Aleksandr Koc a Dmitrij Stěšin
22. 1. 2015 Komsomolskaja Pravda (překlad vd)
Naší zvláštní korespondenti Aleksandr Koc a Dmitrij Stěšin z místa v Doněcku, kde zemřelo 13 lidí (foto, video)
To nemohla být nějaká chyba. Bez deseti devět, kruh tramvají a trolejbusů na ulici Tkačeva plné lidí. “Plné” v dnešních podmínkách opuštěného Doněcka. První salva dopadla na tramvajovou trať asi 300 m od kruhu. Padla pod ni tramvaj, která unikla s rozbitými okny. A byla především prázdná – jela z centra na okraj města. Mezitím návodčí provedl korekci a zasáhl cíl.
Necháváme auto před tramvajovou smyčkou – kolem je vše ucpané auty, některá patří záchranné službě, odtahovce “Tulipán”, příbuzným obětí, pak pouhým divákům a sousedům.
Běžíme a kloužeme se k cihlovému domku dispečera. Babička v levném čínském kabátku z jehož švů trčí kousky peří, stojí přímo v louži a křižuje se. Křižuje se a šeptá “Běsi, běsi, co to dělají, Pane Bože.”
Na chodníku leží žena, drobounká, ruce má už voskové. Vedle mladá dívenka v podřepu, pláče, slzy na tváři ji utírá hříva černých vlasů. Vedle muž, již ve věku. Povídá: “Zavolali mi do práce, co se to stalo.”
„Byla to její rodná sestra. A pro mě to bylo sestřička, Tánička,“ – netají emoce dospělý muže. „Přijela do Doněcka na dva dny. Matka tří dětí, dvě vnoučata, čeká dalšího vnuka … Ať je proklet ten „čokoládník“*/, ať nemá pokoj ani na tomhle ani na onom světě!
Ani on, ani jeho děti, vnoučata, pravnoučata,“ hořce naříká sestra zesnulé. „Ať je proklet do sedmého kolena. Ještě včera v televizi říkal, že je prezident míru a ne války! Jakýpak prezident míru?!“
To ale bylo na okraji tragédie, epicentrum je na náměstí před tramvajovou smyčkou. Mrtví leží na chodníku a zdá se, jakoby lidé jen usnuli unavení teplem a dlouhou cestou.
Vyhořelé osobní auto ještě dýmá – na sedadle řidiče beztvará hmota ohořelých lidských ostatků.
K zastávce přijíždí několik džípů. Z jednoho vystupuje sám zajatý plukovník ukrajinské 93. mechanizované brigády . V doprovodu hlídky ho vedou k trolejbusu. Je slyšet výkřiky: “Hoďte ho vlkům! Vraha! Zastřelte ho!” To nekřičí “teroristé”, “separatisté” nebo “ruští výsadkáři“. To jsou prostí obyvatelé Doněcka.
Jen si představte, že museli prožití v těchto měsících, aby se dostali do takového stupně hněvu. Nemůžeme soudit ty, kdo žijí v neustálém strachu už více než šest měsíců. Pokud si nejste jisti, zda se vrátíte domů, když jdete ráno do práce.
“Řekni mi, kdo to udělal,” ptají se plukovníka.
“Dělostřelectvo,“ odpovídá po chvíli přemýšlení.
“Co od nás chcete?“ – křičí lidé. „Proč jsi k nám jezdil. Tohle není vaše země! Co mlčíš?!“
„Nevím, co na to říct,“ – tiše odpovídá důstojník. – “Nemám co říct.“
Napětí roste, zajatce se snaží lidi udeřit a doprovod ho vrací do džípu. Několik lidí na něho útočí pěstmi, hlídka ho tlačí do auta.
“To je velitel praporu ‘kyborgů’,” – říká jeden z domobrany.
“Chápe, že zabíjejí civilisty?”
“Ne. Říkal mi, že to jsou Rusové, že speciální skupina FSB**/ jezdí a z minometů ostřeluje.
“Roztrhat ho!“ – křičí dav. S obtížemi dostali zajatého plukovníka do auta. Sedí na předním sedadle se skloněnou hlavou.
Čerstvě dorazil džíp OBSE. Blahobytně vyhlížející muž si cosi píše do notesu, jeho obličej je maska – lhostejná k utrpení.
