Stanislav A. Hošek
16. 1. 2015
V záplavě textů vyvolaných nedávným incidentem v Paříži jsem postrádal několik, podle mne, zásadních myšlenek. Dovolím si je uvést nejdříve s pomocí čtyř otázek:
– Když emigrovali Evropané do severní Ameriky, tak tam respektovali zákony jejích obyvatel?
– Proč ve Všeobecné deklaraci lidských práv z 10. 12 1948 prosadili v OSN politici Západu, včetně koloniálních impérií, články 13 a 14, které fakticky deklarují, že každý může žít tam, kde si to sám přeje?
– Proč Západ po rozpadu SSSR vytvořili hypotézu o střetu civilizací?
– Když v evropských státech politická moc prosadila odluku církví od státu, jak to, že některé církevní svátky stále uzákoňuje jako státní?
Již půl tisíciletí na glóbu panuje nadvláda bílého muže. Nadvláda krutá, ve skutečnosti bezohledná vůči všem ostatním, která dokonce v prvních staletích této globální tyranie nepovažovala ony „jiné“ mnohdy ani za lidské bytosti. Do krajů „nové Indie“ kupříkladu vtrhl katolický bílý muž doslova jako vraždící gangster. A dodneška se tam z hlediska právních norem, nechová ve své podstatě o moc lépe. Nebo snad firmy těžící dřevo v amazonském pralese respektují „právní řád“ žijících tam indiánů? Proč se potom divíme, že obyvatelé jiných území, kteří se rozhodnou žít v Evropě, nehodlají uznávat všechny naše zákony, když my jsme se tak chovali všude celých pět stovek let?
Politickou doktrínu lidských práv v globálním politickém prostoru prosadil opět fakticky onen „bílý muž“. Provedl to však až v době své planetární nadvlády. Jinými slovy, když už si nakradl, tak začal hlásat nový světový právní řád, který měl, viz článek 17 jmenované deklarace, upevnit fakticky jeho tyranii. Podle této deklarace by, mimo jiné, všechny jeho minulé anexe cizích území byly totiž zločinem. Správně proto zrušil koloniálně imperiální řád, i když zdaleka ne dobrovolně, čili pouze z vlastního rozhodnutí. Ale bohužel dál už nepokračoval. Ve své pýše si mimo jiné ani nepřipouštěl, že jednou může přijít doba, kdy neevrpané budou mít mnohem více šancí stěhovat se do Evropy, než kolik měli těsně po válce. V prvé řadě se pak nesnažil vracet, co ve světě nakradl. Nesmí se proto divit, že se to mnohým ze zmíněných ostatních nelíbilo a některým nelíbí doposud. Obyvatelé Západu si tedy, podle mého přesvědčení, musí připustit, že samotný základ jejich bohatství, ona prvotní jeho akumulace, je výlučně spojena s okrádáním zbylé většiny světa. Není proto vůbec nelogické, že postižení mají zájem na restituci, jak je módním termínem označována náprava minulých škod. Západ je proto nyní doslova povinován svou činností ostatnímu světu nahradit vše, co již nemůže vrátit. Neměl by se proto divit, když někteří méně trpěliví, si pro náhradu přišli přímo k nám.
V dějinách lidstva vzniklo několik na sobě zdánlivě nezávislých civilizací. Nejméně půl tisíciletí před naším letopočtem se ale začalo rýsovat, že na planetě bude jen jedna, všelidská civilizace. V průběhu poslední poloviny minulého tisíciletí už o tom žádný moudrý člověk nemohl pochybovat. Je proto pro „bílého muže“ signifikantní, že doslova na prahu nového tisíciletí vymyslel hypotézu o střetu civilizací. Zaprvé tím povýšil některé kulturní odlišnosti na nesmiřitelnou překážku pro vytvoření všelidské civilizace. Za druhé povýšil některá náboženství doslova na nepřártelské ideologie vůči jiným idejím a vírám. Za třetí a především, dal světapánům doslova příručku k další nadvládě a ostatní populaci vystavil mediální manipulaci k všemožnému násilí.
Proroci byli ve všech dobách největším nebezpečím lidstva, protože mocným fakticky nabízeli směřování budoucnosti. Odpovědně tvrdím, že kupříkladu bez starozákonních proroků, by nebylo Ježíše, pozdějšího Krista. Většina proroctví, jež se později stanou majetkem širšího vědomí společenství, je totiž „sebenaplňujících“. V dnešní, informační, ba dokonce dezinformační společnosti, globální to všelidské civilizaci, se stala hypotéza o střetu civilizací v mých očích největším nebezpečím pro přetrvání lidského druhu na Zeměkouli, tvrdím s plnou odpovědností. A jsem přesvědčen, že v žádném případě nebyla vytvořena náhodou. Je produktem predátorského charakteru kultury onoho, již několikrát vzpomínaného, „bílého muže“.
Na závěr už jenom jedna poznámka především pro ČR, ale nejen pro ni. Vždycky mi vadilo, že i po odluce státu od církví, ČS stát uzákonil některé svátky církevní, výlučně ovšem katolické církve, za svátky státní. Vidím v tom přežitek středověké spoluúčasti katolické církve na státní moci v tomto veřejném prostoru a odsuzuji jej.
