Petr Schnur exkluzivně pro Novou republiku
Petře, jak hodnotíš současný vývoj na jihovýchodě Evropy a jaký vývoj předpokládáš v nejbližší době?
Řecko a nyní Ukrajina jsou snad nekřiklavější příklady tří základních faktů evropské reality třetího tisíciletí: totalitního charakteru EU, vůdcovské – pozor, nikoliv vůdčí! – role Německa v ní a bezpříkladný úpadek francouzské politiky za éry Sarkozy-Hollande. Zejména transatlanticky zglajchšaltovaná Francie je evropská tragédie hodná Shakespeara. Tzv. arabské jaro ukázalo, jak se Paříž ve stínu amerického tahu na východ zoufale snaží obnovit starou koloniální slávu, zatímco Ukrajina a Řecko demonstrují její závislost na Berlínu.
Jde o starou iluzi, na kterou Francouzi v minulosti pokaždé doplatili: víra, že Němce lze kontrolovat přicmrndáváním. Ve skutečnosti ovšem nemanipuluje Francie Německem, ale právě naopak – pod praporem Unie a logem ‚německo-francouzského sjednocovacího motoru‘ k dosažení vlastních hospodářských a politických cílů v Evropě Berlín Paříž.
Jak podle Tebe souvisí tyto procesy s vývojem v Řecku?
Jednak právě tyto země, Francie a Řecko po pádu vojenské diktatury, byly součástí onoho progresivního, nezávislého křídla Evropy. Navíc nemá smysl mluvit o řeckých volbách a mlčet o EU. Role Německa s jeho euro-diktátem, pohřeb gaullistické Francie a ovládnutí Evropy Američany skrze Brusel mají s Aténami více co do činění, než by mohlo být patrné na první pohled. Německo potřebuje stabilní eurozónu k hospodářské expanzi, s Francií zmizel důležitý evropský oponent jak amerického, tak i německého, byť rozličně motivovaného, tahu na východ. Čeká nás TTIP a k tomu je zapotřebí klid a euro. Již minule jsem, tuším, podotknul, že jde pouze o jakýsi momentální vrchol procesu amerikanizace našeho kontinentu. A v současné bouřlivé, nejisté situaci, kdy Spojené státy potřebují spolehlivé NATO a povolnou, jednotnou „Evropu“ hrozí řecká rebelie… .
Kam až může řecká rebelie dojít?
Ano, ta je v chodu, problém spočívá v tom, kam až bude sahat a kdo ji provede. Jinak vyjádřeno: „rebelie“ v mezích unijního zákona, tedy pseudo-rebelie v uvozovkách, s kosmetickými úpravami, nepohřbí diktát trojky, ale sama sebe. Skutečný konflikt s globálními finančními trhy a jejich institucemi by ovšem znamenal ekonomický a tím pádem i politický rozchod s Unií. Nadějí těch, kteří si přejí revizi hospodářské politiky nadiktované Bruselem, Berlínem a Mezinárodním měnovým fondem, je Syriza, která momentálně v předvolebním boji vede. Má k tomu sílu i odhodlání? Toť velká otázka… .
Hovoří se o až příliš velké nezastupitelnosti Alexise Tsiprase a nejasnosti jeho záměrů…
Předseda Alexis Tsipras sice slíbil okamžité vypovězení dohody s „trojkou“ a sociální program za ca. 11,6 miliard eur. K tomu konec privatizace, naopak eventuálně opětovné zestátnění. To zní sice revolučně, problém je ovšem v tom, že Syriza jako taková nedala najevo, že v případě vítězství hodlá opustit eurozónu. Právě to by ale bylo prvním předpokladem pro postupné osvobození se od unijního diktátu. Tsipras chce finanční prostředky na sociální program získat konsekventním zdaněním hříšných milionářů. Je to ale reálné v rámci panujícího systému, daňových rájů a unijních smluv zaručujících volný pohyb kapitálu? Toto je moje skepse, která ovšem vychází ze zcela jiné pozice a má jinou motivaci než obdobná skepse systémově konformních masmédií. Konsekventní rozchod se systémem deklarovala vlastně pouze ‚Levicová platforma‘ uvnitř strany, kterou vede Panagiotis Lafazanis. Ta zcela jasně prohlásila, že chce výstup z eura, zestátnění bankovního sektoru, zastavení veškerých privatizací. Jenže ve stranickém výboru má tato frakce pouze 60 z celkového počtu 200 členů.
Demokratická pluralita vypadá sympaticky, ale za podmínek vnějších tlaků představuje riziko, vždyť i antická demokratická řecká polis v dobách sociální a politické nestability vedla k převratům a vládě tyranů…
Problém tedy spočívá i v samotné struktuře strany, která je i jinak velmi pluralistická. To by za podmínek reálné národní suverenity bylo zcela jasně sympatické pozitivum, dnes to naopak představuje víc než kdykoliv v minulosti možnost rozkladu zevnitř, kterou si panující globální establishment ještě nikdy nenechal ujít.
Takže uvidíme… . Jedno je ale jasné, a tím se kruh tohoto zamyšlení uzavírá – kde jinde než v Bruselu: Unie i Německo mohou jen těžko vystoupení Řecka z eurozóny připustit. V případě úspěchu by to znamenalo nebezpečný precedens a svůdný příklad pro další země, které „trojka“ oblažila svým „reformním“ diktátem. 5. ledna přinesly agentury zprávu o stanovisku Evropské komise k řecké kauze a spekulacím o návratu Řeků k národní měně. Podle ní je členství v eurozóně (cituji:) ‚neodvolatelné‘.
Opět tedy máme něco „na věčné časy“. Takže Ivane: nevypovídají řecké volby opět více o charakteru Evropské unie než o Řecku samotném?
Petr Schnur je historik, religionista a sociální psycholog, žije v Hannoveru
rozhovor vedl Ivan David
