Rudá a trikolóra

Následkem toho jsme svědky nástupu odvrácené strany tohoto konformismu. Směs zkorumpovaného kapitalismu a vražedného mafiánství představuje maniakální odpověď, kterou pud smrti na úrovni subjektu žene k nejrozmanitějším identitám. Taková odpověď pak dále podněcuje vznik arogantních a identitářských protiidentit. Obecně sdílený názor zní, že „Západ“ je vlastí dominantního a civilizovaného kapitalismu stojícího proti „islamismu“, což je označení pro krvelačný terorismus. Na tomto pozadí se objevují na jedné straně ozbrojené skupiny vrahounů nebo nadstandardně vyzbrojení jednotlivci máchající zbraněmi ve jménu poslušnosti mrtvole jakéhosi božstva. Na straně druhé zde jsou barbarské mezinárodní vojenské expedice, které ve jménu lidských práv a demokracie pustoší celé státy (Jugoslávie, Irák, Libye, Afghánistán, Súdán, Kongo, Mali, Středoafrická republika…). Na svědomí mají tisíce obětí, aniž by dospěly k čemukoliv jinému, než že se s těmi nejzkorumpovanějšími bandity dohodly na křehkém míru a především na budoucích osudech ropných vrtů, zdrojů potravin a dalších enkláv, díky nimž prosperují velké společnosti.

Tak to půjde dál, dokud skutečný univerzalismus – lidstvo samotné, které vezme svůj osud do vlastních rukou, tedy nové a rozhodující dějinně-politické ztělesnění komunistické ideje – neužije ve světovém měřítku své nově nabyté síly. To zároveň znamená konec podrobení států oligarchiím vlastníků a jejich sluhů a rovněž konec měnové abstrakce a konečně také konec identit a protiidentit, jež za provolávání smrti pustoší myšlení. Stav našeho světa lze charakterizovat jako opožďující se, ale – za předpokladu, že si jej budeme v obecném měřítku skutečně přát – jistý nástup doby, v níž bude každá identita rovnostářsky a mírově včleněna do osudu generického lidstva.

Charlie Hebdo a kulturní rasismus

Týdeník Charlie Hebdo, který vznikl v kontextu revoltujícího levičáctví sedmdesátých let, se podobně jako mnozí další intelektuálové, politici, „noví filosofové“, ekonomové bez vlivu a všemožní baviči, stal zároveň ironickým i horlivým obráncem demokracie, Republiky, sekularismu, svobody přesvědčení, volného trhu, volnosti pohlaví a svobodného státu, tedy zavedeného politického a morálního řádu. Tento široce rozmnožený typ odpadlictví, jež přichází spolu se stárnutím ducha střiženým na míru aktuálním proměnám okolností, není sám o sobě příliš zajímavý.

Dojmem novosti působí spíše trpělivé budování vnitřního nepřítele nového typu: muslima. Tato tendence se ve Francii rozšířila v osmdesátých letech a dále se rozvíjí ve formě různých zločinných zákonů, které „svobodu projevu“ ženou až do podoby hnidopišských kontrol šatstva, nových zákazů týkajících se historických narací a vzniku dalších a dalších detektivních seriálů. K tomu ovšem docházelo také v rámci jakési rivality mezi „levicí“ a nezadržitelně sílící Národní frontou, která se již od časů alžírské války hlásí k upřímnému a otevřenému koloniálnímu rasismu. Přestože zde působí odlišné motivace, pravdou zůstává, že muslimové počínaje Mohamedem až k těm současným se stali zakázaným objektem touhy Charlie Hebdo. Obchodním tahákem tohoto upadajícího „humoristického“ časopisu se staly sarkasmy namířené proti muslimům a vysmívání se jejich zvykům. Podobným způsobem byli před sto lety v kreslených vtipech Bécassine vysmíváni chudí (a tentokrát křesťanští) rolníci, kteří se vydali z Bretaně do Paříže, aby namlátili potomkům tamější buržoazie.

To všechno ovšem v podstatě nepředstavuje nic nového. Zavedený řád francouzského parlamentarismu má svůj zakládající akt v roce 1871, kdy nechali Adoplhe Thiers, Jules Ferry, Jules Fauvre a další hvězdné postavy „republikánské“ levice při potlačování Páté komuny zmasakrovat na pařížských ulicích dvacet tisíc dělníků. Tento „republikánský“ pakt, na jehož obranu se postavilo již tolik bývalých levičáků, měl vždy podezření, že se na předměstích, v továrnách na periferiích nebo v temných sídlištních barech osnuje cosi znepokojivého. Na tato místa vždy republikánský parlamentarismus posílal v hojných počtech policejní oddíly a svá vězení plnil pod nesčetnými záminkami jejich podezřelými a nedovzdělanými obyvateli. Do místních „gangů“ pak pronikal za pomoci udavačů. Francouzská Republika zároveň rozmnožila počet masakrů za účelem udržení pořádku v koloniích, a obohatila tak svět o nové formy otroctví. Chartou tohoto krvavého impéria, kde na policejních stanicích v nejmenších afrických nebo asijských vesnicích standardně docházelo k mučení „podezřelých“, byla prohlášení zmíněného zastánce „republikánského paktu“ Julese Ferryho, v nichž bylo velebeno „civilizační poslání“ Francie.

Každý však ví, že pro podstatnou část mladých lidí, kteří žijí na našich předměstích, nejsou charakteristické jen všemožné podezřelé aktivity a nedovzdělanost, ale také to, že jejich rodiče jsou často dělníci afrického původu, anebo že pud sebezáchovy je samotné donutil k odchodu z Afriky, následkem čehož jsou muslimského vyznání. Dělníci a ještě k tomu původem z kolonií! To už jsou dva důvody k tomu jim nevěřit a zavést proti nim závažná represivní opatření. Naštěstí tu máme policii, která pod osvíceným vedením našich vlád (od extrémní pravice po deklarované levičáky) dělá, co je potřeba. Představte si, že jste mladý černoch, arabského vzezření, anebo dokonce mladá dívka, která se ze smyslu pro provokaci, jen proto, že je to zakázáno, rozhodne zakrýt si vlasy. Okamžitě takto máte desetkrát větší šanci, že vás na ulici zastaví naše demokratická policie (a ve většině případů vás také odveze na stanici), než když vypadáte jako „Francouz“, tedy podle vzezření pravděpodobně nejste dělník, bývalý obyvatel některé z kolonií nebo muslim. Týdeník Charlie Hebdo v určitém smyslu pouze reprodukoval tyto policejní zvyky.

Tu a tam se setkáváme s názorem, že karikatury z Charlie Hebdo neútočily na samotný fakt, že je někdo muslim, ale na teroristickou činnost fundamentalistů. Tento názor je objektivně chybný. Vezměme jako příklad karikaturu pro Charlie Hebdo typickou: vidíme na ní dvě obyčejné obnažené půlky a vedle nich popisek: „A co prdel Mohamedova – na tu máme právo?“ Znamená to, že je Mohamed, prorok muslimů a ustavičný cíl podobně pitomých útoků, současný terorista? Ne, tohle nemá nic společného s politikou, ani se slavnostně vztyčenou vlajkou „svobody projevu“. Je to směšný, provokativní a odporný útok na islám jako takový – toť vše. Není to nic jiného než projev toho nejnižšího kulturního rasismu, „vtip“, který se hodí leda tak přiožralému místnímu stoupenci Národní fronty, který se u něj válí smíchem. Tato „západní“ provokace, jež může pobavit právě leda tak zajištěné obyvatele Západu, je namířena nejen proti ohromným masám lidí žijících v Africe, Asii nebo na Středním východě, jejichž život se odehrává v těch nejdramatičtějších podmínkách, ale také proti obrovské části lidí pracujících tady na Západě. To jsou ti lidé, kteří vynášejí naše odpadky, myjí po nás nádobí, dřou se sbíječkami v rukou, spěšně uklízejí pokoje v luxusních hotelech nebo ve čtyři hodiny ráno myjí okna velkých bank. Je to ta část lidu, která si nezávisle na otázkách spojených s náboženstvím pro práci, kterou vykonává, ale také pro svůj složitý život, pro riskantní cesty, které jsou s ním často spojeny, pro svou znalost několika jazyků, svou životní moudrost a pro svou schopnost rozpoznat, v čem spočívá skutečná emancipační politika, zaslouží nejen naše uznání, ale přímo obdiv!

Už v 18. století takovéto zdánlivě protináboženské, ale ve skutečnosti protilidové, sexuální narážky budily veselí v nejedné kasárně. Vzpomeňme na Voltairovy oplzlosti ohledně Johanky z Arku: jeho Panna Orleánská za Charlie Hebdo v ničem nezaostává. Už jen tato oplzlá báseň o ušlechtilé křesťanské hrdince nás opravňuje říct, že ona druhořadá část Voltairova díla nepřispěla k prosvětlení pravého a silného kritického myšlení. V této souvislosti se naopak ukazuje, jak moudré od Robespierra bylo, když odsuzoval všechny, kteří se uprostřed Revoluce uchylovali k protináboženskému násilí, přestože mu to u lidu vyneslo neoblíbenost a občanskou válku. Vede nás to k zamyšlení nad tím, že dělící linie, která půlí veřejné mínění francouzských stoupenců demokracie, spočívá v tom, jestli se nacházejí (ať již vědomě, či nikoliv) buď na rousseauovské straně autentické demokracie a neustálého vývoje, anebo na straně čachrářského zlodějíčka, bohatého, skeptického a poživačného spekulanta posedlého démonem, který se podobá tomu Voltairovu, jenž jinak občas býval schopen vést autentický boj.

Dnes všechny takovéto vtipy živí koloniální mentalitu. Zákon proti „islámskému“ šátku ostatně stejným způsobem připomínal posměch, jímž vtipy Bécassine zahrnovaly čepice Bretonců, naneštěstí ovšem v agresivnější podobě. Ve všech těchto bodech dochází ke spojení křiklavého kulturního rasismu se zaslepeným nepřátelstvím, bezohledným ignorantstvím a strachem, který obrovské masy obyvatel předměstí, tito „proklatci naší země“, vzbuzují v našich se sebou samými až příliš spokojených maloměšťácích.

Zločin fašistického typu

A co ti tři mladí Francouzi, se kterými se tak rychle vypořádala policie? Všimněme si mimochodem, že nám jejich smrt k obecné radosti ušetřila námahu se soudním procesem, v němž by bylo třeba diskutovat nastalou situaci a také to, kde leží její skutečné příčiny. Přijmout takto jejich smrt zároveň znamená pozapomenout na zrušení trestu smrti v rámci návratu ke klasické davové pomstě ve westernovém stylu.

Pokud máme podat jejich charakteristiku, pak řekněme, že spáchali zločiny, jež je třeba označit jako zločiny fašistického typu. Za zločin fašistického typu označuji takový zločin, který definují tři typické rysy. Především se nejedná o zločin spáchaný naslepo, nýbrž o zločin přesně zacílený. Ideologie, jež takový zločin motivuje, je fašistického typu, což znamená, že tupým způsobem vystupuje na obranu identity, národa, rasy, společenství, lidu nebo náboženství… V tomto případě měli vrahové za cíl vyznačeny tři typy identit, které často napadal také fašismus klasický: novináře domněle odlišné politické orientace, policii bránící nenáviděný parlamentární řád a Židy. Jedná se zde o věc náboženství v prvním případě, o národnostní stát v případě druhém a o údajnou rasu v případě třetím.

Zločin fašistického typu dále charakterizuje užití záměrně extrémních forem násilí, jež jsou střiženy na efekt, protože mají zdůraznit dojem absolutního a chladného odhodlání, které ostatně předpokládá také vysokou pravděpodobnost, že jeho pachatel skončí sebevraždou. V tomto spočívá nihilistická přitažlivost takovýchto činů, jež je shrnuta v hesle „Ať žije smrt“.

Třetí charakteristikou zločinu fašistického typu je, že svým obrovským rozsahem, překvapivostí a situovaností mimo veškeré normy usiluje o vyvolání strachu a snaží se tak u státu a veřejného mínění vyvolat nekontrolované reakce, které pak z hlediska zločinců a jejich vůdců zpětně a symetricky ospravedlňují jejich krvavý útok.

Tento typ zločinu předpokládá vykonavatele, které následně mohou ti, již jimi manipulují, ponechat jejich osudu. Tito vykonavatelé nejsou žádní profesionálové, lidé z tajných služeb nebo ostřílení vrahouni. Jsou to obyčejní mladí lidé, kteří ve svém životě nespatřovali žádný smysl a neviděli z něj ani žádnou cestu ven. K tomuto řešení je svedla fascinace skutečným činem, jež jim po obohacení některými prvky barbarského identitářství zajistila přístup k sofistikovaným zbraním, k cestování, k životu v gangu, k určité moci, ke slasti a také k troše peněz. V samotné Francii jsme v jiném období byli svědky hromadného náboru, během nějž se z nových branců různých fašistických skupin stávali z totožných důvodů vrahové a kati. To se dělo především během nacistické okupace v případě mnoha milicionářů, jež vichistický režim sjednotil pod vlajkou „Národní revoluce“.

Pokud chceme snížit riziko fašistických zločinů, musíme se přidržet především tohoto obrazu. Je jasné, které faktory rozhodují o tom, že k takovému zločinu dojde. Patří k nim negativní obraz, který si společnost utvořila o mladých lidech ze zbídačených částí světa, a způsob, jakým s nimi jedná. Patří k nim nerozvážné nakládání s otázkami identity, existence rasistických a koloniálních způsobů jejich vymezování, proti kterým nebojujeme nebo je dokonce podporujeme, a dále zločinné zákony, jejichž přímými důsledky jsou segregace a stigmatizace. Patří k nim především v mezinárodním měřítku katastrofální stav politických idejí, které by svou povahou byly revoluční a univerzalistické, a které by umožnily shlukování mladých lidí okolo činorodého, pevného a racionálního politického přesvědčení (to ovšem neznamená, že by tyto ideje neexistovaly – i v západních zemích se setkáváme s aktivisty, kteří jsou z tohoto hlediska tvůrčí a kteří jsou provázáni se skutečným lidem). Rozumný názor o skutečném rozsahu toho, co se stalo, si můžeme udělat pouze na základě vytrvalé aktivity směřující ke změně všech těchto negativních faktorů a doplněné o apel na zásadní proměnu dominantní politické logiky. Činnost policie, která je vždy nebezpečná tam, kde je ponechána sama sobě, bychom takto mohli podrobit osvícenému a zasvěcenému dohledu veřejnosti. Avšak vláda spolu s médii zareagovala přesně naopak.

Jsou to mladí lidé, kteří ve svém životě nespatřovali žádný smysl a neviděli z něj žádnou cestu ven

Všichni jsme policisté

Francouzský stát na fašistický zločin již od počátku reagoval neadekvátním a extrémně nebezpečným způsobem. Proti „fanatickému muslimovi“ postavil beze studu slušného demokratického Francouze. Z naftalínem načichlých skříní se k nám vrátil skandální motiv „sjednoceného národa“, tedy motiv „svaté unie“, která ve Francii vždy sloužila výhradně jako záminka k posílání mladých lidí na bezdůvodnou smrt v zákopech. To, že je tento motiv ze své povahy agresivní a identitářský, jsme viděli již od chvíle, kdy Hollandové, Vallsové a v těsném závěsu za nimi všechna média, spustili písničku o „válce proti terorismu“, kterou si vymyslel Bush při příležitosti invaze od Iráku (jejíž katastrofální a absurdní důsledky dnes již dobře známe). A to platí i přesto, že se tito naši vůdcové v případě izolovaného zločinu fašistického typu neuchýlili k nabádání lidí, aby se zabarikádovali ve svých domech nebo aby vyprášili své záložnické uniformy a vydali se za zvuků polnice na Sýrii.

Zmatek dosáhl nejvyšší úrovně, když jsme viděli stát dokonale autoritářským způsobem přesvědčovat lidi k účasti na demonstracích. Zde, v zemi „svobody projevu“, demonstrace na státní objednávku! Člověk by se pomalu mohl ptát, jestli Valls nezvažoval, zda nezavřít ty, kteří nepřijdou. Lidé, kteří nedodrželi minutu ticha, byli tu a tam nějakým způsobem potrestáni. Viděli jsme opravdu vše. Například to, jak mohli politici, jejichž popularita se nacházela na minimu, díky třem pomateným fašistům, kteří ani ve snech nemohli doufat v takovýto úspěch, slavnostně pochodovat před více než milionem lidí terorizovaných „muslimy“. Těmto lidem zároveň poskytli vitaminovou bombu namíchanou z demokracie, republikánského paktu a přeslavně velké Francie. Dokonce mohlo dojít k tomu, že se koloniální válečný zločinec Netanjahu objevil v první řadě demonstrantů domněle oslavujících svobodu přesvědčení a mír.

Pohovořme tedy o „svobodě projevu“. V protikladu k ní tato demonstrace přeplněná vlajkami s trikolórou potvrdila, že „být Francouzem“ dnes znamená především osvojit si pod státním dohledem tentýž názor, jako mají všichni ostatní. Během prvních dní po událostech bylo prakticky nemožné vyslovit o tom, co se stalo, jakýkoliv jiný názor než ten, který opěvuje naše svobody, naši republiku, zatracuje nabourávání naší identity – jež je dílem mladých muslimských dělníků a těch otřesně zahalených dívek – a který konečně energicky připravuje „válku proti terorismu“. Slyšeli jsme dokonce následující slogan, jehož kvality nelze z hlediska svobody projevu neocenit: „Všichni jsme policisté!“

Jak se dnes mimochodem může kdokoliv odvážit mluvit o „svobodě projevu“ v zemi, kde – až na velmi zřídkavé výjimky – všechny televizní a tiskové orgány vlastní velké soukromé, finanční nebo průmyslové skupiny? Náš „republikánský pakt“ musí být skutečně pružný a svolný, abychom si mohli vůbec jen představit, že tyto velké skupiny a jejich vlastníci, jako jsou Bouygues, Lagardère nebo Niel, ale také všichni ostatní, jsou připraveni obětovat své soukromé zájmy na oltáři demokracie a svobody projevu!

Ve skutečnosti je zcela přirozené, že jediným zákonem je v naší zemi jednotné myšlení a bojácná podrobenost. Spočívá svoboda obecně, tedy svoboda myšlení, projevu, jednání a dokonce i svobodné právo na život, v tom, že se všichni bez rozdílu staneme pomocnou policejní službou, abychom jí pomáhali při pátrání po několika desítkách fašistických grázlů? Spočívá dnes svoboda ve všeobecně rozšířeném donášení na podezřelé osoby, jež se zahalují nebo nosí plnovous? Znamená svoboda podezřívavou ostražitost vůči potemnělým sídlištím, těmto dědicům předměstí, na kterých kdysi došlo k masakru Komunardů? Nespočívá mnohem spíše klíčový úkol emancipace, tedy veřejné svobody, v úsilí sdíleném s co největším počtem mladých dělníků z těchto sídlišť, s co největším počtem mladých dívek (a je úplně jedno, zda zahalených, či ne), v úsilí situovaném v rámci nové politiky, která se nedovolává žádné identity („Dělníci nemají vlast“) a která pracuje na vzniku rovnostářské figury lidstva schopného vzít svůj osud do vlastních rukou? Nepředpokládá dnes svoboda politiku, která je schopna racionálně nahlédnout, že je potřeba se konečně zbavit našich skutečných a nemilosrdných pánů, těchto bohatých vládců našich osudů?

Ve Francii odedávna existovaly dva typy demonstrací: jedny probíhaly pod rudou vlajkou, druhé byly ve znamení trikolóry. Věřte mi: i kdyby šlo pouze o to, abychom zmenšili na nulu počet gangů sestávajících z identitářských fašistických vrahů (ať už by se dovolávali sektářských forem muslimského náboženství, francouzské národní identity nebo nadřazenosti Západu), vlajka s trikolórou využívaná těmi, kdo nás ovládají, není k ničemu. Musíme usilovat o návrat druhé z vlajek, té rudé.