Jak se přednáší o Ukrajině…..

Přemysl Janýr

7. 12. 2014 Czechfreepress
V úterý 25. listopadu jsem se zúčastnil přednáškové akce O Ukrajině dnešních dnů s Petrou Procházkovou konající se na půdě Filosofické fakulty UHK ve spolupráci s královéhradeckým Integračním centrem pro cizince a místní Diecézní charitou. Beseda byla spolufinancována Evropskou unií, takže jsem byl zvědav, jaké informace předává akademická obec za peníze daňových poplatníků.

Učebna byla zcela zaplněna a na některé účastníky nezbylo místo. Petra Procházková, novinářka píšící pro Lidovky, na začátku upozornila, že jí sice platí ministr financí Babiš, ale že necítí žádný tlak týkající se jejího zaměření, tedy zahraničních událostí, a proto je s tím v pohodě. Dále uvedla, že byla za poslední rok na Ukrajině pětkrát, takže odmítá diskutovat s kýmkoliv, kdo tam nebyl, protože je tím pádem diletant, který problematice nerozumí. Čáru přes rozpočet jí však hned po několika úvodních větách udělala mladá dáma, která uvedla, že se na Ukrajině narodila, v posledním roce navštívila tuto zemi šestkrát, z toho dvakrát byla přímo na Majdanu a pořídila tam podrobnou fotodokumentaci. Reagovala zamítavě na tvrzení Procházkové o tom, že teze o rozdělení Ukrajiny na východ a západ s vzájemnou nevraživostí obou stran je jen mýtus. Paní Procházková na to neměla co říci a poněkud zněrvózněla, což vyvycholilo hysterickou reakcí, když jeden z posluchačů nesouhlasil s jejím výkladem konfliktu Ruska, resp. Jižní Osetie a Gruzie.

„Takhle to přece nejde!“ vykřikla a lomila rukama. To vyvolalo hlasitou reakci publika a já nezadržel smích.

„To vám připadá vtipné?“ obrátila novinářka svou pozornost na mě ve snaze vybruslit z prekérní situace. Odpověděl jsem, že ano. Připadá mi vtipné, když reaguje slovy „Takhle to nejde“, jakmile jí dojdou argumenty. A také, že mě zaujalo, jak je na ní vidět nervozita ve chvíli, kdy narazí na nesouhlas. U toho jsem předvedl její shrbený postoj a zkřížené ruce na prsou. Paní Procházková začala sáhodlouze vysvětlovat, že jí to samozřejmě problém nedělá, protože s lidmi s opačným názorem diskutuje dnes a denně a neustále čelí různým disputacím a nesmyslným argumentům, které nikdy nejsou založeny na realitě. Tím se elegantně vyhnula další diskusi o gruzínské otázce a přednáška chvíli pokračovala v klidu dále. Vyprávěla o tom, jak jsou Ukrajinci srdeční a pohostinní (což je pravda), s pomocí své kolegyně promítala fotografie z cesty po jejich zemi, chválila místní obyvatele až na ty z Mariupolu, kteří nebyli vždy tolik sdílní a neměli internet. Celkový obrázek, který zcestovalá novinářka podávala o východu Ukrajiny, vyzníval tak, že tento kus země je v podstatě zaostalý a bezcenný.

„Ty fabriky, co vidíte, se rozpadaly už před konfliktem,“ upozornila nás, „takhle přece nemohou žít normální lidé!“

Je pozoruhodné, jak si novinářka a humanitární pracovnice osobuje právo rozhodovat, co je a není normální, to jen tak na okraj. Donětsko pak přirovnala k Podněstří, kde se místní obyvatelé odmítají bavit s novináři a jsou nepřátelští k cizincům, protože se živí převážně šmelinou a pašováním zboží do sousedních států, za což může Rusko. Na toto reagovala odmítavě další dívka z Ukrajiny, která má v této oblasti příbuzné. Její český manžel se pak Procházkové zeptal, zda ví o humanitárním konvoji, který vyslalo do východní oblasti Rusko, a kolik takových konvojů vyslal Kyjev. Novinářku to vykolejilo jen na malou chvíli a odpověděla, že vlastně nikdo neví, co v tom konvoji bylo za náklad, a že Člověk v tísni nějakou pomoc zprostředkoval. Další zádrhel nastal, když paní Procházková zaútočila na ruská média, jejich nestrannost a cenzuru. S tím by se dalo jistě souhlasit, pokud by jedním dechem novinářka nedodala, že ukrajinská média jsou až na malé škraloupy nestranná a svobodná, což jí bylo prvně oponující dámou opět vyvráceno i s uvedením konkrétních příkladů z poslední doby. Procházková se raději nepřela, jen dodala, že za eskalaci konfliktu může ruský První kanál, když zfalšoval ukrajinské prohlášení o jazykovém zákonu. Jednoznačná vina za občanskou válku tedy padá na bedra Ruska.

Pokračovalo promítání fotografií, na kterých chtěla novinářka demonstrovat, že na východě Ukrajiny jsou přítomni ruští vojáci. Jediné, co přihlížející viděli, byly tři fotky s ozbrojenci ve vojenských mundúrech u tanku a jedna se čtyřmi hlavami v beranicích. Žádné insignie ani jiné známky toho, že by šlo o pravidelnou ruskou armádu. Vratkosti svého tvrzení si byla zřejmě vědoma i paní Procházková, protože po nesouhlasných projevech a výsměchu části sálu už tuto myšlenku dále neprotlačovala. Nicméně je přesvědčena, že Rusové tam jsou a dodávají rebelům těžkou vojenskou techniku. Stejně jako NATO se svou špičkovou technikou, která je schopna přečíst vaši SPZ z oběžné dráhy, ani Procházková však nedodala žádný důkaz. Jen se snažila obecenstvu podsunout, že ti chlapci jsou určitě Rusové, a něco v tom smyslu, že Ukrajince od Rusa rozezná podle tvaru obličeje.

Po hodině a půl se mi zdálo, že se stále nedostává na to důležité – na původ celé ukrajinské situace, majdanské události. Zeptal jsem se tedy paní Procházkové, zda ona osobně souhlasí s násilným převratem a svržením legitimního prezidenta za významného přispění nacistických bojůvek, které zapalovaly město. Z její odpovědi jsem pochopil, že souhlasí, nicméně prý pochybuje o výrazné roli Pravého sektoru, ten prý v Kyjevě téměř nebyl a není vidět, nemluvě o Stěpanu Banderovi. Na to reagovala opět ona mladá dáma a současně ukazovala obecenstvu fotky, které pořídila v přímo na Majdanu. Symboly Pravého sektoru byl plný.

„Vy jste si něvšimla těch hákových křížů a dalších nacistických symbolů, když jste byla v Kyjevě?“ ptala se slečna, která tam podle všeho byla v tu samou dobu, a novinářka odpověděla, že nevšimla. Ve stejnou chvíli jsem jednu z fotek s hákovým křížem popadl a ukázal celému sálu. Ten začal šumět a debata se trochu roztříštila do více stran, takže nejsem plně schopen interpretovat situaci. Pamatuji si však, že na druhou část mé otázky – co říká na vyjádření Victorie Nuland, že USA sponzorovaly Majdan pěti miliardami dolarů – odpověděla paní Procházková tak, že o tom nic neví, a co prý by s těmi pěnězi dělali. Na to ji bylo z publika vysvětleno – znovu mladou dámou, která na Majdanu byla osobně – že někteří demonstranti vypověděli, jak dostávají za účast na protestech peníze. Důchody na Ukrajině se tehdy pohybovaly mezi 800 – 1200 hřivnami, což šlo „vydělat“ na Majdanu za tři dny. Novinářka reagovala tím, že USA konec konců sponzorují různé skupiny po celém světě, což je dobře, protože za Chartu 77 je dodnes vděčná. Pak si pro dotazy vybírala pro jistotu už jen „nezávadné“ diskutéry, jen jednou střelila vedle, když chtěl jakýsi pán srovnat případy Krymu a Kosova. Na Krymu nebyla, protože ji tam nepustili, a o Kosovu prý nic moc neví, takže se k němu nebude vyjadřovat. Můj rychlý dotaz, jak hrála v kauze odtržení Kosova následně postavená americká základna, odbyla s tím, že když dva dělají totéž, není to to samé, a zakončila prohlášením, že jí vždy bude milejší americké bombardování Afghanistánu než ruské v Čečně. (Mimo jiné proto, že US Army je precizněší než ti zastaralí ruští řezníci.) Toto zadeklamovala dvakrát. Potom jsem buď omdlel nebo byl konec…
Paní Procházková dokáže zaujmout publikum. Je emotivní a pro své vyprávění zapálená. Umí být působivá. A také pěkně manipulativní. Vybere pouze to, co se hodí do jejího vidění situace. To, co se nehodí, vynechá nebo nepovažuje za důležité. Když je zahnána do úzkých, elegantně vybruslí a po oslím můstku přejde k jinému tématu, o kterém vypráví dost dlouho, aby se na to původní zapomnělo. Evidentně na své přednášce neočekávala žádný odpor a opozice z publika ji zaskočila. Dokázala se však po prvotním vykolejení a hysterické reakci skvěle přizpůsobit nové situaci.

V úvodu, když mluvila o diletantech, se kterými se nedá diskutovat, zmiňovala křivdu, ve které hrál roli Alexandr Barabanov pozvaný do studia Českého rozhlasu, zatímco ona musela být jen na telefonu, což ji značně znevýhodňovalo v debatě. Ve skutečnosti, jak jsem zjistil, paní Procházková do studia pozvána byla, ovšem odmítla, protože to bylo 21. října 2014, den po jejích narozeninách. Krásná ukázka manipulace, kdy se publikum dozví, že ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou nefér hrající lháři jako onen „Rus, kterého platí kdo ví kdo.“ Ve skutečnosti je Barabanov narozen v Kyjevě a je to podnikatel, takže se platí sám..narozdíl od novinářky placené firmou ministra financí s podporou Evropské unie.Petra Procházková má na ukrajinské události jasný a pevný názor. Dalo by se říci, že neměnný, protože cokoliv, co do něj nepasuje, prostě vytěsní a ignoruje. Prastará nevraživost západu a východu země je tedy podle ní mýtus, východ je zaostalá oblast (která však donedávna celou Ukrajinu slušně živila), Majdan byl něco jako Sametová revoluce a zapojení neonacistů v podstatě nestojí za řeč. (I přesto, že jsou v parlamentu a vedoucích funkcích.) A největším problémem je Rusko. Dokonce takovým, že stojí za to vidět věci černobíle a takto je prezentovat veřejnosti.

Vystoupení paní Procházkové ve mně zanechalo dojem, že její nenávist k Rusku je silnější, než snaha pátrat po skutečných příčinách problému. Potvrdilo se mi, že někteří novináři vůbec nechtějí být objektivní a odhalovat pravdu. Chtějí šířit svou verzi vidění světa a selektivně filtrují informace. Petra Procházková k tomu dostává navíc prostor na akademické půdě bez přítomnosti názorových oponentů. Pokud se ovšem nenajdou v publiku..

zdroj:https://czpremysl.wordpress.com/2014/12/02/beseda/