Zdeněk Hrabica
27. 1. 2014 (vyjde v LUK 4. 3. 2015)
Než čas oponou trhnul 17. listopadu 1989, když zrovna na některé z budoucích vyvolených mocní neuvalili vazbu, přišel za mnou skvělý a talentovaný mladý redakční fotoreportér Světa v obrazech, abych se s ním zúčastnil soukromého eldoráda skupiny disidentů s kulturní vložkou. Tou měla být skupinová soulož, zvaná „grupensex“. Domluvili jsme se, že průserů v redakci máme nad hlavu a není potřeba je znásobovat.
Fotografie jsem následně spatřil a zatočila se mi hlava; režimem utiskované a již oslavované osobnosti byly na snímcích skoro v sedmém nebi; Mesiáš maloval srdíčka na ženské bradavky. Ostatní stály – i v rouše Adamově – napospas mejdanu, jaký jsme sami ani do té doby nikdy nezažili. Žádnou váhu jsem tomu vůbec nepřikládal, nebyli jsme žádní svatouškové a občasné vyhození z kopýtka nás spíše posilovalo. Ale nepatřili jsme ani k těm, kdo by roupama nevěděli, co se svým časem.
Zanedlouho jsem, jako šéfredaktor Světa v obrazech, byl pozván na volbu prezidenta, kterým se měl stát tolik utlačovaný Václav Havel. Ve Vladislavském sále mne oslovil kamarád, redakční spolupracovník slovenský básník Lubomír Feĺdek, kterého jsme pravidelně zveřejňovali s původní tvorbou nebo s překlady Jevtušenka, Tvardovského, Vozněsenského a jiných. Náhle mi připadal ve své hrdosti, jako by byl už někdo trochu jiný, byl jsem v Jiříkově vidění, kdy jsem spatřil les rukou komunistických poslanců a poslanců stran Národní fronty! Spontánně hlasovali za Václava Havla, aby se stal prezidentem. Jeden můj kolega mi v tom starobylém místě českých králů do ucha pošeptal: „Svět se v prdel obrací!“ Nedokázal jsem dohlédnout velikost jeho předpovědi. Ale v okolních sálech jsem už mnohé chápal, s broušeným servisem z prvorepublikového depozitáře TGM s pětiznakovým státním znakem Československé republiky se zacházelo jako se sklem od zavařenin. Použité poháry někteří účastníci házeli jako kdysi carští důstojníci za své hlavy a sklo po nich personál briskně uklízel s košťaty a s lopatkami.
S mnoha jsem se, jak čas ubíhal, setkával na oficiálních akcích s protokolárními pravidly. Při audienci u palestinského velvyslance jsem se chopil role uklízečky, když Jeho Excelenci jeden z Havlových poradců vysypal rýži se skopovým masem na jeho ambasadorský oblek. S vynikajícím rytcem a grafikem Josefem Herčíkem jsme meditovali nad lupou nad tím, jak nesnadné to má tvůrce poštovních známek s emisí věnovanou prezidentům. Když navrhl kresbu a rytinu známky generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR Gustáva Husáka, dobře věděl, jaké problémy má hlava státu se svým zrakem; nosil silné dioptrické brýle, ke čtení projevů z papíru mu sloužila speciální zvětšovací čtečka. V kresbě jenom zdánlivě naznačil tuto skutečnost a s návrhem jej schvalovací soudruzi vyhodili. Odpovědný tajemník ÚV KSČ však šel ještě dále ve svém uvažování: „Soudruhu milý, cos nám to udělal? Takový návrh brýlí nemůže projít. Vezmi to znovu do tužky, vždyť je ti přece jasné, že prezident Husák musí vidět nejenom na papír – ale daleko do daleké budoucnosti!“ A bylo vymalováno, bylo „po ftákách“, původní návrh neobstál. Stejné to bylo s portrétem Václava Havla! I když tvrdil, že si poštovní známku nepřeje, okolí nedbalo. Grafik Josef Herčík připravil návrh dlouhovlasého Václava Havla ve svetru, návrh svým pojetím vyjadřoval spokojenost nejvyššího subjektu, ale Josefa Herčíka konsorcium poradců vyhodilo, stejně jako v časech Gustáva Husáka: „ Cožpak vám Mistře není jasné, že prezident Václav Havel nemůže být na poštovní známce, jako by mu čouhala sláma z bot?“
Toto omezování však Josef Herčík v krátké době za sebou už nevydržel, hrubě a vulgárně se ohradil a poslal hradní mudrce do háje zeleného. Nahradil jej pak v nelehkém řemesle velmi schopný kolega. A známka se pak už tiskla po desetiletí jako po másle, vždy jenom s vyšší cenovou sazbou, od haléřů ke korunám.
Na toto a jiné jsem si nyní vzpomněl při vášnivých diskusích o výrocích, kdy si prezident republiky Miloš Zeman v Hovorech z Lán nebral servítky a použil v přímém rozhlasovém přenosu několik výrazů, které už ve své většině zcela patří do slovníku mateřského jazyka a zdomácněla. Jsme po více než dvacet let krmeni prostředky veřejné komunikace k nevoli většiny – šířením hrubosti a vulgarismu nejvyššího stupně. O těchto pojmech vycházejí obtloustlé knihy, hrubě mluví nejenom učitelé a učitelky – ale i jejich chovanci. Nikdo se už nad zjevnou neomaleností a vulgarismy nepozastavuje, společnost zhrubla. Národ zhrubl, zhrubla nejmladší generace, ani starší a stará generace se nečervená. Proč tolik povyku pro nic za nic, když jsme tento stav přijali a široce rozšířili? Pozdě bycha honiti! Proč má být za prohřešek, který už není prohřeškem ukamenován vládce, proč chceme upálit nyní Miloše Zemana?
Když ještě včera rozvášnění politici označovali nevinné za zločince, nikdo se jich nezastal? Dokonce se k tomu přijímaly „bohumínské“ a jiné výzvy nebo lustrace – nikomu se neobjevil ani ruměnec ve tváři. A mnozí v hábitu svatokrádežníků kleli na příslušníky jiného vyznání a nikdy se z hříchu nevyzpovídali. A nikdo se jinověrců ani slovem nezastal. Dneska se to dokonce smí i o těch, kdo patří k jinému, byť velkému, národu. Fuck of Putin! A nositel chodí s plackou i v prostorách Parlamentu České republiky a na triku – podobný projev hrubosti Fuck of KSČM nosil za života i Mesiáš – Václav Havel? Tak o čem je dneska vlastně řeč?
