7. 12. 2014 Literárky
Čistě s ohledem na zkušenosti dějin je jasné, že veškeré vládnoucí civilizace a impéria jednoho dne zkolabují a uvolní prostor jiným. Se stoprocentní jistotou lze proto konstatovat, že po vzoru třeba Mezopotámie, starého Egypta či Říma jednou z mocenského výsluní odejde i naše euroatlantická civilizace. Otázkou je vlastně jen kdy a jak.Propad euroatlantické civilizace do bezvýznamnosti jistě není na pořadu měsíců či nejbližších let, možná ustojí ještě i nějakou dekádu, nicméně už dnes se nabízejí možné odpovědi na otázku, jak by takový její konec mohl vypadat. Pro určitou představu stačí vzhlédnout od prohlášení politiků a vlád a podívat alespoň na hlavní události, které se v posledním měsíci odehrály „tam dole“, v ulicích.
Sobotní výročí smrti patnáctiletého Alexandrose Grigoropoulose, kterého 6. prosince 2008 zavraždili dva policisté, vyústilo v nejprudší srážky demonstrantů s policií v Athénách za poslední roky. Onoho večera před šesti lety seděl Alexandros se svými kamarády na ulici v athénské čtvrti Exarcheia a vykřikli několik vulgárních poznámek na dva policisty, kteří kolem projížděli ve služebním autě. Policisté se zakrátko vrátili pěšky, jeden z nich vytáhl pistoli a zastřelil Alexandrose, který o několik minut později zemřel v náručí svého kamaráda Nikose Romanose. Oba policisté se vrátili na služebnu, nahlásili, že byli napadeni anarchisty a střelbu zatajili.
O pár hodin později už ale stovky mladých lidí v Exarcheii pochodovali ulicemi a zapalovali popelnice, auta nebo autobusové zastávky. Nepokoje se brzy rozšířily i do dalších částí města a následovaly první střety s policejními těžkooděnci. Protesty a střety se posléze v mnoha městech po celém Řecku proměnily v povstání frustrované mládeže, kterou čeká nezaměstnanost a zmar a navíc ani nevěřila, že budou policisté potrestáni. Možná právě strach z pokračující rebelie sehrál svou roli v tom, že byl Alexandrosův vrah nakonec – na rozdíl od vraždících policistů v USA – odsouzen, a to k doživotí a jeho kolega za spoluvinu na vraždě na deset let.
Bez ohledu na verdikt se 6. prosinec pro řecké anarchisty stal neoficiálním dnem památky Alexandrose Grigoropoulose, kterou každý rok provázejí ostré střety s policií. Letošní výročí se navíc pojí s hladovkou dnes jednadvacetiletého Nikose Romanose. Chtěl smrt svého kamaráda pomstít a založil ozbrojenou anarchistickou skupinu. Na svůj boj si chtěli finance opatřit přepadením banky, ale pokus selhal a všichni skončili ve vězení. Romanos 10. listopadu vyhlásil hladovku na protest proti neochotě úřadů umožnit mu přerušení trestu kvůli studiu. Na jeho podporu se 3. prosince v Athénách sešlo na 10 tisíc lidí. Hladovku drží také Nikolův spolubojovník Yiannis Michailidis, který ministru spravedlnosti Charalambosu Athanasiouvi zaslal otevřený dopis: „Mám velký hlad. Jestli zabijete Nikose, můj hlad ukojí jen vaše hrdlo.“
V takové atmosféře nastal 6. prosinec, na který vláda povolala 18 500 policistů. Střety propukly nejprve v Exarcheii, kde anarchisté na policii zaútočili Molotovovými koktejly a kameny, načež se nepokoje přelily na centrální náměstí Syntagma a několik desítek demonstrantů mezitím obsadilo athénskou polytechniku. Policie nasadila slzný plyn a vodní děla, stovky lidé byly zatčeny. V Soluni se největší střety odehrály před budovou amerického konzulátu.
Pohled do ulic Západu
Krvavé střety v Athénách nejsou v západním kontextu ovšem ničím výjimečným. Necelý měsíc po milionových protestech přes 100 tisíc lidí v ulicích Říma, Milána a dalších italských měst v půli listopadu znovu demonstrovalo proti úsporným škrtům vlády, která navíc novým zákonem výrazně usnadnila zaměstnavatelům propouštění – nově lze člověka z práce vyhodit bez zdůvodnění a bez možnosti soudního přezkumu. Další násilné protesty mířily také proti centru pro přistěhovalce v římské čtvrti Tor Sapienza; místní obyvatelé viní imigranty z obchodu s drogami nebo z růstu zločinnosti. V době, kdy italská vláda z finančních důvodů zrušila program na záchranu topících se přistěhovalců v pobřežních vodách u Sicílie (byť jím prokazatelně zachránila přes 100 tisíc lidí), napětí roste. „Rád bych vyzval všechny instituce na všech úrovních,“ vložil se do problému dokonce i papež František, „aby zvážily priority čehosi, co dnes představuje zatím jen sociálně mimořádnou situaci, ale pokud nebude reakce správná a adekvátní, rizika, že se vše jen prudce zhorší, jsou vysoká.“ (Mimochodem, tři nahé aktivistky „proslulé“ ukrajinské skupiny Femen týž den na Svatopetrském náměstí v Římě simulovaly anální sex s krucifixem, prý aby se papež „nepletl do politiky“.) Na mnoha místech proti bezpočtu protestů zasáhla policie s pendreky a vodními děly. Desítky lidí byly zraněny a pozatýkány, s pouty skončily i provokatérky z Femen.
Desítky tisíc Řeků si 17. listopadu připomněly výročí krvavého potlačení studentské revolty proti vojenské juntě z roku 1973. S rudými vlajkami a hesly namířenými proti EU a Mezinárodnímu měnovému fondu davy pochodovaly od ministerstva financí k budově ambasády Spojených států, které tehdejší vojenskou diktaturu podporovaly. Na první vajíčka a kameny, které vylétly z řad demonstrantů, policie odpověděla slzným plynem. Desítky lidí byly zraněny a pozatýkány.
Na počátku listopadu propukly násilné protesty ve francouzských městech Nantes a Toulouse, načež se rozšířily i jinam. Reagovaly na smrt jednadvacetiletého ekologického aktivisty Rémiho Fraisse, kterého krátce předtím při protestu proti výstavbě přehrady u Lisle-sur-Tarn na jihozápadě Francie zabil policejní „hlukový“ granát, zbraň k rozhánění těch nejnásilnějších demonstrací a dosud považovaná za „nesmrtící“. Pokud by byl aktivista zabit při protivládní demonstraci v Rusku, už by nejspíš zasedala Rada bezpečnosti OSN a západní mainstreamová média by volala do zbraně, francouzští aktivisté „v tom“ ale zůstali sami. Jejich demonstrace ovšem nabraly na intenzitě a destrukci poté, co je premiér Manuel Valls označil za „urážku Rémiho památky“. Smrt při ekologickém protestu vyprovokovala desítky masových demonstrací po celé Francii a 22. listopadu se v Toulouse konala v pořadí sedmdesátá. Policie při nich proti vzbouřené mládeži opakovaně nasazovala vodní děla, slzný plyn a v několika případech pálila do davů gumovými projektily. Stovky lidí byly zraněny a pozatýkány.
Nicméně 14. listopadu vyrazily na pochod Paříží také tisíce policistů, aby protestovali proti „špatným pracovním podmínkám a nedostatku respektu ze strany veřejnosti“. Demonstraci svolala odborová Národní policejní aliance, která má na 30 tisíc členů. „Situace se rychle zhoršuje a morálka v policii upadá,“ postěžoval si šéf odborů Jean-Claude Delage v rozhlase: policisté jsou špatně placeni, kariérní vyhlídky jsou chabé, technické vybavení zastaralé a hlavně je jich málo na to, aby byli s to zvládat vše, co se ve společnosti odehrává. Deník Le Monde k tomu navíc podotkl, že stres související s každodenní prací jen letos dohnal 44 policistů k sebevraždě. Shodou okolností jen pár set metrů od demonstrace policistů pochodovali lidé protestující proti policejní brutalitě. Taková obvinění ovšem Národní policejní aliance odmítá: „Policejní brutalita je subjektivní. Někteří lidé tento termín používají i pro cosi, co za policejní brutalitu nepovažujeme.“
V potyčky s policií 19. listopadu přerostl také další protest studentů v centru Londýna – mladí lidé znovu požadovali zrušit školné na univerzitách, které většinu z nich zadlužuje na celé dekády a určuje tak vlastně i osud jejich soukromých životů. A to v době, kdy nová studie analytického Centra pro výzkum ekonomie a podnikání (CEBR) konstatuje, že v případě ztráty zaměstnání nebo podobného „ekonomického otřesu“ zbývají průměrné britské rodině jen dva týdny do vyčerpání všech úspor. Studenti se svými hesly chtěli dojít až na Parlamentní náměstí. Policie budovu parlamentu ohradila zátarasy, ale ty nevydržely. Následovaly kovové obušky a zatýkání.
Přes 150 tisíc lidí po celém Irsku první listopadový den vyrazilo demonstrovat proti snaze vlády zdanit užívání vodyv soukromých bytech. Argumentovali tím, že prostřednictvím jiných daní už za vodu beztak platí – podle některých propočtů celkem 1,2 miliardy eur ročně – a nová daň, kterou má v úmyslu zákon o povinných vodoměrech na každém soukromém bytu či domu, je nemorální. Jak konstatoval jeden z organizátorů, „voda je lidské právo a důležité je, zda ji člověk potřebuje, a ne zda je schopen za ni zaplatit.“ Zní to humánně, adekvátně vyspělé společnosti v 21. století, ale…
Válka proti chudým
Lidské právo přístupu k nezávadné pitné vodě pro každého mezi základní lidská práva zařadila v srpnu 2010 svou rezolucí i OSN, ovšem rezolucí nezávaznou a mimochodem, Česká republika tento dokument nepodpořila. A stejný právní názor převládá v USA, kde soud v září rozhodl, že obyvatelům zbankrotovaného Detroitu je voda odpojována zcela legálně. „Žádné právo na vodu nebo odpovídající zákon neexistuje,“ konstatoval soud na žalobu nevládních organizací. Podle jejich údajů už vodu nemá přes 19 tisíc domů a bytů v centru města, fakticky obrovském černošském ghettu stiženém nezaměstnaností a sociálním vyloučením.
Přesně stejná situace panuje i v missourijském Fergusonu, který s napětím očekával soudní verdikt ohledně smrti černošského mladíka, kterého v srpnu zabil bílý policista. Guvernér Missouri Jay Nixon očividně předpokládal, že soudní rozhodnutí zabíjejícího policistu očistí, a tak už 17. listopadu vyhlásil ve Fergusonu na 30 dní výjimečný stav a s přepokládaným brutálním zásahem proti demonstrantům nařídil mobilizaci Národní gardy. Politici a státní úřady po předchozích masových pokojných protestech o obyvatelích Fergusonu dopředu mluvili jako o „extremistech“, kteří budou páchat „pravděpodobné násilí“. FBI dopředu budoucí demonstranty dokonce kritizovala za to, že budou mít jistě plynové masky a neprůstřelné vesty…
Aktivisté z Fergusonu přitom připomínají, že se v jejich městě vlastně „nestalo nic mimořádného“, protože „poldové zabíjejí černé lidi pořád“. FBI skutečně uvádí, že policie jen za loňský rok „oprávněně“ zabila 461 lidí, nicméně například Washington Post tyto oficiální údaje odmítá a na základě dat nevládních organizací staví skutečné počty policejního zabíjení mnohem výš – od května jich mohlo být až 1700 a jen letos asi 900. Zatím poslední obětí – v době uzávěrky čísla – se 23. listopadu stal dvanáctiletý kluk z Clevelandu zastřelený kvůli umělohmotné dětské pistoli v ruce. Atmosféru před vynesením verdiktu v Missouri ještě vyhrotily zprávy o fergusonském policistovi, který na policejní stanici znásilnil třiadvacetiletou těhotnou ženu. Soud s ním měl začít 3. prosince. „Ferguson se rozhodl, že už je toho všeho dost,“ konstatoval spoluzakladatel místního sdružení HandsUpUnited.org a malíř Tef Poe. „Zbavení viny u soudu je vyhlášením války – ze strany státu, města, celého systému – proti všem černým a hnědým utlačovaným lidem, chudým lidem bez rozdílu.“ Krátce po vyhlášení osvobozujícího rozsudku, ulice Fergusonu podle očekávání vzplály, a nejen ulice Fergusonu. Protesty se konajípo celých Spojených státech a nový impuls jim dodal osvobozující rozsudek v New Yorku, jímž byl nevinným shledán policista, který uškrtil otce šesti dětí Erika Garnera.
Mimochodem, profesorka afroamerických studií a historie na Emory University Carol Andersonová v komentáři ve Washington Post soudí, že aktuální situace v USA nespočívá v černošském vzteku proti systematicky rasistické a vraždící policii. Podle ní jsme spíš svědky bělošského vzteku proti tomu, jak se svět vyvíjí.
