George Friedman
12. 2. 2015 Střípky ze světa
O tom, nač Berlín nemá, konkurenčníma očima. S klinickou skicou přichází šéf americké agentury STRATFOR. Na margo cesty, již Angela Merkelová vážila za Obamou. Ta sonda je i vrchovatě podjatá. Dilemata, jež nastoluje, však mapuje docela neotřele.
Kancléřka jela z Bílého domu mámit karty, jež by jí usnadnily dohodu s Putinem. Třeba slib „autonomie pro provincie“, za nějž by Rusko „přestalo podporovat ukrajinské secesionisty“. Pro Ameriku je však nežádoucí. Už samu „autonomii ukrajinských provincií“ totiž vnímá jako „základnu pro rozklad zbytku země“.
Když Frau Merkel přebírala žezlo – je to už deset let – Evropě vévodil „mír a jednotná EU“. Pro Německo to byly unikátní časy. Užívalo si „pohodlí, bezpečí i mezinárodní kolegiality“. Svět, v němž kancléřka operuje dnes, se mezitím změnil dramaticky. „Evropská unie je v hluboké krizi. Mnozí z té krize viní Německo.“ Jak pro jeho „agresívní exportní politiku“, tak pro to, že se „domáhá samoúčelných škrtů, které na dnešní krizi zadělaly“. Jak za to, že „euro využívá k vlastnímu prospěchu“, tak za „politiku EU, již chrání vlastní korporace“. „Z většiny Evropy se image dobrotivého Německa vypařuje.“ Leckde ho střídají starší reminiscence. Německo se znovu „stává zemí, z níž má okolní Evropa strach“.
„Tvrdit, že Merkelové svět kolabuje, by bylo nadsázkou.“ Že se však mění „způsobem, který byl roku 2005 za hranicemi vší fantazie, však konstatovat lze“. Nedávný „německý svět“ boří hlavně „souběh finanční krize, vedoucí k dramatickému růstu nacionalismu“ a „válečné hrozby na Ukrajině“. „Německo se tomu, že se do čela Evropy postaví politicky i vojensky, chtělo vyhnout. Za dnešní situace to však už nejde. Evropská finanční krize, vlekoucí se sedmým rokem, už primárně není ekonomický, ale politický problém. Ukrajinská krize Německo tlačí do krajně nepohodlné pozice.“ Především na něm totiž závisí, zda se tu „politický problém nezvrhne i ve vojenský“.
Německo chce jak „Evropskou unii, držící pohromadě“, tak „záruky, že neponese břemeno zachování její jednoty“. Na Ukrajině „bylo jedním z prvních, kdo podpořil demonstrace vedoucí ke vzniku dnešní vlády. To, jak reagovaly Rusko či Spojené státy, však Němci očekávali jen sotva.“ Tím méně „stojí o podíl na vojenské reakci, adresované Rusku“. Nechtějí ovšem „vycouvat ani z podpory ukrajinské vládě“.
„Jeden rozpor se v německé strategii promítá obecně.“ Nestojí o image síly „asertivní či vnímané jako hrozba“, míří však „cestou, vyznačující se obojím“. Pokud jde o „evropskou krizi“, je právě Německo jedním z těch, kdo razí „zvlášť nekompromisní postoj na řecké téma, ale i v celkové otázce jižní Evropy a katastrofálního stavu tamní nezaměstnanosti“. Na „Ukrajině Berlín podporuje Kyjev, kladoucí odpor Rusku, zřejmé závěry z toho však vyvodit nehodlá.“
V „Evropě hraje Německo dominantní roli agresívně“. Na „Ukrajině dominuje též, ale po dobrém“. Dominantní roli je však – „spíš díky okolnostem, než vlastní politice“ – „nuceno hrát v obou případech“. „Nic příjemného pro Německo a jistě ani pro zbytek Evropy.“
„Přímé vojenské angažmá“ je pro Berlín delikátní i dnes. Tím spíš na Ukrajině – a ruskýma očima – by si koledovalo o „reminiscence, jimž si čelit nepřeje“. „Zaujal rozporuplnou pozici.“ Na jedné straně podporuje jak „hnutí, které je bytostně protiruské“, tak shodně namířené „sankce“. Na druhé straně však nestojí – „víc než ostatní zúčastněné strany“ – ani o eskalaci „politického problému ve vojenský“. „Do vojenské akce na Ukrajině se nezapojí.“ „To poslední, co dnešní Německo potřebuje, je válka na východě.“
V Řecku se pídí po alibi roli, již tu hraje. „Německo inkasuje přes 50 procent svého HDP z vývozů. Destinací více než poloviny z nich je evropská zóna volného obchodu.“ Právě ta je i pravým „srdcem projektu EU“. „Německo vyvinulo kapacity, dalece převyšující rozsah jeho domácí spotřeby. Přístup na trhy mít musí, jinak si drsná ekonomické krize přijde i pro ně.“
„V Evropě ale rostou bariéry.“ Tlaky na „obnovu pohraničních stráží a prohlídek“. A to jak z „obav před islámským terorismem“, tak z „volného pohybu za prací ze země do země, který ji bude brát domácím a dávat outsiderům“. Budou-li „státní hranice znovu bariérou, limitující pohyb za prací, jak dlouho potrvá, než slabší ekonomiky zavedou i protekcionismus, vytlačující německé zboží?“
Ekonomická krize živí nacionalismus. Spousta lidí – těch „ani u moci, ale ani bezmocných“ – „vnímá regulace EU jako existenční hrozbu“. A jak „za regulacemi“ – tak za „cenami v eurech“ – „vidí ruku Německa“.
Tu vlnu však vnímá jako hrozbu i samo Německo. Ještě víc, než na eurozóně, mu záleží na zachování stávající evropské zóny volného obchodu. Hlavně za tím jde vším, čím se tak vehementně angažuje v Řecku. „Chce-li však nová řecká vláda přežít, kapitulovat už nemůže. Byla zvolena, aby se Německu postavila. A nehledě na všechny neznámé není vůbec jasné, zda by default, úplný či částečný, nebyl ku prospěchu věci. Řecko si koneckonců může určit i vlastní pravidly hry. A pokud nabídne, že z dluhů splatí aspoň část, bude snad kdokoli proti, nedostane-li jinak zhola nic?“
Německo „čelí i jiné stránce svého postavení“. Té, co „sahá až před jeho sjednocení v roce 1871“. „Ač ekonomicky silné, strádalo extrémním deficitem bezpečnosti.“ Jeho moc totiž stála i padala s „ochotou jiných zemí pustit je na své trhy“. Jinak „německé moci hrozilo, že se sesype“.
Především v tom tkví klíč k ambicím Berlína v Řecku. Chce tu „okolní Evropě demonstrovat, jaké následky by měl default“. „Pokud však Řecko default vyhlásí, jediné, co to ukáže, bude, že default funguje.“ I tady si Německo – „tak jako tolikrát v minulosti“ – užívá „panovačnosti stejně, jako nejistoty“.
Oč hlubší je „krize Evropské unie“, tím „méně si může dovolit válku na Ukrajině“. Jela-li pro totéž zlanařit i Spojené státy, mělo to mizivou šanci. „Neméně hluboké“, jako těch německých, jsou totiž „i prameny amerických pozic“. Zčásti kvůli „lidským právům“, jež – coby „jeden ze zdrojů svých kroků“ – „nemůže pominout tato ani žádná jiná administrativa“. Jejich „daleko hlubším zdrojem je však to, že Spojené státy mají“ – „už po sto let, od První přes Druhou až po studenou válku“ – „hlavně jeden neměnný imperativ: na kontinentu nedopustit vznik evropského hegemona“. A „obavy, že se o hegemonii pokouší Rusko“, v nich nastartovalo právě dění na Ukrajině.
„Je ironií osudu, pokouší-li se Německo, blokované coby hegemon Spojenými už dvakrát, Spojené státy přesvědčit, že gradace vojenských akcí problém Ukrajiny nevyřeší. Amerika to ví, ví však i to, že pokud teď couvne, Rusko to pochopí jako šanci, jak svůj tlak vystupňovat ještě víc. To samé Německo, jež stálo u zrodu této i evropské krize, teď po Spojených státech chce, aby se stáhly. Ta žádost je pochopitelná, couvat však jednoduše už nelze.“
Kancléřka jela z Bílého domu mámit karty, jež by jí usnadnily dohodu s Putinem. Třeba slib „autonomie pro provincie“, za nějž by Rusko „přestalo podporovat ukrajinské secesionisty“. Pro Ameriku je však nežádoucí. Už samu „autonomii ukrajinských provincií“ totiž vnímá jako „základnu pro rozklad zbytku země“.
Je to pořád ten „klasický německý problém“. Tentokrát dokonce „v dvojím vydání“. „Obě pramení z neúměrné síly a slabosti v jejím pozadí.“ „Německo se Evropu snaží přestavět, kalibr jeho hrozeb však klesá.“ Když se pokouší „přestavět Ukrajinu, je v pasti ruské reakce“.
„Na to, aby se dalo ignorovat, je Německo silné příliš.“ „Na to, aby svou vůli prosadilo, je zase až moc slabé.“
„V minulosti se pokoušelo nabýt síly, díky níž by svou prosadilo. V tomto případě to v plánu nemá. Zda bude trvat na svém, aniž na to bude dost silné, nabídne zajímavou podívanou.“
