Ohrožené pole možností

Martin Hekrdla
27. 2. 2015   a2larm
Uzavírá se řecké Syrize a podobným hnutím evropské levice pole možností pro prosazení jejich politik? Pokud ano, čí vinou? Řecká „radikální levice“ Syriza musela de facto přistoupit na kompromis s nenáviděnou „Trojkou“ (MMF, Evropská banka, Evropská komise). Tento kompromis sice neruší všechen sociální potenciál vlády Alexise Tsiprase, ale rozhodně ruší entuziasmus řeckých voličů před 25. lednem, datem předčasných parlamentních voleb. A také významnou část „agendy ze Soluně“, programu Syrizy, který byl za převelikých ovací vyhlášen v září 2014.


Nejsou vlastně příliš důležité detaily bruselské dohody, která byla v pátek 20. února ministry financí eurozóny, takzvanou Euroskupinou, podepsána s Řeckem a jejíž obsah je v těchto hodinách a dnech pilován a předkládán ke schválení věřitelům. Vše podstatné se již odehrálo: řecká „radikální levice“ Syriza musela de facto přistoupit na kompromis s nenáviděnou „Trojkou“ (MMF, Evropská banka, Evropská komise). Tento kompromis sice neruší všechen sociální potenciál vlády Alexise Tsiprase, ale rozhodně ruší entuziasmus řeckých voličů před 25. lednem, datem předčasných parlamentních voleb. A také významnou část „agendy ze Soluně“, programu Syrizy, který byl za převelikých ovací vyhlášen v září 2014.

Od básně k próze

Samozřejmě, že mnoho detailů – například větší manévrovací prostor Athén v oblasti primárního rozpočtového přebytku na letošní rok – dává řecké vládě šanci ztlumit nejkřiklavější formy „humanitární katastrofy“ a na fiskální restrukturalizaci se ruka levice jistě také projeví. Vyhnout se bankrotu i „Grexitu“ (tedy odchodu Řecka z Evropské unie; neologismus ze slov „Greece“ a „exit“) se zdá být rozumné. Znovuvzkříšená a nutně devalvovaná drachma by znamenala další masivní zbídačení již tak dost postižených Řeků a byla by provázena ještě rychlejším úprkem kapitálu, než jakého jsme svědky nyní. Nepochybně by na drachmu ihned skočili spekulanti. Zrušení dluhů by jistě pustilo do plic řecké ekonomiky hodně kyslíku, ale zmizela by možnost vnějšího financování. Užitek z Grexitu by tedy byl velmi nejistý, jakkoli přibývá Řeků, kteří – jak hlásí zasvěcení pozorovatelé přímo z terénu – jsou ochotni tyto „národně osvobozenecké“ strázně podstoupit. „Idea Evropské unie je v Řecku mrtvá,“ říká francouzský specialista na řeckou historii Olivier Delorme, připouští ovšem, že Unie je dosud živá u části mladé generace a mezi studenty i akademiky.


Není spravedlivé odkrývat reformistické „maloburžoazní“ ledví Syrizy, jak to po Evropě činí kdejaká „levice“ ve svém přepychu nevolitelnosti.

Co skutečně podstatného se v těchto dnech odehrává, ukazují reakce levého křídla Syrizy, která má ve straně nezanedbatelnou – téměř třetinovou – sílu a bez níž nemůže Alexis Tsipras počítat s parlamentní vládní většinou. V neděli reagoval „maskot“ hnutí, europoslanec Manolis Glezos, dvaadevadesátiletý národní hrdina, jenž za okupace stáhl z athénské Akropole nacistickou vlajku, ostrým prohlášením, které v pondělí bylo na prvních stránkách řeckých novin (a už předtím je umístil autor ekonomického programu Syrizy Janis Milios na svůj web). Glezos vyzval členy, aktivisty a stoupence radikální levice ke vzpouře proti výsledkům bruselského jednání Euroskupiny. Vysmál se faktu, že „trojka“ byla jen přejmenována na „instituce“, „memorandum“ na „dohodu“ a „věřitelé“ na „partnery“, což podle jeho slov nezmění nic na dosavadní situaci. „Volili jsme Syrizu, protože slíbila zrušit režim škrtů, který není jen strategií německé oligarchie, ale také oligarchie jiných zemí Evropské unie i oligarchie řecké,“ napsal Glezos a pokračoval: „Měsíc uplynul a slib zrušit trojku a její důsledky není stále naplněn. Škoda, velká škoda. Za sebe žádám řecký lid o odpuštění, že jsem šířil tuto iluzi.“

Není však spravedlivé svalit vinu na hřbet Tsiprasovi a jeho týmu za „zradu předvolebních slibů“ či – v eufemistickém podání – za rozpor mezi „povolební prózou a předvolební poezií“. Není spravedlivé odkrývat reformistické „maloburžoazní“ ledví Syrizy, jak to po Evropě činí kdejaká „levice“ ve svém, řekl bych, přepychu nevolitelnosti. Jediná spravedlivá výtka spočívá v obvinění, že nová garnitura vládců v Aténách odhadla špatně poměr sil, míru obav Bruselu i Berlína z dopadů Grexitu na celou eurozónu („Ten domeček z karet,“ říkal kudy chodil ministr financí Janis Varufakis s úděsným šklebem na rtech.) Řekové špatně odhadli hloubku poznání evropských elit, že politika tupých škrtů selhala a že je s ní třeba doopravdy něco dělat a nejen za sebou řadit omšelé fráze. A konečně se zmýlili v ochotě obyčejných Evropanů vzít za svou „řeckou otázku“ jako univerzální sociální problém neoliberálního kapitalismu a postavit se za ni.

Osamělý předvoj

Víme, co se stalo. Athénám se nepodařilo oddělit vládnoucí struktury „levicových“ metropolí (Paříž, Řím) od pravicového hegemona (Berlín). Tato strategie nebyla smetena v okamžiku, kdy se Řekové od „Supermaria“ Draghiho dozvěděli, že jim 28. února vyschne „eurovod“ z Evropské centrální banky, a od Wolfganga Schäubleho, že musí do puntíku splnit závazky předchozí pravicové vlády. Strategie rozdělení elit a přeskupení silokřivek padla už ve chvíli, kdy se řečtí vyjednavači dozvěděli od sociálních demokratů Françoise Hollanda a Mattea Renziho, že respektovat vůli voličů je sice třeba, ale že dluhy jsou dluhy a musí být splaceny (první přímo zvolený český „levicový prezident“ Miloš Zeman se v této souvislosti už ani „vůli voličů“ nenamáhal zmínit). Bytostně protiřecký a antilevicový charakter „zavedené eurolevice“ vynikl na víkendové konferenci Strany evropských socialistů (PES) v Madridu, která se – kromě prorůstových frází – celá nesla v duchu podpory hroutících se španělských socialistů (PSOE) pod náporem hnutí Podemos, sesterské strany Siryzy. Mnozí řečníci – i sám šéf Evropského parlamentu Martin Schulz (SPD) – v Madridu vehementně odsuzovali „populisty“, kteří přicházejí s „nereálnými sny“. Řekové se zmýlili v odhadu, že aspoň „pokroková“ Evropa dostává rozum a že už opustila základní ideu Margaret Thatcherové, heslo familiárně nazvané TINA (There Is No Alternative).

Pravda, žádné elity nepřicházejí k rozumu samy, jenom tak, když se náhodou dobře vyspí. Rozum jim musí být vtlučen do hlavy. Zdola. Řekové to vědí, tak naivní zase nejsou. Neměli nikdy pocit, že si sami pro sebe – na vlastním písečku – řeší nějaké specifické národní problémy. Podle již citovaného historika Oliviera Delorma, je „v Řecku velmi silný pocit, že země je politickou laboratoří předurčenou k tomu, aby se rozšířila na ostatní národy v Evropě“. Řekové, zvyklí žít v diaspoře a v otevřenosti ke světu, měli silný dojem, že v odmítání úsporných politik bojují za ostatní Evropany. Odtud jejich velká pozornost k evropským demonstracím solidarity. Ale mobilizace „za Řecko“ byla o víkendu minimální, takřka žádná. Odborové svazy sehrály roli mrtvých brouků a staly se bezděčným pilířem – pokud ještě ne převody a pákami – vládnoucích elit. Řecko zůstalo osamoceno.

Existuje shoda, že hra kolem Řecka není zdaleka ještě dohrána. Měli bychom si však uvědomit, že otevřené pole možností neohrozila Syriza nebo „neslušné“ chování Janise Varufakise, jenž jednu chvíli málem nafackoval předsedovi Euroskupiny Jeroenu Dijsselbloemovi, sociálnímu demokratovi s charismatem mokrého hadru. To pole možností jsme ohrozili a možná nadlouho uzavřeli my sami. Ano, my všichni. Vlastní neprohlédavostí, pasivitou, neschopností se zorganizovat a jakkoli zdola zatlačit.