22. 2. 2015, zdroj: ruvr
Ukrajinský Majdan po roce – jak ho viděl Berkut
Před rokem nepokoje na kyjevském „majdanu“ přerostly v krvavé pouliční boje, jejichž výsledkem byl státní převrat na Ukrajině. Příslušníci ukrajinských zvláštních jednotek Berkut byli účastníky těchto událostí od prvních dnů. Nynější kyjevské úřady je označují za zrádce vlastního lidu a viníky početných obětí.
Bývalí příslušníci Berkutu Alexandr Popov a Sergej Chajrulskij, kteří se přestěhovali do Ruska, jsou i nadále přesvědčeni o tom, že na kyjevských ulicích tehdy postupovali naprosto správně. „Nemáme se za co stydět. Nezrazovali jsme Ukrajinu. To Ukrajina nás tehdy zradila“, říkají.
Proč jste se rozhodli přestěhovat se do Ruska?
Alexandr: Protože tam (na Ukrajině) jsme nyní považováni za zločince. I když, ve skutečnosti, jsme jen plnili služební povinnosti. Zajišťovali jsme ochranu veřejného pořádku a ani jednou jsme nepřekročili míru toho, co bylo nutné.
Proč začali Berkut označovat za hlavního nepřítele Majdanu?
Alexandr: Nebylo to hned. Situace začala houstnout v okamžiku, kdy Janukovič nepodepsal smlouvu s Evropskou unií. Zprvu požadovali pouze její podepsání, potom odstoupení vlády. Vláda na to nijak zvlášť nereagovala a tehdy začali do města přivážet pneumatiky, pytle, prkna a začali tím přehrazovat silnice.
Už z první „revoluce“ je velmi dobře známo, jaká to je špína, smrad, znečištěné vchody domů a krádeže. Okamžitě se do místa začnou stahovat různí avanturisté, kriminálníci a bezdomovci z celé země. Proto se i Kyjevané obrátili na milici se stížnostmi: „Podruhé už nic takového nechceme“.
Berkut tehdy dostal prvně příkaz vyčistit náměstí. Byl jasně stanoven úkol: nepoužívat žádná opatření spojená s fyzickým tlakem, dokonce i v případě provokací.
My jsme se vzali za ruce a náměstí v klidu vyčistili. Už tehdy na nás házeli kameny a útočili proti nám holemi. Hysterie však byla přiživována, doslova, jako kdybychom zbili polovinu Kyjeva. Jakmile jsme odešli, oni se vrátili a požadovali odstoupení Azarova a rozpuštění Berkutu. Nás označili za nepřátele.
Sergej: Protože se ukázalo, že my jsme jediní, kdo byl schopen jim čelit. Dokonce i beze zbraní. A my jsme se jich nebáli.
A kdo tam byl?
Alexandr: Pro drtivou většinu lidí byl tento „majdan“ něco, jako muzeum, nebo cirkus. Přijížděli se do centra Kyjeva jen podívat. Mnoho lidí přijelo z jiných měst. A v okamžiku, když začaly boje, tak tam zůstali jen ti, co dostali zaplaceno.
Sergej: Byli tací, kteří tam přicházeli jak do práce. Šest hodin postál na barikádách, dostal peníze a odešel.
Alexandr: Když jsme je poprvé vytěsňovali z náměstí, tak byli v davu muži a ženy ve věku 40-45 let. Oni nás doslova prosili: „Hoši, nechte nás tady postát do šesti do rána. Nám zaplatili do šesti. Budeme do vás na oko strkat a pak sami odejdeme“.
Zvlášť se vryli do paměti fotbaloví fanoušci. Na „majdanu“ v Kyjevě byli fanoušci z celé země, obzvláště mnoho pak ze západních regionů.
Sergej: Nemyslete si, že byli spojeni s nějakou ideologií. Fankluby jsou ideální organizace pro verbíře. Je tam možné rychle najít velké množství agresivní mládeže. A levně.
Kdy se situace obzvláště vyhrotila?
Alexandr: Tehdy památníky Lenina ještě nestrhávali, tento byl první. Poslali rotu Berkutu, přibližně 30 kluků, s příkazem, aby nepřipustili stržení. Oni přišli a jednoduše se postavili kolem. Obklíčilo je tehdy téměř 300 ozbrojenců a začali je bít řetězy, vytrhávat z šiku a davově mlátit. Bez zranění nevyvázl nikdo. Jednoduše je rozervali.
Sergej: Já jsem osobně viděl tři úmrtí příslušníků. Raněné jsem ani spočítat nemohl. Podle mého osobního dojmu si myslím, že tam lehlo až 10% příslušníků. O tom ale ani na jednom ukrajinském kanálu nic neřekli.
Co se vám z těchto dnů obzvláště vrylo do paměti?
Alexandr: Jak po zádech teče rozžhavený napalm… Teče proud ohně, uniforma se taví, ale pocit mezi lopatkami – chladno. Nebylo horko, nebolelo to… doslova, jako by se tavil led.
Sergej: A mě, jak to všechno bylo zorganizováno a zaplaceno. „Majdan“ byl velmi dobře sponzorován penězi a udržován v „bodu varu“ drogami. My sami jsme to viděli.
Nacházeli jsme se na pozici dva až tři dny. Bez jídla, bez odpočinku. Spali jsme, kde se dalo. Přitom, my jsme bojovníci, kteří jsou na takové podmínky připraveni, ale i tak nám to dávalo dost zabrat. A na druhé straně běhali lidé plní energie. Je snad tolik nepřipravených a nevycvičených lidí, kteří by mohli tři dny běhat po barikádách, tahat stavební materiály a házet kameny?
Alexandr:A když jsme se dostali do jejich štábu, tak tam všechno bylo zavaleno lahvemi whisky, ginu,… V obrovských hrncích bylo naložené maso k opékání… Našli jsme tam celé hromady balení s armádními ponožkami s vrstvou odvádějící pot. Zahraniční výroby. Bylo tam termoprádlo… všechno tam bylo. Bez takových zásob by nebyl žádný „majdan“. Na to všechno byly třeba obrovské peníze.
A ještě nás dostalo… V šesti, nebo sedmipatrové budově, kterou zaujímal Pravý sektor, byly v každém patře něco, jako kasárna. Když jsme tam vstoupili, ležely tam matrace. A my jsme pod nimi nacházeli obrovské množství injekčních stříkaček.
Vaši velitelé o tom věděli?
Alexandr: Samozřejmě. My sami jsme inkognito na „majdan“ chodili. Převlékali jsme se do civilu a šli se podívat na to, jak pozice vypadají zevnitř. A vedení jsme říkali, že bude zle. My osobně jsme viděli, jak tam přivážejí zbraně, jak připravovali koule s chlorovým práškem, které potom na nás házeli. Chemický prach leptal oči a ti, co to vdechli, opustili okamžitě šik s otravami, nebo popáleninami.
Úřady ale nechtěly přijímat rozhodnutí. Došlo dokonce do toho, že nám při dalším střetu zbývalo k definitivnímu začištění náměstí pouhých 50 metrů. A nám dali příkaz ustoupit.
Při jatkách na Gruševského jste zbraně měli?
Alexandr:Bojové zbraně nám poprvé vydali někdy jednadvacátého. A na Gruševského se střílelo o den dříve. Už poté nám na postavení přivezli bedny se samopaly. Abychom se alespoň mohli nějak dostat z města.
V tom okamžiku už nám nezbývalo vůbec nic. Všechny naše autobusy spálili. A potom nás příslušníci druhé jednotky odvezli na základnu kyjevského Berkutu.
Sergej: Pravý sektor byl jak šílený! Oni nás chtěli provést po „majdanu“, postavit na kolena a nutit nás, abychom prosili o odpuštění. Oni na nás zorganizovali honičku se střelbou. Na základně jsme zavřeli bránu a nedovolili jsme „majdanovcům“, aby k nám pronikli. Dva dny jsme strávili v obležení, dokud jsme se domlouvali ohledně letadel. Potom se nás i na vzletové dráze pokoušeli blokovat.
Alexandr: Všechno se rozhodovalo s Pravým sektorem. Přijeli lidé od nich a požadovali, abychom odevzdali zbraně a sami se vzdali. Slibovali, že na nás zaútočí. Dostali odpověď, že nyní, když nemohou utrpět civilisté, tak si to mohou klidně zkusit. U nás by mohla dojít trpělivost. Pokud nás vyprovokujete, tak postřílíme nejenom útočníky, ale ještě od vás i Kyjev vyčistíme. Oni chápali, že jsme schopni to udělat. Proto dráhu odblokovali a umožnili nám odletět.
Jak nyní po roce hodnotíte to, co se na Ukrajině stalo?
Alexandr:Pokud by před rokem na Ukrajině probíhalo to, co probíhá nyní, tak bych sám na „majdan“ šel. Někteří tehdy chtěli Evropskou unii. A nyní všichni chtějí práci, aby jim platili peníze, aby bylo teplo v domech, aby nebyla válka…
Sergej: Na návrat na Ukrajinu nemyslím. Neznáme nikoho, kdo by dnes změnil svůj názor a přešel na stranu Kyjeva.
Alexandr: Já si nemyslím, že jsem zradil Ukrajinu. Nyní to je, ve své podstatě, fašistický stát. Já i nadále miluji Ukrajinu jako svoji vlast. Přezírám však ten stav, do kterého ji dostal současný režim.
