Zbyněk Fiala
22.1.2015 Vaše věc
Evropská centrální banka zahájila kvantitativní uvolňování formou mohutných nákupů dluhopisů v rozsahu 60 miliard eur měsíčně. Mělo by to dát čtyřikrát větší impulz ochablé poptávce eurozóny než pokus Evropské komise vylákat z privátních investorů (na garance Evropské investiční banky) 300 miliard euro během dvou let. Ale jsou to opravdu jen peníze, co tu chybí? Není to jen přidání další lokomotivy na cestě po slepé koleji?
Říká se tomu kvantitativní uvolňování a znamená to rozhodnutí centrální banky nakupovat i takové dluhopisy, které by nikdo nekoupil, a tím uvolnit do oběhu peníze. Nyní se do toho pustila i Evropská centrální banka v rozsahu 60 miliard euro měsíčně. Její guvernér Mario Draghi přitom prohlásil, že vyslechl tolik volání po takovém programu z nejvyšších míst, že o tom ani nemusel nechat formálně hlasovat. Členové bankovní rady se podle jeho slov shodli, že nákup aktiv je legálním nástrojem měnové politiky, ale po zásadní diskusi, ve které zazněly rozdílné názory, zda se do toho pustit právě teď. Podpořila ho prý „velká většina“.
Není pochyb, že bylo o čem diskutovat. Nikde není psáno, že peníze samy něco zmůžou. Někdy jsou motorem ekonomiky, a jindy jsou to papírky (a elektronické záznamy), které stojí v cestě. Drtivá většina dnešních peněz – přes 99 procent – obíhá ve spekulativních obchodech, takže reálnou ekonomiku obsluhuje jen necelé jedno procento měny. A pokud se objeví nějaké peníze navíc, je velice pravděpodobné, že skončí jako přírůstky na účtech bank, nadále izolovány od lidí, kteří něco opravdu dělají. Když o nástrojích na povzbuzení poptávky uvažoval velký Milton Friedman, moc tomu nevěřil a doporučil v nadsázce raději peníze „shazované z helikoptéry“. Nebo aby to nebylo bezpracné, aby jedna parta dělníků peníze zakopávala a druhá je zase vykopávala. Jen tak se dostanou k lidem.
ECB byla až dosud relativně pasívní a napůjčovala jen asi dvojnásobek HDP, ve srovnání s americkou Fed nebo Bank of England, které už poskytly pětinásobek HDP. Fed Od roku 2013 vystupňovala kvantitativní uvolňování také Bank of Japan. ECB nakupovala dluhopisy v letech 2011 – 2012, ale šlo o střednědobé operace, které už jsou splaceny. Šéf ECB Mario Draghi dlouho hledal právní cesty, jak splnit to, co slíbil krátce po svém nástupu, že „euro udrží, ať to stojí, co to stojí“. Nyní má oporu v předběžném rozhodnutí Evropského soudního dvora, že kvantitativní uvolňování se vejde do mandátu ECB, je přiměřeným krokem v dané situaci. Je však na Draghim, jak se vypořádá s tím, že společnou měnu používají suverénní státy ve velice rozdílné finanční situaci.
Základní úroková sazba eurozóny zůstává v kladném pásmu a nenásledovala Švýcarsko a Dánsko, kde jsou úrokové sazby záporné. Negativní sazby, kdy vkladatel musí za uložení peněz zaplatit, by mohly vyhnat peníze z úsporných účtů, ale euro je nemůže v tuto chvíli použit kvůli švýcarskému franku. Švýcaři šli minulý týden dokonce na mínus 0,75 %, aby zastavili příliv evropské měny do svého bezpečného přístavu, a to ještě dřív, než začnou valit další desítky miliard eur, které ECB pustí do oběhu navíc. Současně uvolnili směnný kurz švýcarského franku, který byl předtím s eurem propojen, takže frank je teď drahý a riskantní. Kdyby se na to ECB neohlížela a sáhla pod nulu, měli by to Švýcaři marné a ECB taky – cílem je dostat peníze do reálné poptávky, ne do spekulací. Ale i kdyby nás logika těchto měnových soubojů nezajímala, nemělo by nám uniknout, že lze sáhnout po záporných sazbách a kvantitativním uvolňování. Není to nic zakázaného, jak by se zdálo z chování ČNB.
První reakce varují, že miliardy navíc pouze zvednou ceny na spekulativních trzích a „přifouknou bublinu“. Podle některých představ by měly také na poslední chvíli přesvědčit řecké voliče, aby si vybrali umírněnější vládu, které pak ECB přisype. Jenže řecký problém není o umírněnosti. Strana Syriza, která zatím vede ve volebních průzkumech, je sice vydávána za „antisystémovou“, jenže ve skutečnosti je nepříjemné voláním po dokončení systému, ve kterém euro tvoří jen jednu – zatím dost izolovanou – součást. Různé záchranné programy „trojky“ Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, jako je ten v Řecku, nahrazují půjčkami členským zemím to, co by měl řešit program společných investic z unijních rozpočtových prostředků.
Syriza žádá aspoň „nový Marshallův plán“ prostřednictvím Evropské investiční banky, která by dostala zdroje z výnosů daně z finančních transakcí. Chce tedy posílení vlastní rozpočtových příjmů eurozóny (nebo celé EU) a jejich využití na vyrovnání regionálních rozdílů v mnohonásobně vyšším rozsahu, než jaký lze čekat od současných kohezních fondů a jejich operačních programů, odkázaných na zlomek s unijního daňového výnosu ve výši pouhého jednoho procenta HDP. Desetkrát tolik je málo, chceme-li se srovnávat se Spojenými státy, kde činí federální rozpočet asi 20 procent HDP.
