na řece St. James. Brizantní na tom je fakt, že se v obojím případě žalující koncerny dovolávají smlouvy o volném obchodu NAFTA.

K tomu poznámka na okraj: Austrálie již nechce kvůli podobným kauzám uzavírat další smlouvy na ochranu investic.

Výčet varovných výstřelů tím ovšem nekončí, dostáváme se k oblasti právně-procedurální. Za prvé: soudní procesy ISDS (Investor-State Disput Settlement) probíhají mimo kompetence národních institucí (soudů) i mimo dosah Evropského soudního dvoru. Za druhé: instituce, která vynáší rozsudek, se jmenuje International Centre for Settlement of Investment Disputes a sídlí ve Washington / USA. Za třetí: proti rozsudku není odvolání.

Co tedy z toho všeho vyplývá?
Kritika TTIPu je zásadního charakteru a přesahuje oblasti jakými jsou ochrana spotřebitele, přírody a sociálních standardů. Jde o bytí nebo nebytí demokratického a právního státu. Princip dvojího práva – k tomu si můžeme přečíst kritický posudek kromě jiných od Corporate Europe Observatory -, které navíc zaručuje privilegované postavení průmyslových koncernů a nadnárodních korporací, znamená jeho faktický zánik. K tomu bych rád citoval

Jeana Feydera, lucemburského diplomata a zástupce své země u OSN: „Mezinárodní soudní dvory znamenají procesy mimo národní soudy, což má za důsledek vyřazení právního státu.“
Dodávám, že vládní působení ČSSD sleduji – překvapivě! – s kritickou solidaritou. Zejména snaha o racionální a objektivní pohled na Ukrajinu a dění kolem ní zasluhuje podporu a povzbuzení občanů, kteří si uvědomují nebezpečí postupujícího severoatlantického „Drang nach Osten“ pro Evropu a světový mír. TTIP není nic jiného než ekonomická uzurpace Evropy s následnou totální politickou závislostí na USA. Pokud to sociální demokraté myslí se sociálním státem, s mírem a Evropou vážně a upřímně, potom musí TTIP odmítnout.