11. 1. 2015 Tribun
Snad géniové zodiakální, či snad osmapadesátá vyšší inteligence se proti mě spikli, že aniž bych po tom toužil, už jsem třikrát viděl novou českou pohádku Tři bratři (2014). Sice ani jednou pořádně, ale dohromady to nějakých 80% dá a já pevně doufám, že těch zbývajících 20% už neuvidím. Mějte si mě za cynika, ale mě tahle sluníčková slátanina za srdce nechytla.
Vyloženě si představuji, jak film vznikal: sešli se Svěrák s Uhlířem a jeden říká: „Pojď, něco natočíme,“ a ten druhý: „Dobrá, ale musí to být rychlé a levné,“ a oba: „Jasně, žádné velké sraní s tím, stejně se jim to bude líbit, když se pod to podepíšeme my dva.“ A tak vznikli Tři bratři, fúze čtyři pohádek (Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka) vyprávěná v písních. Bohužel, od Lotranda a Zubejdy, která také nebyla žádné veledílo, ale pořád se na ní dá koukat, zaznamenal tvůrčí tandem Svěrák-Uhlíř pěkný sešup, během kterého podle všeho minuli onen legendární bod, ve kterém bylo nejlepší přestat.
Vyprávění mělo být asi vtipné, ale vyšlo z toho infantilní (děti prominou) pitvoření a spiklenecké popšoukávání, vedle kterého vypadá i Zdeněk Troška jako komediální talent. Hudba příliš nápadů nepobrala a Uhlíř podle všeho zvolil cestu nejmenšího odporu a velmi intenzivně vykradl sám sebe. Korunou všeho jsou pak rýmy, které evidentně také vznikaly cestou nejmenšího odporu a jsou vyloženě odbyté. Zde malá ukázka:
V pušce mám kulku,
čekám na Karkulku.
Možná vám přijde, že jsem na Svěráka s Uhlířem přísný, vždyť jsou to Svěrák s Uhlířem, ale já jsem na ně přísný právě proto, protože vím, že umí a Tří bratry prostě odflákli. Nebo přinejmenším uměli, ale teď už na to nestačí. Na tom není nic špatného, každý má někdy špatný den, každému jednou dojdou síly. Teď jde jen o to, aby to dobré co udělali, nepokazili tím špatným, co snad ještě udělají, pokud ztratí soudnost. Obecenstvo by jim nemělo tolerovat šlendrián jenom proto, že jsou oblíbení. A bohužel, vedle Tří bratrů zazáří i taková Princezna a písař, nebo Láska na vlásku.
