Jaroslav Bašta
11. 1. 2015 První zprávy
Začátkem letošního roku se v německých novinách objevila informace, která reagovala na prognózu o výsledcích řeckých voleb, které budou příští týden. Po volebním vítězství strany Syriza si prý německá vláda dovede představit, že Řecko opustí Evropskou unii. Inu, dějí se věci nepředstavitelné, vždyť ještě před třemi lety kvůli hlasování o Eurovalu, jenž měl podobnému vývoji zabránit, padla na Slovensku vláda premiérky Radičové.
Se setrváním v EU má problémy i Velká Británie, která o tom chystá referendum. Někteří analytici tvrdí, že je za tím britská obava z osy Paříž – Berlín – Varšava, která se zformovala v důsledku ukrajinské krize. Ostrovní království v ní nenachází nic jiného než nové zhmotnění své několik století staré geopolitické noční můry. Oba krajní body nové osy evropské politiky, Paříž a Varšava, budou utvářet unijní postoje ke dvěma krizovým oblastem – muslimskému světu v severní Atrice a na Blízkém východě, který i se svými válkami a problémy zvolna vzlíná na sever na evropský kontinent (Paříž) a pak k neméně nebezpečné hranici s Ruskou federací (Varšava). Berlín to bude financovat a řídit.
Nejen z britského, ale i z českého pohledu jde o nebezpečné politické spojenectví, protože se dá očekávat, že na jižní hranici EU, kde bude brzo třeba zaujmout nekompromisní postoj vůči přistěhovalectví, bude převládat snaha po vyjednávání s ohledem na početnou domácí arabskou populaci, zatímco na východě nepochybně zazní tóny tvrdé až konfrontační.
Základní problém vztahů Západu s Ruskem v posledních čtyřech letech tkví v tom, že se zcela vytratil vzájemný dialog a z pouhých konkurentů se staly nepřátelé, takže každá strana prosazuje jen své záměry a neohlíží se na tu druhou. Takový proces v minulosti vždy vedl k rozpoutání velkých ozbrojených konfliktů. Varovným příkladem pro nás musí být První světová válka.
Pokračující vyzbrojování ukrajinské armády moderními zbraněmi, s odůvodněním, že je nutně potřebuje k tomu, aby se ubránila cizí agresi a mohla obnovit svou územní celistvost, znamená v případě Krymu riskovat válečný konflikt nadregionálního rozměru, který při absenci vzájemné důvěry mezi Ruskem a Západem nejspíše přeroste v jaderný konec lidských dějin.
Protože posledních dvacet tři let ukázalo, že na Ukrajině neexistuje státotvorná politická elita, vyřešit probíhající válku o postsovětský prostor by mělo mezinárodní společenství spolu s Ruskem. Jugoslávský scénář, včetně stvoření několika států typu Kosova je možno zopakovat i na Ukrajině.
Dovedu si proto v roce 2015 představit hned tři důvody, kvůli kterým by Česká republika mohla opustit Evropskou unii.
Prvým by byla válka na východě Ukrajiny s naší účastí.
Druhým smlouva TTIP v současně vyjednávané podobě, která je nepřátelská k firmám střední velikosti, základu evropské ekonomiky. Nepatřičné je to, že ji vyjednávají tajně, protože to pak dává evropskému i národním parlamentů jen dvě možnosti – přijmout nebo nepřijmout. Takto nám vyjednavači nechali jen jednu kompromisní možnost – nepřijmout a projednat znova veřejně. Nemůžeme se vzdát své státní suverenity jen na základě doporučení nikým nevolených úředníků.
Třetím pak by bylo rozhodnutí o umístění desítek tisíc uprchlíků z muslimských zemí v České republice. Nikdy jsme neměli kolonie, tudíž nemáme ani onen morální závazek jako jiné země EU. A s ohledem na aktuální události v Paříži jsem přesvědčen, že při české dobromyslné zálibě v žertování by velice brzy vypukla občanská válka mezi vtipálky a fanatickými nadutci z řad příchozích.
Česká republika je národnostně i nábožensky (tedy ateisticky) nejhomogennější stát Evropy. O tom, zda tomu bude jinak, by mělo rozhodnout referendum, nikoli diktát nikým nevolených evropských úředníků, dodává Jaroslav Bašta.
