Merkelová a Hollande v Moskvě: pět “znamení” o výsledku jednání

Avatar
Původní autoři

Serjej Gurkin
9. 2. 2015    zdroj

Jednání Vladimíra Putina, Angely Merkelové a François Hollanda v Moskvě trvalo přes čtyři hodiny a skončilo pozdě v noci bez jakýchkoli prohlášení. Bezprostředně po ukončení setkání německá kancléřka a francouzský prezident opustili ruské hlavní město. Ovšem určitá “znamení” o tom, čemu byly rozhovory věnovány a jak dopadly, jednající osoby zanechaly.


Především je možné si všimnout místa konání setkání. Merkelová a Hollande přileteli do Moskvy z Kyjeva, kde se setkali s Petrem Porošenkem. Posloupnost schůzek ukazuje, že návrhy bylo zapotřebí pouze předběžně dohodnout s ukrajinským prezidentem a už definitivně – s Putinem.

Zadruhé, na rozdíl od neplánovaného prosincového setkání prezidentů Ruska a Francie na letišti Vnukovo, se včerejší setkání konalo v Kremlu a bylo oznámeno předem, což také nemůže nebýt znamení. Návštěvy evropských lídrů i nadále probíhají v atmosféře utajení a spěchu, v tomto smyslu se mluví o trvajícím napětí, ale zároveň je i očividný pokrok.

Nelze si také nevšimnout, že v posledních dnech se významně snížil počet provokativních prohlášení ze strany Kyjeva. Ještě nedávno Arsenij Jaceňuk prohlašoval, že Kyjev bojuje na Donbasu “s armádou Ruské federace”, ale Porošenko po jednání s Merkelovou a Hollandem už nic takového nevyslovil. Již v sobotu Kyjev oznámil, že není předpokládáno přerušení diplomatických vztahů s Ruskem. Ukrajinským ministerstvem zahraničí bylo řečeno, že jsou možné varianty, při nichž dostane Donbas autonomii a tak dále.

Začtvrté, absence prohlášení o výsledcích rozhovorů v Moskvě také může být dobrým znamením. Pokud by jednání ničím neskončila, nejspíše by následovala řada rétorických sentencí o tom, že tento proces běží a pracovní skupina bude pokračovat ve své konstruktivní spolupráci. Ale když proces opravdu běží, tak se o tom prohlášení nedělá.

Je také možné věnovat pozornost skutečnosti, že mluvčí ruského prezidenta nazval rozhovory “obsažnými a substantivními.” To druhé slovo se v ruském jazyce používá jen velmi zřídka. Znamená buď “obsažnost” nebo “nezávislost”. Protože o obsažnosti rozhovorů informoval Peskov samostatně, je možné předpokládat, že druhý termín je narážka na skutečnost, že jednání probíhala podle vlastního rusko-evropského scénáře, nikoli podle scénáře washingtonských partnerů, kteří hovoří o poskytnutí vojenské pomoci Ukrajině a o dalším zvyšování tlaku na Rusko.

Zároveň nelze vyloučit, že takový předpoklad trpí nadměrným optimismem: alespoň doposud se ani hlavě Německa ani francouzskému lídrovi nepodařilo dokázat, že jsou schopni hájit vlastní zájmy a ne zájmy svého “hlavního partnera” ze zámoří. Evropa nemá co získat ani válkou na Ukrajině ani protiruskými sankcemi. Právě tato otázka je v konečném důsledku hlavní zápletkou jednání: do jaké míry jsou činy evropských lídrů nezávislé.

Nové návrhy na řešení ukrajinské konfliktu mohou být zveřejněny v Mnichově nebo v neděli – během telefonních hovorů v “normandském formátě”. Jednotlivé parametry jsou již jasné: s největší pravděpodobností půjde o vstup mírových jednotek na Donbas, pokud se stranám podaří dohodnout seznam zemí, které budou mírové jednotky delegovat. Příchod mírových sil (a schválení jejich příchodu oběma stranami) potvrdí skutečnost, že na Donbasu bojují dvě strany, každá z nich má svou vlastní pravdu, a ne “dobří” proti “špatným”.

Zadruhé, strany budou jednat o zachování Donbasu v rámci Ukrajiny, ale s podminkou dodržení řady dohod. V první řadě je to autonomie regionu a také, pravděpodobně, neutrální status Ukrajiny – jiná možnost nebude vyhovovat ani domobraně, ani jejím příznivcům.

Kyjevští politici začali připravovat své občany na takový scénář: slovo “autonomie” je již pronášeno. Nevyslovuje se slovo “federalizace”, ale to je nakonec otázkou terminologie. A hovoří se o celém území Doněcké a Luganské oblasti, ne pouze o té části, která je nyní pod kontrolou domobrany.

Bude-li dohody dosaženo v této podobě, budou muset všechny strany konfliktu splnit poslední a hlavní úkol: dokázat sobě i svým stoupencům, že vítězství je vlastně jejich. Pokud bude tento problém vyřešen, pohyb směrem k míru je velmi pravděpodobný. Samozřejmě pouze za předpokladu, že Kyjev bude schopen se distancovat od “jestřábích” výzev Washingtonu, o čemž je i nadále mnoho pochybností.

Nejjednodušší bude přesvědčit o svém vítězství pro domobrance. Navrhovaný scénář jim nedává státní suverenitu, ale konec konců splňuje všechny ty požadavky, kterými tento konflikt začal: možnost žít podle svých vlastních politických, hospodářských a kulturních pravidel, s formálním setrváním v rámci Ukrajiny. Žít v jednom státě s těmi, kteří vás bombardovali, samozřejmě, nebude snadné; pomoci musí čas a nárazník v podobě mírové kontingentu.

Poněkud obtížnější to budou mít s přesvědčováním svých stoupenců o svém vítězství evropští lídři. Už tak dlouho mluvili o válce dobrých se špatnými, že volání po míru zní falešně. Nezbývá než doufat (ne bez důvodu) ve špatnou paměť voličů a v zázračnou moc rétorických manter o tom, že na konci těchto událostí se Ukrajina, kulhající na obě nohy, přece jen “pohybuje směrem k evropským hodnotám”.

Ještě obtížnější to bude pro kyjevské politiky. Poskytovat “teroristům” autonomii a zřeknout se “jediného možného” vstupu do NATO – to je to samé jako přiznat porážku. Ale o náladu a sebevědomí kyjevských vůdců se nemusíme strachovat: už mnohokrát dokázali svou schopnost nazývat černé bílým, takže i tady se najde způsob, jak si zachovat dobrou tvář před svými příznivci.

Pokud jde o Rusko, pak Moskva od začátku vojenské konfrontace na Donbasu nemluvila o oddělení těchto dvou oblastí od Ukrajiny, ale aby jim byla poskytnuta autonomie a o zřeknutí se celé Ukrajiny úplně kulturních a politicko-vojenských nároků být protiruskou baštou. Když na konci krvavého konfliktu v srdci Evropy Moskva dostane Krym, “západní partneři” kontrolu nad kyjevskou vládou, ale se zachováním neutrality a poskytnutím autonomního statusu odbojným regionům, bude tento výsledek považován za nerozhodný.

Pro Novou republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová