Zdeněk Hrabica
2. 2. 2015
Potkávám mladé bezdětné ženy, s dvěma i čtyřmi pejsky na vodítku. Někdejší rozhlasové pořady s dětskými lékaři nahrazují již přečasto veterináři. Mám psy rád. Zjišťuji, že i náš člověk je už otrlý na válku. Vraždění a bestialitu okolního světa vnímá z informací již jenom z poloviny. Vojenská a vlastenecká výchova nabyla jiného rozměru.
Sobotní Právo nám ukazuje příklad muže, který u nás prožil dvacet let: „Klidný život v Česku vyměnil Ukrajinec Igor S. za bojůvku Pravého sektoru“ . „Jsem Ukrajinec a za Ukrajinu zemřu,“ prohlásil na rozloučenou s Českem. Exvelvyslanec v Rusku a USA Petr Kolář ve chvilce poezie radí, jak znát Rusko a Ukrajinu. Čtěte Putnu a Zubova! To je to pravé ořechové.
Máme super úředníka, konečně. Šel jsem si úředně na úřad ověřit vlastní podpis, vyrušil jsem úřednici: „Můžete mi poradit?“ – Okřikla mne: „Nejsme tady od poskytování rad, ale kvůli ověřování podpisů.“ Zjihl jsem v pokoře a podlomila se mi kolena, pomyslel jsem si: „Na co potřebuji super úředníka?“ Prý na Ukrajině a v Rusku mají oligarchy, kteří si kupují hlasy, voliče, nemocnice, noviny, televizi, rozhlas. My je nemáme? Mají i prezidenty a ministry, kteří si z nízkých státních odměn postavili skleněné paláce; zrovna ten Kalouskův skleňák běží na netu jako pohádkové you tube!
K čemu mi vtloukají do hlavy, že si politici, soudci, úředníci potřebují vyrovnat platy, když si krylovsky rozbíjíme držku o zem a recese je pro nás hlavně strašák z exekuce? Už tu máme na sebe uvaleno 800 000 exekučních případů; zjišťuji – svítá na lepší časy – už nebudou odebírat dětem hračky. Vím, o čem píši! V čem se lišíme od Řecka a od Španělska, které jsou v eurozóně a bojí se zítřka? My se nebojíme? My se totiž nebouříme! Spíše se nám hodí červené karty proti Zemanovi, jak slabomyslné. Mám rád svůj národ, ale nenávidím, jak se někdy předvádí, když mu opravdu teče do bot. Chybějí mu galoše!
