Ještě k Janu Palachovi (polemika s Břetislavem Olšerem)

 Luděk Prokop

18. 1. 2015
Břetislav Olšer v jeho článku na webu Nová republika „Josef Mašín: Upálení Palacha? Jenom čin psychicky nemocného člověka“, jak již je jeho zvykem dává do souvislostí protichůdné skutečnosti jsoucí v příkrých rozporech s monolitem a vehemencí dnešní propagandy, tolik připomínající monolitnost i vehemenci, někdejší propagandy totalitní. 

Dlužno dodat, tvořenou a šířenou zaměstnanci masmédií, charakterově totožných s charaktery jejich totalitních předchůdců. Články Břetislava Olšera považuji za velmi žádoucí. Jsou informačně obsažné a jejich přísná snaha o objektivitu, vede a nabádá čtenáře k zamyšlení a přemýšlení, nejen o lžích a podlostech u nás působících masmédií.

Dovolím si připojit k článku Břetislava Olšera, můj subjektivní pohled, se snahou oprostit se od lží, včetně amatérského posuzování psychiky Jana Palacha. Neméně iritující, jako někdejší manipulativní mediální výroky o činu Jana Palacha v tehdejší době, jsou překrucování a manipulace věrných nástupců a pokračovatelů, tehdejších masmediálních „tvořitelů“ veřejného mínění, tvůrci téhož, z doby současné. Co najdeme v odkazu Jana Palacha? Marně budeme hledat nenávist k socialismu a lásku ke kapitalismu, marně. Nenávist k okupaci jistě ano. Především ale nalezneme jeho beznaděj vůči lhostejnosti lidí a související vztek na tuto lhostejnost. Včetně nenávisti ke lžím a k pokrytectví. V článku Břetislava Olšera, mne mimo jiné, zaujala pasáž: Novinář a fotograf portálu Čítárna Mik Herman napsal: „Co na tu Palachovu společenskou paranoiu říct? Jen to, že způsob, jak většina lidí samozřejmě přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná dobu socialismu. Paradoxně … A tak mě napadá, co se vlastně změnilo…? Ještě, že jeho tvář není na lízátkách…“

Při mediální záplavě bohapustých kydů o (nesporném) hrdinství, z hlediska daných dnešních skutečností a klopotně vylhaně, zkreslovaném odkazu Jana Palacha, vzhledem ke společenské paranoie,(viz slova z portálu Čítárna Mik Herman), není možné rodičům vykroutit se z diskuze s vlastními dětmi jsoucími ve věku Jana Palacha a z otázky „jak se na to díváš ty tati?“ Něco málo než rok po té, co jsem si přetrpěl nepopsatelné úzkosti, kdy můj syn po operaci, po embolii, takřka měsíc doslova zápolil o život, jsem řekl a trvám stále na tom. Čin Jana Palacha, je to, co je ze všeho myslitelného, to absolutně nejhorší, co může syn jeho rodičům provést. Ve věci celkového společenského dění, je pak konečný výsledek a dopad nulový. Postačí k tomu opakovaně odložit volby.

V odložených volbách pak náš národ, (raději ani nezmiňovat dnešní nejapné kydy a vrcholně trapná tlachání o odkazu a přínosu činu Jana Palacha), při účasti 99,45% oprávněných voličů, z nich pak bez pár desetinek procenta, takřka sto procenty, stvrdil legitimitu jak režimu, tak i okupace. Takové samovolné ponížení sebe sama, vlastní zbabělostí, (přitom nic moc nehrozilo, mohu osobně dosvědčit), vyústilo v dnešní nenávist mnoha nenávistníků, snažících se zbavit někdejšího vlastního ponížení, razancí nenávisti scestně nasměrované. Ze sebe, na nevinné viníky. A lhostejnost, proti které Jan Palach vedl hrůzný akt? Ta, jak vidno ze zmíněných opakovaných voleb a je dnes vidno ze současné stádní smířlivosti s bezprávím, s pokrytectvím a lžemi, ze smířlivosti s evidentími projevy ukrajinských fašistických zvěrstev, ona lhostejnost vzdor činu Jana Palacha kvete bez zábran dál a dál. A zřejmě bude kvést až do skonání světa.