Ivan David
9. 1. 2015
„Já jsem Charlie!“ píší na svoje transparenty nejen rozhořčení Pařížané, ale i občané jiných světadílů. Jak se neztotožnit s oběťmi brutální vraždy? Jak nevzpomenout na pozůstalé? K „popularitě“ zavražděných přispěla média a snaha nejen prezidenta Hollanda ukázat se veřejnosti v lepším světle než obvykle. I tak říkal uvěřitelné banality.
Co také říci? Zdůraznil, že Francie přišla o nadané karikaturisty. Prostě cenné lidi. Neotřele řečeno o ty, kteří „nastavují mocným zrcadlo“. Například Hollandovi. Řeči jim život nevrátí a hlavně jsou nespravedlivé.
Na vrcholu hospodářské krize nakreslil karikaturista Adolf Hoffmeister dva obrázky vedle sebe. Na prvním byl Mahátma Gándhí sedící na zemi obklopen fotografy a novináři. Karikaturista pod obrázek připojil nápis „hladovějící, o kterého se zajímá svět“. Na vedlejším obrázku byl dlouhý zástup nezaměstnaných s nápisem „hladovějící, o které se nikdo nezajímá“.
V současném světě přibývá zavražděných, o které se „nikdo“ nezajímá. Jsou to například prostí civilisté v pásmu Gazy, rukojmí osudu, který si sami nevybrali. Jsou to civilisté v Afganistanu a Pákistánu vraždění americkými bezpilotními letadly. Jsou to civilisté ve východoukrajinských městech a vesnicích vraždění Ukrajinskou armádou, ale jsou to i vojáci téže armády. Vybírám jen namátkou z posledních měsíců. Při pohledu více do historie snadno objevíme stamilióny nezajímavých obětí. „A jen ten žáček, který vůbec nedával pozor, se ptá: A bolelo to tenkrát taky?“ (Miroslav Holub).
Francouzští karikaturisté mají své blízké – pozůstalé. Čtenáři Charlie Hebdo jsou v jistém smyslu také pozůstalí. Karikaturisté jim budou chybět. Jenže i „nezajímavé“ oběti budou někomu chybět. I oni měli své blízké a pokud nebyli všichni důkladně vyvražděni, budou na ně myslet ti, kteří přežili.
Nemyslete si, že jste „Charlie“. Vy nejste „Charlie“, kdyby vás zastřelili v bojích mimo zaměřenou pozornost, nebudou o vás mluvit v médiích a nezmíní se o vás prezidenti, stejně jako kdybyste zemřeli hlady nebo se v zoufalství oběsili. Vy se totiž médiím jako oběti nehodíte. Proč? Protože se nehodíte těm, ve prospěch kterých média píší, ve prospěch těch, kteří potřebují mýty formované presstituty. Těm stejným slouží i monsieur Hollande a nerad by byl ve své funkci dobře placeného vrchního sluhy nahražen madame Le Penovou.
Více než tři tisíce zavražděných ve Světovém obchodním centru se připomíná. Téměř tři tisíce obětí stejně barbarského vraždění civilistů americkou armádou v Jugoslávii se nepřipomíná. Jsou to totiž oběti „našich“ spojenců. Zde se pěstuje solidarita s bombardujícími, ne s oběťmi.
Zamysleme se, jestli na začátku celého nešťastného příběhu není někdo jiný. Ferdinand d´Este byl obětí atentátu. Ale obětí byl i atentátník Gavrilo Princip. Byl to svého druhu sebevražedný atentátník. Věděl, že neunikne. Kvalita života může být horší než smrt. Vrazi s politickými cíli se rekrutují hlavně z beznaděje. Chybí jim vzdělání, uplatnění, životní perspektiva, budoucnost. Chtějí být „někým“. Je ve veřejném zájmu, aby se mohli uplatnit jinak, než jako atentátníci. Nejsou ani zdaleka jen obětí nepříznivých poměrů, ale bez nich by si našli jiné uplatnění. Jistě jsou i vzdělaní a jinak uplatnitelní fanatici, ale to je jiný příběh.
Nejsme Charlie Hebdo, nejsme oběti vlastních provokativních obrázků. Zatím nejsme ani „nezajímavé“ oběti. Ještě můžeme přemýšlet, kdo všechno je oběť a kdo je možná jen pachatel. Nebuďme soudci, buďme myslícími svědky! Podílejme se na změnách světa, tak, aby ubylo zbytečných obětí. Chtějme od monsiuer Hollanda víc než krokodýlí slzy.
