Petr Ježek
25.5.2015 První zprávy
Charkov. Průmyslové východoukrajinské město s významnou zbrojovkou založili kozáci v polovině 17. století jako pevnostní město tehdy jižního okraje Ruska, jež se vzpamatovávalo z dob tatarských vpádů z jihu.V době založení se kozáci Bohdana Chmelnického přiklonili k Rusku, které se tak územně stabilizovalo na levém břehu Dněpru. Vojenský význam Charkova se v 18. století vytratil a po čase jej s rozvojem železnice vystřídal význam průmyslový a obchodní. Se vznikem SSSR se Charkov stal hlavním a největším městem Ukrajinské SSR. Za druhé světové války se městem čtyřikrát přehnala fronta, což znamenalo jeho dvoutřetinové zničení a obrovské ztráty na životech jeho obyvatel. Od té doby je Charkov pouze druhé největší město na území dnešní Ukrajiny. Ačkoli v Charkově již delší dobu převažuje obyvatelstvo ukrajinské národnosti, významná část těchto Ukrajinců hovoří rusky a inklinuje k pravoslaví spíše než k jiným formám křesťanství. O tom, zda je to město více ruské či ukrajinské, nechť soudí sami charkovčané.
Když před rokem v únoru 2014 vypukly nepokoje v Kyjevě na Majdanu, jež vyvrcholily terorizováním ruskojazyčných Ukrajinců a násilným vládním převratem, občané Charkova se zřetelně distancovali od dění v Kyjevě. Jejich reakcí na jedno z prvních zákonných opatření kyjevského režimu – zákaz ruštiny jako úředního jazyka – bylo odmítnutí násilných změn ve statutech oblastních center a snaha o posílení autonomie na Kyjevu obdobně jako v případě Doněcku a Lugansku.
Zatímco v jižněji situovaných městech a oblastech se protiruské postoje Kyjeva odrazily v rychlé organizaci referend a vyhlášení samostatných republik, obdobné snahy v Charkově byly násilně potlačeny ozbrojenými skupinami osob, jež sebe samy označovaly a dodnes označují za pokračovatele Stěpana Bandery. V každé civilizované zemi by jejich násilné činy proti civilnímu obyvatelstvu byly označeny jako činy teroristické. Ne tak v zemi, kde jsou jejich vůdci reálně součástí nelegálního establishmentu, ač volebně nelegitimizováni. A k překvapení všech informovaných, nejsou označeni za teroristy ani v zemích, které jindy neváhají teroristy rychle označovat a i proti nim bojovat. Pak již ani nepřekvapuje, že kyjevský režim označuje ruskojazyčné obyvatele na západ od ruských hranic za teroristy pouze proto, že odmítají oligarchicko neonacistickou vládu, která je označuje za podlidi. jako obvykle, zloděj křičí „chyťte zloděje!“
Zatímco se v bývalé Doněcké a Luganské oblasti vytvořily samostatné republiky a proti nim byla Kyjevem zorganizována ATO („antiteroristická operace“), Charkov se stal místem honby za každým, kdo se slovem nebo činem jakkoli nesouhlasně vyjádřil k vládě a jejím praktikám. To pochopitelně vyvolalo reakci v podobě partyzánských akcí místních proti terorizujícím osobám a institucím. Od léta 2014 bylo v Charkově uskutečněno několik takových akcí, které vedly k poškození a zničení zařízení využívaných vládními ozbrojenci, ale nikdy v místech, kde by hrozilo nebezpečí civilistům. Zatímco v DLR a LLR probíhala fakticky občanská válka (jakkoli to Kyjev skývá pod ATO), v Charkově se proti teroru ozbrojenců část obyvatel postavila pouze občasnými diverzemi bez ohrožení městské infrastruktury, natož životů lidí.
V neděli 22.2.2015 v době příměří na donbaské frontě došlo k výbuchu v Charkově v oblasti, kde nejsou žádné cíle kyjevského režimu a jeho násilných proponentů. Následkem výbuchu došlo k úmrtí a zranění civilistů, což znamená jasný teroristický čin. Kyjev ihned po výbuchu bez jakýchkoli důkazů označil za strůjce výbuchu a za teroristy proruské separatisty s tím, že jako vždy jednají na příkaz z Moskvy. Charkovští partyzáni to obratem na Facebooku odmítli s věrohodným argumentem, že na civilní cíle nikdy neútočí, což lze dokladovat chronologií jejich předchozích diverzí. EU tradičně čin odsoudila a požaduje řádné vyšetření a postih strůjců.
Zde je nutné se vrátit zpět na začátek ATO. Byli to prokazatelně ukrajinští neonacisté a násilníci, kteří jako první projevili násilí proti ruskojazyčnému obyvatelstvu nejen v Donbasu, kteří se pak zcela v duchu svého duchovního spojení s územím, na němž po generace žijí, rozhodli bránit proti ozbrojencům a armádě se zbraní v ruce. Přesto byli tito státní separatisté, ale územní domobranci označeni za strůjce setřelení civilního letu MH-17, ač nikdy žádné civilisty za cíl neměli a systémy PVO schopnými setřelit cíl v deseti kilometrech také v oblasti neměli (právě oni usilovali o co nejrychlejší a nejpřesnější vyšetřování). Dodnes kyjevský režim nebyl schopen tento incident vyšetřit obdobně jako vraždu civilistů v Oděse, naopak je průkazné ostřelování civilních cílů silami ATO. Kde bere EU odvahu doufat, že Kyjev něco spravedlivě vyšetří, když za celou dobu své existence prokazuje neschopnost a neochotu cokoli ve svůj neprospěch vyšetřovat?
Obviňování Ruska a jmenovitě prezidenta Putina z agrese a podpory údajného terorismu obránců svého území a způsobu života kyjevským režimem již působí komicky, kdyby nešlo o lidské životy. Zatímco Krym se stačil vyhnout nejen ATO, ale především násilí a chaosu a v DLR a LLR se navzdory těžkým podmínkám neustále obyvatelé snaží udržet v chodu ostřelovanou infrastrukturu a obnovovat svá obydlí, území ovládané kyjevským režimem upadá do chaosu sociálního a ekonomického výhradně v důsledku jeho absurdní sebedestruktivní politiky.
Charkovčané nemají jakýkoli zájem na zhoršení již tak mizerných podmínek, kdy zaměstnanci nedostávají své mzdy a nejistota uzavírá řadu drobných podniků a obchodů. To platí i pro ruskojazyčné partyzány, kteří od počátku nečiní nic, co by zhoršilo občanské životní podmínky. Představa, že jim náhle „rupne v bedně“ a odpálí nálož v místě pohybu civilistů je zcela mimo jakoukoli logiku a zkušenost. Obdobné je to i v případě těch jednotlivých dobrovolníků z Ruska, kteří doposud pomáhali domobraně DLR a LLR. Přestože nelze předjímat případné výsledky řádného vyšetřování, již nyní je zcela zřejmé, že ti, kdo již mnohokrát projevili své teroristické sklony jsou i nejpravděpodobnějšími strůjci nedělního charkovského teroristického činu.
Závěrem se nabízí východisko: Nelegální a nelegitimní vlády nemají dlouhý život bez ohledu na míru podpory, jež se jim z poněkud nepochopitelného důvodu nezřídka dostává. Naopak legitimní plebiscitem podložené autonomie se při trvalém úsilí je falešně dehonestovat snadněji stanou tím, co je již dnes označováno jako Novorusko. Prohlášení férově zvolených předáků DLR a LLR o požadavcích obyvatel na osvobození zbytku bývalých oblastí (Doněcké a Luganské) a perspektivně i na osvobození všech území osídlených proruskými obyvateli od terorizujících násilníků a ekonomiku rdousících vládců zcela jasně říká, že Ukrajina se již nemůže vrátit před Majdan. Jediné rozumné historicky podložené řešení ukrajinské krize je rozdělení Ukrajiny na jihovýchodní část (Novorusko) a severovýchodní zbytek Ukrajiny. I severovýchod s Rusínskými požadavky na autonomii však nemusí být konečnou dělení od počátku vnitřně nesourodé Ukrajiny. Obyvatelé touží po dvou základních věcech – po míru (tam, kde se bojuje) a současně po možnosti normálního života s prací a odměnou za ni. Kdo asi zaseje v Záporoží, aby měl co jíst i dněpropetrovský gubernátor? Monsanto? Nebo lidem dříve dojde, jaké vši si Majdanem nasadili do kožichů?
