Joseph Stiglitz
17. 2. 2015 Altpress
Profesor Kolumbijské univerzity (USA) a laureát Nobelovy ceny za ekonomii (2001) Joseph Stiglitz absolvoval 13. ledna na půdě francouzského Národního shromáždění přednášku, z níž výňatky ve svém posledním čísle přinesla revue Alternatives Economiques (č 343, únor 2015). Toto jsou výňatky z výňatků řeči, v níž Stiglitz konstatuje, že úsporné strukturální reformy svědčí o nesprávné cestě, kterou se eurozóna vydala, a že řešení krize musí být zcela odlišné.
To, že tak mnoho evropských zemí má tak špatné ekonomické výsledky, naznačuje, že problém není jen problémem francouzským, italským nebo řeckým. V Evropě je systémový problém. Německá diagnóza je jednoduchá: nadměrné fiskální deficity a strukturální nepružnosti jsou zodpovědné za tyto obtíže. Dovolte mi, abych se vyjádřil slovy, která nejsou ani diplomatická ani akademická: je to naprosto absurdní. Španělsko a Irsko mělo před krizí rozpočtové přebytky a nízký poměr dluhu k HDP. Krize způsobila deficity, nikoli naopak. Důvod, proč Spojené státy jsou úspěšnější, spočívá v tom, že nepodlehly mantře úsporných opatření, nebo alespoň ne v takové míře.
Myšlenka, podle níž jsou strukturální problémy každé jednotlivé země tím, co je příčinou jejich špatné výkonnosti, také postrádá smysl. Strukturální nepružnost skutečně může způsobit neefektivnost, jež snižuje životní úroveň, ale pokles příjmů plynoucí z úsporných opatření je mnohem významnější. A nebyly to strukturální rigidity, které vyvolaly realitní bublinu ve Spojených státech a ve Španělsku nebo které snad vyústily ve všechny ty excesy finančního sektoru.
Slepé uličky
Mnoho z těch takzvaných „nezbytných strukturálních reforem“ nevede k ničemu jinému než k politikám, které snižují životní úroveň velké části populace prostřednictvím snižování mezd, zvýšené nejistoty v zaměstnání (prekérní práce) a snižování sociálních dávek. Jak můžeme tvrdit, že nejlepší způsob, jak zvýšit životní úroveň, je provádění politik směřujících k jejímu snížení? Tyto politiky kromě toho prohlubují nerovnosti, které jsou již beztak značné.
Mnozí používají krizi jako záminky k diskreditaci sociálního státu. Ale ten není příčinou selhání Evropy. Řada z těch nejúspěšnějších zemí starého kontinentu má nejrozvinutější sociální systémy; a recese by byla v Evropě mnohem vyšší, kdyby zde neexistovaly automatické stabilizátory, které poskytuje stát blahobytu. Konkrétněji: strukturální reformy, které snižují mzdy a ekonomické jistoty vedou ke snížení agregátní poptávky. Nynějším problémem Francie, Evropy a světa je nedostatek agregátní poptávky, nikoli omezování strany nabídky.
Je to opravdu strukturální problém, ale jde o strukturu eurozóny jako celku a ne o strukturu každé jednotlivé země. Euro byl politický projekt, pro nějž nevznikla dostatečná vůle vytvořit ekonomický rámec, který by umožnil dobré fungování. Ve zhoršující se složité situaci pochopení, co je potřebné k tomu, aby to fungovalo – a mohlo vést ke konvergenci – bylo velmi špatné. Mysleli jsme si, že všechno, co potřebujeme, jsou nízké deficity a co nejmenší státní dluhy. Nyní víme, že to byla chyba. Přesto někteří trvají na tom, aby se šlo ještě dál ve směru, který nikdy nefungoval.
Aby došlo k realizaci potřebných vnitřních úprav, které by předcházely důsledkům změn směnných kurzů, vyslovují se mnozí pro vnitřní devalvaci, aby nedošlo k očekávanému poklesu cen ve Francii. Brání se tedy implicitně deflaci a sugerují, že nárůst exportů by mohl nahradit pokles veřejných výdajů. Opět platí, že tato myšlenka je zcela nesmyslná.
Zlepšení, které se projevilo v běžných účtech zemí v krizi, bylo z velké části následkem poklesu dovozu, nikoli zvýšení vývozu. Vnitřní devalvace nikdy nefungovala, stejně jako úsporná opatření. Kdyby fungovala, se zlatým standardem by během Velké hospodářské krize nebylo tolik problémů.
Dnes víme nejen to, že deflace je špatná, ale také proč. Evropa vytvořila nestabilní systém, kde se kapitál a lidé s vysokou vzdělanostní úrovní přesunují z nejslabších zemí do zemí nejsilnějších a produkují tak spíše rozdíly než konvergenci. Evropa prohloubila státní dluhové krize tam, kde předtím neexistovaly…
Konvergence
Dnes mezi ekonomy existuje konsensus ohledně reforem nezbytných pro fungování eura. Většina jejich prvků je důvěrně známa, takže stačí, abych je vyjmenoval: bankovní unie, která znamená nejen společný dohled, ale pojištění vkladů a společný mechanismus řešení problémů; eurobondy nebo jiné prostředky ke zvýšení značné finanční kapacity pro Evropu jako celek; silnější společný fiskální rámec – ne sebevražedný pakt úsporných opatření, ale opravdová solidarita s fondem pro stabilitu a růst; sdílená odpovědnost v souvislosti s nezaměstnaností; společné investice s cílem vybudovat Evropu zítřka.
Ale jde o víc. Konvergence bude vyžadovat průmyslovou politiku, která zejména zaostávajícím zemím umožní lepší perspektivu vzestupu; regulační politiku, která přesměruje finanční prostředky ze spekulací ve sféře nemovitostí apod. do produktivních investic; politiku inovací, která nahradí destruktivní inovace ve finančním sektoru kreativními inovacemi, jež obohatí životy jednotlivců a ochrání životní prostředí. Údajné inovace ve finančním sektoru byly zaměřeny pouze k obcházení pravidel, která zajišťovala stabilitu ekonomiky a byla zaměřena proti podvodům.
Jedná se o strukturální reformy potřebné ke zmírnění neodpustitelného plýtvání zdroji, které charakterizuje evropské ekonomiky v posledních letech. Musíte přepnout z úsporných opatření na politiku růstu. Evropští představitelé to několikrát vyhlásili, ale učinili v tomto směru jen málo. Země, které mají největší rozpočtový manévrovací prostor, měly by tímto směrem vykročit. Vzhledem k vzájemné závislosti, z růstu těchto zemí bude mít prospěch celá Evropa.
Spíše než se spoléhat na deflace v zemích se schodky běžného účtu, měla by nastat inflace v zemích s přebytky. Zavedení minimální mzdy v Německu by k tomu mohlo přispět a omezit tam nárůst nerovností. Stávající instituce, jako je Evropská investiční banka, by se měly zapojit do dalších investic a pomoci oživit slabé soukromé investice a bankovních úvěry, zvláště pro malé a střední firmy.
Problémy, jimž čelí Francie, z velké části vznikly mimo její hranice. Jde o evropské problémy, které vyžadují evropské řešení. Euro vzniklo na podporu evropské solidarity. Má přesně opačný efekt. To, co je dnes zapotřebí, je návrat k zásadám evropské solidarity, na nichž bylo euro založeno.
