Miroslava Hustáková
23. 2. 2015 zdroj
Na facebookové zdi ministra obrany jsem se od jeho přátel dověděla, že jsem přihlouplá husa, od druhého kráva, tak jsem se na tu ochranu podívala ještě blíže.
Před 2. světovou válkou jsme měli Spojeneckou smlouvu mezi Československem a Francií z 25. ledna 1924 smlouvu nejen s Francií a podmínky, za nichž by bylo možné uskutečnit vzájemnou vojenskou pomoc, byly zanedlouho vymezeny Garanční smlouvou Francie s Československem z 16. října 1925.
Bylo v něm uvedeno, že si naše země poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, a to i za situace, že se Rada Společnosti národů (SN) nevyjádří jednomyslně ve věci označení agresora.
Dále jsme měli i smlouvu se SSSR, Československo-sovětská spojenecká smlouva byla podepsána 16. května 1935 a uvádělo se v ní, že pokud se jedna smluvní strana stane obětí nevyprovokovaného útoku, druhá jí poskytne okamžitou pomoc. Připojený protokol však upřesňoval, že tento závazek bude platný jen v případě, že oběti bude poskytnuta současně pomoc ze strany Francie. (zdroj)
A co máme dnes? Podepsali Washingtonskou smlouvu, jsme ted členy NATO o které slyším, jak nás zavazuje, jak nás ochraňuje a z toho důvodu si ji ocitujeme.
Pro ochranu naší země je důležitý článek č. 1, a 5, ale proto, aby mne někdo nepodezříval, že jsem něco schválně zatajila, ocituji ji závěrem celou, aby si ji každý mohl přečíst v úplné verzi a nemusel být tak obětí každodenních lží ze strany našich politiků.
Článek 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Co tedy každý člen může a musí?
Může jinému členskému státu pomoci a nemusí nic. Nikde není stanoveno, že v případě, že napadená země požádá ostatní členské státy o pomoc, tak ty ji automaticky pomohou.
Takové smlouvy jsme už měli a když se velmoci dohodly jinak, tak se prostě dohodly, že nám nepomohou. Nemám informace o tom, že by např. mínění našich politiků na dnešní krizi na Ukrajině zajímalo Rusko, USA, Německo, nebo Francii. Jsou pod jejich rozlišovací schopnost. Nevím o tom, že by zástupce světové velmoci řešil problémy světa s našim prezidentem, či premiérem.
Každý kdo si pozorně smlouvu přečte, tak ta ani nepočítá, že si někdo dovolí jít do třetích zemí světa činit údajně mírotvorbu, kde část domácích obyvatel je považuje za okupanty.
Pokud hovoří naši politici o závazcích, tak nehovoří o ČR, možná o nějakých svých osobních, ale s těmi se zatím na veřejnosti nepochlubili…
S ohledem na ochranu ze strany spojenců jsme na tom podobně, jako v roce 1938 a není žádná Mezinárodní smlouva,která by nás zavazovala posílat naše vojáky na zahraniční mise.
Washingtonská smlouva
Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami.
Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.
Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru.
Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti.
Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě.
Článek 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
Článek 2
Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně.
Článek 3
Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.
Článek 4
Smluvní strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany.
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Článek 6*
Pro účely článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo více smluvních stran pokládá ozbrojený útok
na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na Alžírské departmenty Francie**, na území Turecka nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka;
na ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli smluvní strany, jež se nacházejí na těchto územích nebo nad nimi nebo na kterémkoli jiném území v Evropě, kde byla umístěna okupační vojska kterékoli smluvní strany v den vstupu této smlouvy v platnost, nebo ve Středozemním moři, nebo v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka
* Po doplnění článkem 2 Protokolu k Severoatlantické smlouvě o přistoupení Řecka a Turecka.
**Dne 16. ledna 1963 vzala Rada na vědomí, že pokud jde o bývalé alžírské departmenty Francie, stala se příslušná ustanovení této smlouvy od 3. července 1962 nepoužitelnými.
Článek 7
Tato smlouva se nedotýká a nebude žádným způsobem vykládána , jako by se dotýkala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy OSN, vyplývající z Charty, ani základní zodpovědnosti Rady bezpečnosti za zachování světového míru a bezpečnosti.
Článek 8
Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současně platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se, že nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.
Článek 9
Smluvní strany tímto zřizují Radu, v níž bude každá z nich zastoupena, aby projednávala věci týkající se plnění této smlouvy. Rada bude organizována tak, aby se mohla kdykoli pohotově sejít. Rada zřídí takové pomocné orgány, jaké mohou být potřebné, zejména ihned zřídí výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření nutná k plnění článků 3 a 5.
Článek 10
Smluvní strany mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantického prostoru, aby přistoupil k této smlouvě. Každý takový smluvní stát se může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svoji listinu o přistoupení. Vláda Spojených států amerických vyrozumí každou ze smluvních stran o uložení každé takové listiny o přistoupení.
Článek 11
Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou smluvními stranami plněna v souladu s jejich ústavními postupy. Ratifikační listiny budou uloženy co nejdříve vládou Spojených států amerických, která uvědomí všechny ostatní signatáře o každém uložení. Smlouva vstoupí v platnost mezi státy, které ji ratifikovaly, jakmile budou uloženy ratifikační listiny většiny signatářů, sestávající z ratifikačních listin Belgie, Francie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států, a pro další státy smlouva nabude účinnosti dnem uložení jejich ratifikačních listin***.
*** Smlouva vstoupila v platnost 24. srpna 1949 po uložení ratifikačních listin všech signatářských států.
Článek 12
Poté, co bude smlouva v platnosti deset let, nebo kdykoli později, se smluvní strany, jestliže o to některá z nich požádá, poradí o revizi smlouvy, přičemž vezmou v úvahu faktory ovlivňující mír a bezpečnost severoatlantické oblasti včetně vývoje světových i regionálních uspořádání podle Charty OSN pro zachování mezinárodního práva a bezpečnosti.
Článek 13
Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá oznámení o odstoupení vládě Spojených států amerických, která vyrozumí vlády ostatních smluvních stran o každém oznámení o odstoupení.
Článek 14
Tato smlouva, jejíž anglické i francouzské znění mají stejnou platnost originálu, bude uložena v archivu Spojených států amerických. Řádně ověřené kopie budou touto vládou předány vládám ostatních signatářů.
zdroj
Autorka je právnička
