11. 1. 2015 hrad
Po brutálním pařížském útoku jste v dopise prezidentu Françoisi Hollandovi napsal, že jste rozhořčen tímto krvavým zločinem. O čem podle Vás čin dvou zřejmě francouzských občanů alžírského původu vypovídá?
Mluvím řadu let o islámském terorismu a všichni mi vykládají, že bych měl být multikulturální a dodržovat takzvanou politickou korektnost. Když před několika málo dny bylo islámskými teroristy v Péšávaru zavražděno 200 dětí, tak to vyvolalo jen minimální mediální pozornost. Když je dnes zavražděno deset francouzských novinářů, jsou toho plné noviny. Myslím, že svět si uvědomí nebezpečí radikálního islamismu teprve v době, kdy tyto útoky nebudou probíhat mimo Evropu a USA a budou se týkat lidí, kteří vytvářejí veřejné mínění, což jsou
v daném případě novináři. Mně je stejně tak líto dvou set dětí jako těch deseti novinářů a nevidím důvod, proč bych jeden útok pokládal za méně zákeřný než druhý.
V Paříži zřejmě vraždili potomci přistěhovalců ze severní Afriky, kteří ke své nové vlasti cítí hlubokou nenávist. Co to může znamenat pro budoucnost Evropy?
Citoval bych významného představitele Islámského státu, který prohlásil: „Vtrhneme do Evropy a zabijeme sto, dvě stě nebo pět set milionů lidí, nám je to jedno.” Lidi,
o nichž mluvíte, považuji za jakési výsadky Islámského státu v Evropě, kteří se chovají přesně podle tohoto citátu.
Co se s tím dá dělat? Mají na to razantně reagovat bezpečnostní složky nebo celá EU uzavřením hranic, eventuálně vysídlením těchto lidí do jejich původních zemí?
Každý má žít ve své původní zemi. Něco jiného je cestovat a poznávat jiné kultury a něco jiného ve své původní vlasti pro její prospěch pracovat. Myslím, že tito lidé by měli žít ve svých zemích, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu. Jejich původní země už ovšem nejsou Alžír, Mali, Libye, ale Francie, Německo, Británie či Švédsko, kde se narodili oni i jejich rodiče. Jejich původními zeměmi nadále zůstávají Alžír, Libye nebo, chcete-li, Mali z prostého důvodu, že je tam jakási genetická závislost. Čech zůstává Čechem i tehdy, když žije ve Francii. Zatímco v případě Čechů není problém odlišné kultury, Čech se ve Francii dokáže skvěle adaptovat, viz Milan Kundera, tak lidé z těchto zemí zmíněnou adaptační schopnost nemají. To není kritika, to je konstatování.
Chápu to správně, že byste vybídl představitele Francie a dalších evropských zemí, aby tuto dejme tomu třetí přistěhovaleckou generaci deportovali do jejich původních vlastí?
Řekl bych jim: Pokud nedokážete přijmout pravidla hostitelské země a vraždění novinářů rozhodně není přijímání pravidel, vraťte se domů do své původní vlasti.
Přemýšlel jste o tom, že tito mladí se dávají do služeb Islámského státu i z jakési trvalé frustrace, neboť žijí na okraji společnosti, v ghettech, bez práce?
Ale ta ghetta byla vytvořena jimi samými proto, že nebyli schopni až na výjimky se asimilovat. V každé z těchto menšin ovšem najdete lidi, kteří pronikli do evropské společnosti. Vezměte si u nás vietnamskou komunitu. Děti Vietnamců studují české vysoké školy, mluví perfektně česky, jsou schopní podnikatelé, takže tady máte krásný příklad úspěšné asimilace. Jestli to nejde ve francouzských či německých ghettech, tak je to podle mého názoru vina těch, kdo v nich žijí.
Máte nyní jakýsi, i když neradostný, pocit uspokojení, že se slova ředitele hradního zahraničního odboru Hynka Kmoníčka o Islámském státu jako rakovině a Ukrajině jako chřipce, s nimiž jste souhlasil, potvrzují?
Každý člověk je rád, že má pravdu, ale byl bych tisíckrát raději, kdyby se moje varování před islámským terorismem ukázalo jako planá hrozba, protože v takovém případě by nebyli mrtví, nikoli jen ti minulí či přítomní, ale zejména ti budoucí. Velmi silně se totiž obávám, že tento proces bude rostoucí měrou pokračovat.
Motivem k vystřílení redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo zřejmě bylo přetištění karikatur proroka Mohammeda z dánského deníku. V celosvětovém vyjádření soustrasti a solidarity s pařížskou redakcí silně zazněla i jednoznačná podpora svobody slova a práva novinářů na kritiku zesměšnění čehokoliv včetně náboženských symbolů. Jak se na to díváte Vy?
Sám jsem objektem četných karikatur. Když jsou hezké, tak se jim s chutí zasměji, pokud jsou ošklivé, tak si pomyslím, že jejich autor je hlupák. Ani v jednom případě bych ale karikaturistům nebránil ve výkonu jejich práce.
Předpokládáte, že v Astaně, kde se už příští týden mají setkat Putin, Porošenko, Merkelová a Hollande, může dojít k posunu v otázce Ukrajiny?
Jsem rád, že se obě strany dohodly na výměně zajatců, třicetikilometrovém pásmu bez těžkých zbraní, a mohu doufat, že v Astaně tento proces pokročí.
Existuje šance na stabilizaci situace na Ukrajině v okamžiku, kdy její parlament, premiér i prezident odmítli neutralitu země a naopak vyjádřili touhu stát se v budoucnu členem NATO?
Víte, nechci komentovat hloupost některých politiků, kteří sice správně argumentují, že Ukrajina má svobodné právo rozhodnout o své budoucnosti, ale po této větě A zapomínají říct větu B, a sice, že to, jestli vstoupí do nějaké mezinárodní organizace, nezáleží jen na nich, ale hlavně na té organizaci. Tady bych citoval nedávný výrok německého ministra zahraničí Frank-Walter Steinmeiera, že Ukrajina do NATO nepatří.
Umíte si v horizontu příštích patnácti let představit mezinárodní konstelaci, která by dovedla NATO k pozvání Ukrajiny do svých řad? Je to z geopolitického hlediska vůbec kdy reálné?
NATO, stejně jako Evropská unie, je něco jako elitní klub. A do elitního klubu vstupujete, jste-li sama elitní země. To znamená země se spořádaným hospodářstvím a stabilizovanou politickou strukturou. Obávám se, že Ukrajina nemá ani jedno, ani druhé. Vy víte, že jsem několikrát podpořil prezidenta Porošenka v jeho úsilí o mír a na základě jeho projevů jsem vyjádřil pochybnosti, zda premiér Jaceňuk usiluje o totéž.
Překvapilo mě, že jste při komentování pochodu Kyjevem u příležitosti výročí Banderova narození necitoval přesně. Uvedl jste, že tam znělo Smrt Polákům, Židům a komunistům. Bez milosrdenství. Na internetu ale nic podobného dohledat nelze, zato to použil Váš příznivec Břetislav Olšer na svém blogu. Vypadá to, že jste to převzal od něj, nikoliv z autentického videozáznamu.
Nejste dobře informována. Samy noviny uvedly příklad jednoho serveru, kde zmíněné heslo bylo přesně takto citováno. Jeden list přitom zdůraznil, že jde o proputinovský a antiamerický server. Když se Vám nějaký server nelíbí, tak ho prostě označíte za proputinovský
a antiamerický, ale to nic nemění na faktu, že tam tento citát byl.
V souvislosti s Vašimi výroky k dění na Ukrajině premiér Sobotka a ministr zahraničí Zaorálek usoudili, že by bylo záhodno lépe sladit noty mezi Hradem, Strakovou akademií
a Černínským palácem. K první
z podobných schůzek by mělo dojít v nejbližších dnech. Co od toho očekáváte?
Každý z nás tam vyjádří své názory. Já se na tu schůzku těším a k situaci na Ukrajině pouze sdělím svým partnerům, že se čeká oficiální vyhlášení nového národního hrdiny Ukrajiny Romana Šuchevyče, který proslul tím, že v roce 1941 nechal ve Lvově postřílet 15 tisíc Židů. Takže to bude – po Stepanu Banderovi – nový národní hrdina Ukrajiny. Řeknu to svým spoludiskutujícím jako jeden z argumentů, proč se domnívám, že národní hrdinové by měli být poněkud jiného ražení.
Chcete tím vyjádřit obavu z budoucích směřování Ukrajiny?
Ano. Nejsem pro podceňování těchto extrémně nacionalistických, ne-li přímo neonacistických proudů. Na druhé straně rád uznávám, že vedle nich na Ukrajině existují i demokratické proevropské síly. Je samozřejmě otázka, v jakém poměru jsou, ale i kdyby neonacisté byli v menšině, nikdy nemůžete vyloučit, že časem, třeba kvůli ekonomické krizi, zesílí. Nezapomeňte, že nacistická strana v roce 1928 získala v německých parlamentních volbách 2,8 procenta. Pak přišla velká hospodářská krize a nacisté vyskočili na 30 procent.
Myslíte, že každé budoucí jednání s Moskvou by mělo začínat slovy, že Krym je ukrajinské území a jako takové musí být vráceno Ukrajině?
Samozřejmě ta slova říci můžete, ale musíte také připojit návod, jak toho chcete dosáhnout. Jak mi nedávno řekl německý prezident Gauck, bez války toho dosáhnout nelze a do té se žádné evropské zemi nechce, dokonce myslím, že ani Spojeným státům.
Můžete s vládou v zahraniční politice najít společnou řeč?
S naší vládou jsme našli společnou řeč v desítkách oblastí, ať je to postoj vůči EU, ekonomické diplomacii, Číně, ať je to mírně řečeno váhavý postoj vůči protiruským sankcím. Přiznal bych, že tady jsem méně váhavý, a odvolal bych se přitom na postoje rakouského kancléře Faymanna, francouzského prezidenta Hollanda, slovenského premiéra Fica, maďarského premiéra Orbána, bývalého ministra zahraničí USA Kissingera či současného německého Steinmeiera. Jak vidíte, jsem v dobré společnosti, třebaže je tato společnost v rozporu s českým mediálním mainstreamem.
V jakém horizontu očekáváte zrušení protiruských sankcí?
Prezident Hollande asi před týdnem vyjádřil naději, že by se mohly zrušit v dohledné době. Já s jeho názorem souhlasím.
Za pár dnů to bude rok, co vládne Sobotkova sestava. Vy jste ji označil za vládu naděje. Nemáte tedy proti tomu, jak spravuje zemi, žádné větší připomínky?
Pochopitelně je mám a také jsem je uvedl ve svém Vánočním poselství.
Služební zákon ponechme tentokrát stranou.
To je skoro škoda, protože služební zákon vede ve svých důsledcích k tomu, že když je úředník nekvalifikovaný a je dosazen spíše podle politické spřízněnosti než na základě odborných schopností, může prošustrovat desítky milionů korun, jak se nám stalo u fondů z Evropské unie. Baťa tomu říkal ušlý zisk. Služební zákon bych na vašem místě nevynechával, protože to je skutečný rozpor mezi vládou a mnou. Uvidíme, jak ho rozřeší Ústavní soud.
Tady bych se skoro vsadila, že Ústavní soud vaší stížnosti nevyhoví, nicméně musím souhlasit s tím, že pokud se v České republice nenajde jediný uchazeč o šéfa všech úředníků, který by splnil jazykový kvalifikační předpoklad, tudíž vláda tuto podmínku musí zmírnit, je to smutný příběh.
Dovedete si představit, že nejvyšší státní úředník bude muset každý měsíc do Bruselu a s neznalostí aspoň angličtiny tam bude vypadat jako totální pitomec? Myslím, že je to ostuda pro Českou republiku, a je to jeden z důvodů, proč proti tomuto zákonu protestuji.
Je to jen novinářský dojem, nebo objektivní realita, že Váš vztah s Bohuslavem Sobotkou se příliš nezlepšuje, ačkoli jste nyní dva nejvyšší ústavní činitelé?
Když jsme se setkali s Bohuslavem Sobotkou a já si přečetl jeho výrok, jak on si představuje budoucího prezidenta, tak jsem mu řekl, že mu dám vánoční dárek a nikdy veřejně neřeknu, jak já bych si představoval českého premiéra. Následovalo rozpačité mlčení a asi po čtvrt hodině diskuse na jiná témata pan premiér řekl, že tento výrok pro Váš Deník myslel off record.
Šlo o premiérovu SMS zprávu na redakční dotaz, co říká názoru šéfa ANO Andreje Babiše, že by Bohuslav Sobotka byl dobrým prezidentem. Neobsahovala žádné upozornění, že není určena ke zveřejnění, a pan premiér ji nezpochybnil, byť několik dní poté mi sdělil, že ji mínil jako osobní poznámku. Bohuslav Sobotka odmítl usilovat o Hrad a dodal: „Potřebujeme nějakého postaršího zkušeného prezidenta s autoritou, který má čistou minulost, nebude pít, sprostě nadávat a rozdělovat národ.” Proč jste to vztáhl na sebe?
Myslím, že on dobře věděl, na koho to vztahuje. Důležité je, že mám skutečně čistou minulost, že nekradu. Pokud jde o pití, máme tu sklenku dobrého moravského vína, a je-li pan Sobotka abstinent, je to jeho problém, protože se zdržuje jedné ze základních životních radostí. Co se týká vulgarit, z naší dlouhodobé známosti dobře víte, že je většinou nepoužívám, když tak jako citace nebo překlady druhých. Jediná výjimka, která v těch slavných Hovorech z Lán zazněla, byla kritika služebního zákona, který pokládám za takový paskvil, že jsem se neubránil vulgaritě, za niž se neomlouvám, protože podle mého názoru byla zcela na místě.
Nezmínil jste to nejpodstatnější ze Sobotkovy charakteristiky respektované hlavy státu, totiž že by neměla rozdělovat národ.
Především by to měl být člověk, který má charisma. Když jsem ale Bohuslavu Sobotkovi jako vánoční dárek řekl, že nezveřejním svoji představu, jak by měl vypadat budoucí premiér, tak touto stručnou půl větou skončím.
Bohuslav Sobotka sice charisma nemá, ale nezabránilo mu to být úspěšným politikem, a dokonce to vypadá, že i bez opoziční smlouvy vydrží v premiérském křesle čtyři roky. A ukazuje se, že dokáže udělat rozhodné gesto, jako nyní, když Vás nepozval na sjezd ČSSD. Nebral jste to jako urážku?
Ne, bral jsem to jako gesto, které bych označil nikoliv jako rozhodné, ale protože mi byly zakázány vulgarismy, nebudu používat žádného adjektiva. Respektuji jeho svaté právo nepozvat na sjezd sociální demokracie prezidenta republiky. Nechci spekulovat o tom, zda se třeba neobává toho, že bych ve svém vystoupení na sjezdu kritizoval ani ne tak volební neúspěchy ČSSD jako spíše to, že dosud nebyla provedena jejich relevantní analýza, identifikace a odstranění příčin volebního propadu. Strana, která není schopna sebereflexe, je bohužel odsouzena k postupnému ustupování na okraj politického dění. A to bych si nesmírně nepřál právě proto, že jsem osm let svého života věnoval tomu, aby se ze sedmiprocentní strany stala stranou s 32 procenty, a to nikoliv v průzkumech preferencí, ale v reálných výsledcích.
Bohuslav Sobotka podle Vás nese na neoslnivém volebním výsledku na podzim 2013 nějakou zásadní vinu?
Starořímské přísloví říká, že úspěch má mnoho otců, zatímco neúspěch je sirotek. Já jsem ho modifikoval ještě v době, kdy jsem vedl ČSSD tak, že úspěch má mnoho otců, ale neúspěch jediného a tím je předseda strany. Ve většině demokratických stran po neúspěchu ve volbách předsedové stran rezignují, aniž by je k tomu kdokoliv vybízel.
K tomu ovšem nebyl důvod, neboť Sobotka volby vyhrál, byť těsně před hnutím ANO. Vy si myslíte, že sociální demokracie by byla v záviděníhodnější kondici a vláda v lepších rukou, kdyby je vedl Michal Hašek?
Není právem prezidenta radit sociální demokracii, koho si má vybrat za svého předsedu.
To ani nemusíte, neboť krajské nominace zatím mluví jasně, Bohuslava Sobotku zatím navrhly všechny kraje, které o tom rozhodovaly, a nemá žádného soupeře. Jak to čtete?
Všimla jste si, že nominace proběhly aklamací, nikoliv volbou?
Ne, to nevím.
Tak Vám to sděluji.
Dominantní postavou vlády a jistě člověkem s charismatem je ministr financí Andrej Babiš. Kdysi jste uvedl, že jeho byste si jako premiéra ČR představit dovedl. Je to v perspektivě sněmovních voleb v roce 2017 pravděpodobný vývoj?
Jako premiéra ČR bych si dokázal představit minimálně deset osobností, tedy nikoli pouze Andreje Babiše. Pokud jde o to, zda se Andrej Babiš stane, nebo nestane premiérem, je to otázka po volbách v roce 2017, které nejprve bude muset vyhrát, sdělit mi, že má sněmovní většinu a pak ho samozřejmě jmenuji premiérem.
Z Vašich slov tak úplně nevyplývá, že byste byl s předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem jedna ruka, jak se proslýchá v podhradí…
Na Andreji Babišovi si vážím jeho tahu na branku, snahy po úsporách, i když zatím příliš velké efekty této snahy nevidím, jeho alespoň verbální podpory investic. Jak víte, dlouhodobě tvrdím, že z krize se můžeme jenom proinvestovat. Nemám s ním nějaké zásadní rozpory, ale ty – s výjimkou služebního zákona – nemám ani s Bohuslavem Sobotkou.
Oligarchizace české společnosti, kdy je majitel Agrofertu, silné mediální skupiny a řady klinik v permanentním podezření ze střetu zájmů, se neobáváte?
Ten termín je podle mě založen na závisti lidí, kteří nedokázali vybudovat fungující podnik, ale třeba ani fungující stranu, neboť to znamená otevřít ji novým členům, najít výrazné osobnosti typu Françoise Mitterranda, Olofa Palmeho, Willyho Brandta, Bruna Kreiskeho, Franze Vranitzskeho atd. Úspěšný nemusíte být jenom jako podnikatel, ale také jako stranický předseda, nebo jako jiný šéf, například primátor. Úspěch má mnoho tváří a neredukuje se na byznys. Důležité je, aby náš stát řídili úspěšní lidé, kteří mají svoji nenapadnutelnou historii.
Kritiku ze všech stran nyní schytává Váš kancléř Vratislav Mynář. Koupil totiž vilu v Praze – Strašnicích s pozemkem za 5,5 milionu korun. Už Vám ten nákup vysvětlil?
Kancléř mi sdělil, že počátkem 90. let minulého století koupil se svým francouzským společníkem firmu, která tehdy měla devět zaměstnanců. Během několika let z ní vybudovali firmu se 600 zaměstnanci. V době, kdy se dostala na vrchol a pan Mynář zdaleka nebyl kancléřem, prodal svůj podíl francouzskému společníkovi. Aniž bych prozrazoval konkrétní částku, každý si dovede představit, jakou hodnotu měl podíl podniku se 600 zaměstnanci. Ten mimochodem na našem trhu působí dál, nebyl vytunelován, vede ho tentýž Francouz a je ziskový. Já chci vždycky vědět, odkud pocházejí peníze na pořizování nemovitostí a jiného majetku, to říkám všem, bez ohledu na to, o koho jde. Kancléř Mynář si z prodeje svého podílu koupil vilu za 5,5 milionu a zhruba 10 až 15 milionů vynaloží na její rekonstrukci. Ta vila totiž byla deset let neobývaná a já obdivuji televizní znalce cen nemovitostí, kteří vůbec nebyli uvnitř a posuzují její cenu podle vnějšího vzhledu. Jinými slovy, dostal jsem uspokojivou odpověď a nevidím důvod, proč bych se touto věcí dál zabýval.
Znamená to, že až do verdiktu Národního bezpečnostního úřadu o Mynářově prověrce na stupeň přísně tajné zůstává kancléř pevně ve svém křesle?
Kdyby mi nezdůvodnil finanční zdroje, které použil na zakoupení tohoto hnízdečka lásky, tak by jeho kariéra v mé kanceláři skončila podstatně dříve, než by Národní bezpečnostní úřad uzavřel prověrku. Protože ale jeho vysvětlení považuji za relevantní, nevidím důvod, proč měnit kancléře.
Nenahlodaly Vás ani výroky Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše, že tato kauza poškozuje úřad prezidenta, nebo výzvy protikorupčních organizací k Mynářovu odstoupení?
Je zapotřebí, aby Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš měli k dispozici informace o původu prostředků na nákup vily. No a v případě Bohuslava Sobotky platí staré české přísloví, které říká: Nemluv o provaze v domě oběšencově. U člověka, který si svůj byt pořídil z poslaneckých náhrad, přičemž zákon naprosto jasně definuje účel těchto náhrad a nákup bytu evidentně nezahrnuje, bych považoval za rozumnější, kdyby mlčel. Nicméně protože jsem dnes v milosrdné náladě, nebudu tento výrok Bohuslava Sobotky dále komentovat.
Jenže Andrej Babiš žádný problém s poslaneckými náhradami nemá.
Ano, a právě proto měl položit zcela oprávněný dotaz, který jsem položil i já: Kde jsi na to, chlapče, sebral? Andrej Babiš dotuje své akvizice ze zisku svých již existujících firem, takže by jako podnikatel mohl toto vysvětlení Vratislava Mynáře pochopit. Jeho chyba byla, že se na to vůbec nezeptal.
Máte dojem, že po událostech na Albertově, demonstracích s červenými kartičkami a poklesu Vašich preferencí k 37 procentům, ale zároveň po výjezdech do krajů máte ve společnosti obdobnou oporu jako v době první přímé prezidentské volby?
Když startovala prezidentská kampaň, měl jsem v průzkumech šest procent preferencí. To je fakt číslo jedna. Fakt číslo dvě je, že počátkem 90. let minulého století jsem byl jediný politik, který prohlašoval, že kuponová privatizace je podvod století, Viktor Kožený patří za mříže a že potřebujeme nikoli víc Viktorů Kožených, ale Tomášů Baťů. V tom okamžiku jsem u natěšených kuponových akcionářů měl podporu možná ještě menší než těch šest procent. Vycházím z toho, že nejsem neomylný. Ale při kritice kuponové privatizace a podpoře baťovského espritu jsem chybu neudělal, leč byl jsem v evidentní menšině. Nezlomilo mě to a své názory jsem nezměnil.
A jaký omyl přiznáváte?
Analyzoval jsem teď svá vyjádření a rád bych některá svá slova upřesnil. Občas mi vyčítají výrok, že se máme v Číně učit, jak stabilizovat společnost.
To je oprávněná výtka, byla to velká chyba.
Byla to nepřesnost. Upřesnil bych ten výrok tak, že se máme snažit porozumět, jak Čína stabilizovala svoji společnost. Ono je to v mém slovníku téměř totožné, ale chápu, že někdo si to vykládal jinak včetně nesmyslu, že bychom měli čínské zkušenosti přenášet k nám. Čína zažila v minulosti dva šílené experimenty. Jeden se jmenoval Velký skok, který téměř zdevastoval její ekonomiku, a druhý Kulturní revoluce, jež téměř zdevastovala intelektuální elitu čínské společnosti. Mimochodem, většina dnešních vedoucích představitelů Číny byla za éry Mao Ce-tunga v koncentračních táborech. Byly tam hladomory, při nichž zemřely desítky milionů lidí. Tehdy Čínu každý odepisoval a říkal, že to po desetiletí bude totálně zaostalá země, s níž nelze vůbec ve světové politice počítat.
No a díky Teng Siao-pchingovi, který byl
v tom koncentráku také,
a dalším stovkám vedoucích představitelů Čínské lidové republiky, je dnes tato země druhou největší ekonomikou na světě a podle odhadů expertů bude do roku 2020 první. Ale pozor, jde o ukazatel hrubého domácího produktu. Když si to přepočtete na jednoho obyvatele, tak je Čína 91. na světě, to znamená nic moc. Na druhé straně se tam vytváří střední třída, která dnes zahrnuje zhruba 200 milionů obyvatel, a jsou to lidé, kteří jsou schopni třeba cestovat a v tomto smyslu jsou potenciálním zákazníkem pro Českou republiku. Skončily hladomory a víte, co to je, když lidé umírají hladem? To je pokrok a to jsem měl také na mysli, když jsem mluvil o stabilizaci společnosti.
Přesto musím připomenout slova vaší manželky v předvánočním rozhovoru pro Deník, že vyspělost každé společnosti by se měla poměřovat tím, jak se chová k nejslabším a nejohroženějším skupinám. Možná víte, že v Číně je sedm procent zdravotně handicapované populace, která žije v hrozných podmínkách na okraji.
Naprosto s Vámi souhlasím, ale ještě před deseti lety to bylo dejme tomu třicet procent. Všechno je relativní a záleží na tom, zda lidé umírají, nebo neumírají hladem.
